Ukrajinští vojáci v Praze a na českém území v květnu 1945 (1)

Hlavní období jubilejních vzpomínek na květen roku 1945 už skončilo. V závěru bilančního měsíce se vracíme k zapomenutému česko-ukrajinskému aspektu tehdejších událostí. Volně tak navážeme na předcházející třídílné vyprávění o hromadném, etapovitém útěku pražských, resp. českých Ukrajinců směrem na západ, do Bavorska.

V dubnu a květnu 1945 se na území dnešní České republiky ve velkém množství objevili ukrajinští vojáci. Do západní části obnovovaného Československa je cesta přivedla z různých světových stran za velmi odlišných okolností. Může působit paradoxně, že stáli na obou stranách tehdejší fronty a tedy i navzájem jedni proti druhým, ač se do otevřeného vzájemného střetu dostávali spíše výjimečně.

Začneme upozorněním na ty Ukrajince, kteří se z různých důvodů ocitli ve společném táboře spolu s německými vojáky a jejich spojenci, tedy v tomtéž nerovném spojenectví, které s Němci na čas sdíleli např. Slováci, Maďaři a Rumuni jako ozbrojení představitelé svých národních států. Ukrajinci žádný opravdový stát tehdy neměli a pokoušeli se najít způsob, jak si ho vybojovat. Měla tomu napomoci i Ukrajinská národní armáda (UNA). Její krátká existence je dnes skoro úplně zapomenuta, přestože se také ona do jisté míry zapsala do tehdejších dějin českého území. Aktivity tohoto subjektu (nezaměňovat s Ukrajinskou povsteleckou armádou, tzv. banderovci) byly však v Čechách při srovnání s vystoupením Ruské osvobozenecké armády (vlasovců) nesrovnatelně menší. Ukrajinští vojáci UNA byli totiž nasazeni v jiné části východní fronty.

Zřízení Ukrajinské národní armády, propojené se střechovou organizací zvanou Ukrajinský národní výbor, se uskutečnilo teprve několik týdnů před úplnou porážkou a kapitulací Německa. UNA měla soustředit všechny ukrajinské vojáky, bojující do té doby v různých útvarech na německé straně, jejím jádrem se však stala 14. divize Galizien (Halyčyna), přiřazená od roku 1943 k vojskům SS. Dne 17. března byl jejím velitelem ustanoven generál Pavlo Šandruk (1889–1979), rodák z Volyně, který se zúčastnil bojů o nezávislost Ukrajiny už po roce 1917. Na konci meziválečného období sloužil v polské armádě a velel její 19. brigádě, která v roce 1939 bojovala s Němci.

Rozhodnutí o vytvoření ukrajinské armády, která nebyla začleněna do Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády a nepodřizovala se jí, padlo samozřejmě v Berlíně. Vojáci, kterých se toto rozhodnutí týkalo, byli ale rozmístěni stovky kilometrů odtud. Generál Šandruk musel proto odjet spolu s dalším generálem, Mychajlem Kratem (1892–1979) a plukovníkem Viktorem Malcem (1894–1969) 7. dubna 1945 z Berlína. Zastavili se v tehdejším štábu maršála Schoernera a do Prahy dorazili 11. dubna. Šandruk, ubytovaný v hotelu Alcron, se ještě po letech podivoval tomu, že město nebylo na rozdíl od měst německých zničeno bombardováním. Dva dny pražského pobytu strávil vyjednáváním s některými ukrajinskými činiteli, např. s jazykovědcem, prof. Romanem Smal-Stockým, s vůdcem ukrajinské emigrace z Kubáně Vasylem Ivanysem a s řecko-katolickým duchovním, otcem Ivanem Labou.

Po ukončení rozhovorů zůstal plukovník Malec, ustanovený velitelem 2. rezervní brigády ukrajinské armády, v Praze a měl se starat o reálný vznik této jednotky, což už bylo v daném okamžiku značně iluzorní. Šandruk s Kratem se vydali přes Linec a Klagenfurt do míst, kde byly rozmístěny ukrajinské jednotky, bojující na německé straně. Zde Šandruk přijal koncem dubna 1944 přísahu jejich vojáků.

Jednotky UNA byly nasazeny proti sovětským jednotkám 1. ukrajinského frontu u města Feldbach v jihovýchodním Štýrsku, nedaleko dnešní rakousko-slovinské a rakousko-maďarské hranice. V dubnu 1945 vložila sovětská armáda maximum sil do přípravy a uskutečnění boje o dobytí Berlína a tato část fronty pro ni nebyla prvořadá. Přesto i u Feldbachu probíhaly poměrně ostré boje se ztrátami na obou stranách. V klidnějších chvílích, kdy se frontová linie stabilizovala, probíhal mezi oběma stranami megafonový propagandistický souboj.

Teprve 8. května 1945 se ukrajinské jednotky daly na organizovaný ústup z frontové linie v Rakousku a vzdaly se britským a americkým jednotkám, které nastupovaly ze západu. Štýrsko se pak v rámci okupovaného Rakouska stalo britskou okupační zónou. Osud ukrajinských vojáků, kteří bojovali „na špatné straně“, byl asi dva roky nejistý, ale nakonec nebyli Sovětskému svazu vydáni. Západní mocnosti přistoupily na argument, že internovaní vojáci nejsou sovětskými, ale polskými občany – aspoň z hlediska meziválečného územního rozdělení Ukrajiny. Tito tzv. „dyvyzijnyky“ ovšem netoužili ani trochu po návratu do komunistického Polska a dožili v západním světě, převážně v Británii.

