Ukrajinská báseň o Husově svátku z roku 1925

Vztah Ukrajinců k Mistru Janu Husovi je velmi specifický a snad i unikátní. Souvisí s významnou a takřka kultovní rolí, kterou si v této zemi uchovává dílo Tarase Ševčenka. Jeho báseň „Kacíř“ z roku 1845 zprostředkuje dodnes informace o Husově osudu prakticky každému Ukrajinci.  Navíc byla část Ševčenkova textu zhudebněna v 19. století Mykolou Lysenkem a vznikala také jeho divadelní a výtvarná zpracování.

O tomto tématu jsme stručně psali u příležitosti Husova svátku už před dvěma roky. Tentokrát chceme upozornit prostřednictvím nevelkého konkrétního dokladu, jak působilo české oslavování Mistra Jana Husa na jednoho z meziválečných ukrajinských emigrantů. Vztah českých Ukrajinců k tomuto fenoménu má však i svou prehistorii.

Pobyty Ukrajinců v českých zemích, kterých v první polovině dvacátého století rychle přibývalo, usnadňovaly seznamování s mnoha místními reáliemi. Ukrajinci si samozřejmě všímali také charakteru a projevů husovského kultu a srovnávali to vše s vlastní historickou zkušeností. Pro počátek 20. století lze uvést jako příklad jednoho z tehdejších rektorů české univerzity v Praze, Ukrajince Ivana Horbačevského.

Tento významný lékař a chemik reprezentoval svoji Alma mater při položení základního kamene k Husovu pomníku v Praze v roce 1903. Svědky téže události mohla být také řada ukrajinských vysokoškolských studentů z Haliče. Poté, co na počátku r. 1902 opustili na protest proti polské správě lvovské univerzity tuto vysokou školu, zvolili mnozí jako místo studia Prahu. Někteří z nich jako Ivan Bryk nebo Ostap Luckyj zde zahájili i svou literární nebo publicistickou činnost.

Další výrazná skupina Ukrajinců se do Čech dostala až v počáteční fázi první světové války – byli to utečenci z oblasti bojové linie u východní fronty a někteří z nich zažili i tehdy omezené Husovy oslavy, uskutečněné v rok 500. výročí jeho upálení. Podstatně mohutnější a viditelnější charakter měla skupina emigrantů z doby po roce 1919. Část emigrantů sem přišla opět z bývalé rakouské části Ukrajiny, tedy především z Haliče. Tak se do Prahy dostal i Jurij Škrumeljak (1895–1965), autor ukrajinské básně o Husově svátku.

Škrumeljak pocházel z vesnického prostředí východní Haliče – narodil se v dnešní Ivano-Frankovské oblasti. Usiloval o vyšší míru vzdělání a maturoval na počátku první světové války paradoxně ve Vídni, kam uprchla část západoukrajinského obyvatelstva před carskou armádou. Škrumeljak se poté zúčastnil bojů s ruskou armádou na východní frontě. Posílil zvláštní ukrajinské jednotky, vytvořené v rámci rakouské armády pod názvem Ukrajinských sičových střelců. Souběžně s tím se začal uplatňovat v literární oblasti – psal básně vlasteneckého a bojového obsahu.

Podpořil samozřejmě i zápas haličských Ukrajinců za nezávislost a za vznik jednotného ukrajinského státu. S porážkou této snahy a s polskou okupací východní Haliče se stejně jako většina jeho druhů nesmířil. Dokud to bylo možné, studoval na počátku 20. let na tajné ukrajinské univerzitě ve Lvově. Když polské úřady činnost této pozoruhodné vysoké školy znemožnily, musel Škrumeljak změnit působiště. Studium se pokusil ukončit v Praze, kam přijel někdy v září 1924.

V české metropoli absolvoval čtyři semestry na filosofické fakultě Karlovy university. Zde ho učila řada tehdejších vědeckých es – z historiků např. profesoři Jaroslav Bidlo a Josef Pekař. Zároveň byl Škrumeljak zapsán na Ukrajinském vyšším pedagogickém ústavu, který v Praze od roku 1923 připravoval budoucí učitele ukrajinských škol.

