Z listáře Františka Řehoře (10)

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Přesun do zemského hlavního města měl přinést nadšenému etnografovi, který chtěl shrnout získané poznatky a materiály do ucelené knižní podoby, daleko lepší podmínky než dříve. Všechny české literární a vědecké kapacity i instituce měl tak náhle po ruce a brzy získal i stálé hmotné zabezpečení. Dne 27. října požádal o místo písaře při pražském magistrátu a už o pět dní později nastoupil do práce v městské obecní knihovně.

Knihovna tehdy působila v prostorově omezených podmínkách v dnes nedochovaném domě na rohu Spálené a Purkyňově ulice, v sousedství dnešní stanice metra Národní. Začínala teprve svou existenci a měla jen několik zaměstnanců. Ačkoli tak byla naplněna Řehořova dlouholetá touha, různé jeho problémy se ani za této situace nedočkaly vyřešení. Proud nářků a stesků, které naplňovaly část jeho dopisů z předchozích let, si jen našel trochu jiné řečiště.

Část Řehořových dopisů z těchto dob je ovšem zcela věcná a pokouší se navrhnout adresátům řešení určitých konkrétních otázek vztahů s haličskými Ukrajinci. V předposlední den října 1893 Řehoř upozornil Edvarda Jelínka na chystané přenesení ostatků ukrajinského kněze, buditele a básníka Markijana Šaškevyče do Lvova: „Nebyli-li jsme lhostejni k přenesení ostatků Mickiewiczových, dokažme, že jest nám Šaškevyč aspoň natolik drahým, aby se z naší strany v den jeho pohřbu učinil nějaký projev, ku příkladu od Umělecké besedy (telegram, věnec z národních navštívenek atp.).“ Člověk si maně říká, kdo z tehdejších českých uměleckých es mohl mít byť jen základní ponětí o zakladateli západoukrajinského básnictví…

Ve stejný den vznikl dopis Františku Adolfu Šubertovi. Ten pro změnu upozorňuje na osudy lvovského pěveckého sboru Bojan, který v Praze koncertoval o tři roky dříve při Jubilejní výstavě. Nyní podle Řehoře „tužba Bojanova vrcholí v tom, za příští národopisné naší výstavy na našem jevišti (totiž v Národním divadle – boz) opět si zazpívati“. Řehoř ujišťuje, že při této budoucí příležitosti by se Bojan mohl prezentovat početněji, školeněji a snad i v krojích.

O dva měsíce později, 30. prosince, se Řehoř svěřil Adolfu Černému se svými nedávnými svátečními zážitky. Vánoce strávil „u tatínka ve Stěžerách (…) Hochovi našemu jsem postavil vánoční stromek a po vesnicku jsem byl šťasten. Těším se na Velikonoce, budou delší.“ Zdravotně se Řehoř zřejmě cítil lépe, ale v závěru přesto čteme smutné konstatování: „Ostatně v mém životě, oloupeném za mrzký peníz o svobodu, chodí vše jako v hodinovém stroji, což mne někdy až děsí. Protkávám si jej sice nadějemi a vírou, ale látku k těmto dvěma ctnostem již najdu sotva kdy.“

Světlé chvilky zřejmě Řehoř nadále prožíval jen ve spojení s Haličí, od které byl ale nyní dost vzdálen. Čtyři měsíce po odjezdu z této korunní země znovu zažádal o finanční podporu u spolku Svatobor. „Již r. 1892 hleděl jsem dovršiti národopisná studia v Haliči cestou, na niž blahovolností České akademie bylo mi uděleno stipendium, leč zlá choroba, postihši mne právě na rozmachu této cesty, usoudila jinak a mně nezbylo než čekati na příležitost, až bych v započaté té cestě mohl pokračovati. Ta nadchází letos. Letošní cesta do Haliče stala by se mi pravým dobrodiním. Jednak bych jí mohl předloňské přerušené cestování dokončiti, jednak prostudovati rusínské, převahou národopisné oddělení na zemské výstavě haličské ve Lvově a objasniti si mnohý záhadný detail, za jiných okolností takřka nedobytný.“

Svatobor na počátku května opravdu udělil Řehořovi částku 100 zlatých, a tak se mohl chystat na další cestu. Snad opravdu věřil, že se jeho zdravotní stav podařilo stabilizovat a že své dílo dokončí. Dojemný je z tohoto hlediska děkovný dopis, který napsal na jaře přednímu českému lékaři, univerzitnímu profesorovi Karlu Chodounskému:

„Vážený a drahý pane professore!

Přilnul jsem k vaší, mně takřka posvátné osobě láskou opravdu dětinnou. Vaše jméno ještě za mého pobytu v Haliči zářilo mi na nebi české vědy lékařské a jen jsem si přával poznati někdy také toho věhlasného učence, jehož jméno jsem při svých krvavých útrapách na březích Dněstru a Prutu tak často s vírou a úctou vyslovoval. A nezklamal jsem se, když pospíšil jsem již po svém prvém návratu do vlasti r. 1888 poznati Vaši mně tak drahou a nezapomenutelnou osobu.