Předchozí delší exkurs se netýkal českého území. Nezbytný byl v zájmu pochopení toho, proč se skoro žádné jednotky UNA na rozdíl od oddílů ROA počátkem května 1945 po českém území nepohybovaly. Výjimky přitom existovaly. Skupiny ukrajinských důstojníků a vojáků postupovaly v prvních dnech května západní polovinou Čech směrem od severu k jihu tak jako vlasovci, ale bez koordinace s nimi. Zprávy o průchodu těchto Ukrajinců se objevují v souvislosti s městy jako Děčín, Mělník, Rakovník a Horažďovice. Zatím nelze z těchto zlomků sestavit ucelený obrázek.

Už zmíněný kubáňský Ukrajinec, ing. Vasyl Ivanys, popsal v pátém dílu svých vzpomínek svůj útěk z Prahy do Rakovníka v noci z 1. na 2. května 1945. Tam se dověděl spolu s jinými ukrajinskými uprchlíky novinky o situaci na frontách od ukrajinského plukovníka Oduda, který se svým oddílem směřoval vstříc americkým jednotkám. Současně směřovaly k Američanům ze Saska přes Děčín jednotky protitankové brigády, které bojovaly počátkem května pod velením Petra Ďačenka (1895–1965) se sovětskými silami mezi Drážďany a Budyšínem.

Jak vidíme, ukrajinská analogie tzv. vlasovců, která byla po několik dní spjata s českým územím, přece jen existovala. Velitelé nedobudované, na německé výzbroji a zásobování závislé ukrajinské armády, kteří jsou v této souvislosti zmiňováni, byli narozeni ještě za carského Ruska v různých jeho regionech od Volyně po Poltavsko a Charkovsko. Všichni získávali bojové zkušenosti už na východní frontě první světové války a poté sloužili v armádě ukrajinského státu. Meziválečné období strávili většinou v Polsku. Za nové světové války, už po své padesátce, se angažovali po více než pětadvacetileté přestávce v boji s týmž nepřítelem, kterým pro ně zůstal bolševismus a stalinismus. O zajaté sovětské důstojníky typu Andreje Vlasova či Sergeje Buňačenka se v tomto případě nejednalo.

Dnešní výklad zakončeme poznámkou o podstatně známější Ruské osvobozenecké armádě. V Čechách není s Ukrajinci většinou spojována, ale přímo v roce 1945 tomu bylo jinak. Příkladů by bylo možno uvést více. V tehdy vydané publikaci „Z dějin květnové revoluce 1945 ve Zdicích“ čteme, že 4. května 1945 se objevily na okresní silnici Levín – Černín (tedy na území Berounska) nepřehledné davy rusky a ukrajinsky hovořících vojáků v německých uniformách a zprvu nebylo jasné, co se od nich dá čekat. Jak asi rozlišil svědek tehdejších událostí ruštinu a ukrajinštinu? Byl to snad bývalý legionář, který poznal o čtvrt století dříve oba tyto jazyky?

Podobné vzpomínky naznačující povědomí o spojitosti vlasovců s Ukrajinou, najdeme i v publikacích daleko pozdějšího data. Známý překladatel Václav Daněk (1929) vzpomíná ve své knížce „Kam utek Stolkolet“ z roku 2013 na vlasovce, internované v budově táborské reálky. Prý volali z jejích oken „Za svobodnou Ukrajinu!“ a proto žil budoucí překladatel z ruštiny i ukrajinštiny dlouho v domnění, že Vlasov byl Ukrajinec…

Je tedy dál po čem pátrat a inspirací může být i samotný vůdce „pražské operace“ vlasovců, generál Sergej Kuzmič či snad Serhij Kuzmyč Buňačenko (1902–1946). Příjmení má ukrajinské, víme však, že mnoho „enků“ přes svůj etnický původ pomáhalo vytvářet ruskou kulturu či jiné sféry ruského života – vzpomeňme spisovatelů Korolenka, Němiroviče-Dančenka nebo Makarenka…

V ukrajinské verzi wikipedie je Buňačenko uváděn jednoznačně jako Ukrajinec a syn ukrajinských rodičů. Jeho rodiště, vesnice v Kurské oblasti, je od Ukrajiny opravdu co by kamenem dohodil. Část městeček a vesnic tohoto regionu byla od 17. století osídlena jednou z ukrajinských kozáckých skupin v rámci celku zvaného Slobidska Ukrajina. Ukrajinské dialekty tu na začátku 20. století ještě zněly – dnes už zanikly nebo zanikají. O Buňačenkovi se na rozdíl od generála Vlasova psalo poměrně málo a je otázkou, co se ještě podaří v pramenech vylovit. V každém případě tato tragická postava, které lze těžko její „zradu“ zazlívat, ukazuje, že nelze pochybovat o ukrajinském prvku jako součásti základů Ruské osvobozenecké armády.

Přímo ve Vlasovově Výboru na obranu národů Ruska, úřadujícím několik měsíců (do konce dubna 1945) v Karlových Varech, byli zastoupeni i Ukrajinci. Konkrétně se jednalo o lidi, odmítající boj za plnou nezávislost na Rusku a usilující o nějaký její svazek s budoucím nebolševickým Ruskem. Hlavní postavou, reprezentující dlouhodobě toto úsilí, byl lékař a šachista Fedir Bohatyrčuk či Fjodor Bogatyrčuk (1892–1984). V jeho rozsáhlé vzpomínkové knize, znovu vydané v Praze v roce 2017, čteme na str. 201 lakonické sdělení, že generál Buňačenko byl čistý („čistokrovnyj“) Ukrajinec a že také přinejmenším tři čtvrtiny Vlasovových vojáků byli Ukrajinci. Je tedy o čem uvažovat.

(boz)

< Předchozí | Následující >