Vaše vlídnost k pacientům jest věru příkladná, jest vzorem nejryzejšího lidumilství. Nelichotím, řeknu-li, že uzdravujete pohledem a slovem, že vracíte naději a s ní opět lásku k životu. Až se mne Rusíni budou tázat, koho že jsem si v Praze nejsrdečněji zamiloval, s hrdostí jim povím, koho.

Žádná oběť není dosti velkou, jíž bych se nepodjal pro Vás, ale žádná by snad nevyvážila, co Jste tak nezištně pro mé zdraví již učinil. Neskonale vám děkuji. Nebudu platit poklady světa, které se mne nedržívaly, posud nedrží a nejspíše už nikdy držeti nebudou. Přijměte laskavě ujištění, že jsem vám celou duší oddán a povždy zůstanu

Vaším nejvděčnějším ctitelem.

Řehoř

V Praze, 12. dubna 1894“

Pak už mohly začít přípravy a těšení na další lvovskou cestu. Něco o tom vypovídá korespondenční lístek, poslaný Řehořem Edvardu Jelínkovi do Lvova – na jeho odesílacím razítku čteme datum 23. července 1894. Lístek sice nejdříve putoval na východ, ale pak opět kus zpátky na západ: Jelínka našel v polském letovisku pod Tatrami – v Zakopaném. Není tudíž jisté, že pražský magistrátní úřední Jelínek, jinak „ambasador Poláků v Praze“, mohl vyplnit Řehořovu prosbu. Šlo o to, aby uvedl tehdy obdivovaného básníka Jaroslava Vrchlického do ukrajinského spolku Prosvita ve Lvově, kam se vypravil na lvovskou výstavu. Byla to jediná jeho cesta na území dnešní Ukrajiny. Řehoř mu poslal Jelínkovým prostřednictvím „slovanský pozdrav“ a slíbil: „Již brzy přijedu se také potěšit oným zákoutím na výstavě, jejž jste případně nazval poetickým.“

Kdy přesně Řehoř ve Lvově pobýval, nevím, ale Svatoborem vyžádanou zprávu o cestě napsal teprve 1. února 1895. Popsal národopisné oddělení haličské zemské výstavy, „překvapující bohatstvím materiálu, snešeného ze všech koutů Haličské Rusi a soustavně urovnaného. Nalezl jsem zde předměty, o kterých neměl jsem posaváde tušení, ač nemohu si právě vytýkati, že bych za svého dlouholetého pobytu v Haliči nebyl bedlivě pátral po předmětech domácího průmyslu rusínského. Přesto nedopátral jsem se jich – až teprvé na této výstavě. Z řečené snůšky jest mi uvésti na prvém místě sbírku mužských slaměných klobouků a dívčích čelenek, hotovených vesměs po domácku. Málem celou tuto zajímavou kolekci získal jsem pro svou rusínskou sbírku v Náprstkově museu v Praze, vedle četně /!/ předmětů jiných, neméně cenných po stránce národopisné. Jí by byla tedy tato má sbírka dovršena a představuje nyní celek jediný svého druhu v museích.

Krom lidských krojů na figurínách v životní velikosti, krom nápadného množství kraslic ze všech rusínských okresů Haliče, vedle výrobků z kovu, z hlíny, ze dřeva a slámy čerpal jsem hojně poučení ze svatebních předmětů obřadních, jež byly zde rovněž početně vystaveny. Jmenuji derevce, hilce, korovaje, kolače a jiné, co spadá do zvykosloví svatebního. Prostudováním tohoto oboru dovršil jsem si zápisky k rusínské svatbě, již po částech chci uveřejňovati, aby s partiemi dosud uveřejněnými získán byl popis rusínské svatby z Haliče, na širších základech osnovaný.

Ze Lvova podnikl jsem zajížďku do vsi Horbače z obvodu Stryje, kde za součinnosti tamního faráře, také etnografa (Danylo Lepkyj) sebral jsem něco látky k dnům a svátkům rusínským, jimiž míním zahájiti prvý svazek národopisného díla o Rusínech, k němuž bohdá již záhy přikročím. Na více nemohl jsem se odvážiti pro nedostatek peněz a pro tehdy řádící choleru.“

O dva měsíce později už bylo zase hůře. Řehoř musel znovu prosit u Svatobora, aby mohl zajistit klimatické léčení „úporného neduhu“. Nákladnost klimatické léčby však poznal o čtyři roky dříve v Rožnově pod Radhoštěm a soudil, že i při ponechání služného v době zdravotní dovolené by nemohl vystačit. Výše zmíněný profesor Chodounský potvrdil, že Řehoř trpí vleklou bronchitidou provázenou častým krvácením a Svatobor uvolnil pro Řehoře 100 zlatých. Je ovšem těžké říci, zda funkcionáři spolku věřili tomu, že se Řehoř může uzdravit…

(boz)

< Předchozí | Následující >