Za svého dvouletého pobytu v Praze žil voják, student a spisovatel v jedné osobě nejprve na Břevnově a poté v Braníku, tedy na okrajích tehdejší Prahy. Nejspíše právě tam ho mohly zaujmout Husovy ohně, které se rozzářily navečer dne 5. července 1925. Právě toto denní datum nese jeho báseň „Husove svjato“. Vydána byla v závěrečném dvojčísle pražského časopisu Nova Ukrajina za listopad a prosinec téhož roku. Knižního vydání se zřejmě nedočkala a není dnes nijak výrazně známa. Ukrajinský text nedávno připomněl v souvislosti s jiným Škrumeljakovým literárním dílem pražský ukrajinskojazyčný časopis Porohy.

Podívejme se na toto dílko věnované Husově památce důkladněji. Už datum napsání naznačuje, že autorovi nešlo o popis hlavních husovských slavností, které připadly až na následující den a soustředily se na Staroměstské náměstí. V předvečer svátku, který byl právě tehdy prohlášen za státní, bývaly zapalovány na vyvýšených místech u jednotlivých obcí Husovy ohně, doprovázené přednáškou o českém církevním reformátorovi i zpěvem písní. Autor mohl sledovat podobnou akci třeba i z břevnovské či bělohorské pláně, které dodnes nabízejí hezký výhled do okolí.

V první ze šesti slok autor pátrá po důvodu, proč také on, ač příslušník jiného národa, vycítil svátečnost onoho okamžiku. Ptá se sám sebe, zda při tom myslí na utrpení „velikého Ivana“: na toho byl Hus ve východoslovanských a zčásti i jihoslovanských jazycích překřtíván. V souvislosti s uctívaným hrdinou mluví o „Václavově zemi“, vzpomněl si tedy i na hlavního českého patrona.

Obraz Husových ohňů se v básni vrací ještě dvakrát a vyvolává u autora úvahy o tom, jak on coby Ukrajinec vnímá aktuální postavení českého a vlastního národa. Směr jeho úvah se dá reprodukovat nejspíše těmito slovy:

„Viděl jsem svobodný národ, který přinesl slavné oběti. Teď už ve svobodném stavu vzpomíná na bojovníka, který za svobodu dokázal zemřít. Náhle mi však bylo tak těžko a vím dobře, proč. Viděl jsem totiž zároveň národ bez domova, který ještě musí snášet okovy, přestože postavil do boje snad milión bojovníků a obětoval dobře sto svatých Ivanů – tedy svých vlastních Janů Husů.“

Smysl básně je jasný – spočívá ve zdůraznění naprostého protikladu mezi situací nyní už svobodného českého a nadále utlačeného ukrajinského národa. Autor přitom zdůrazňuje nasazení, které Ukrajinci do svého boje vložili jak počtem lidí, tak počtem obětí, které lze chápat jako světce. Hus tedy není vnímán Škrumeljakem coby osobnost církevní, ale jako symbol boje za národní svobodu.

Stojí za zmínku, že báseň byla napsána v zajímavé a do jisté míry dramatické historické situaci. Charakterizovalo ji vyvrcholení konfliktu československého státu s papežskou kurií a jejím pražským nunciem. Obvykle bývá tento střet označován jako Marmaggiho aféra. Nuncius byl pohoršen tím, že prezident Masaryk veřejně podpořil státní oslavu dne Husova upálení a opustil na protest proti tomu Prahu. Nuncius se vrátil do české metropole až po zdlouhavém dojednání určitého kompromisu obou stran.

Tehdy už byl ale Jurij Škrumeljak zpátky v Haliči, kam se vrátil rok po napsání své básně. Další jeho osud se vyvíjel tak, jak to bylo v případě haličských Ukrajinců běžné. Pod polským režimem se snažil aktivně pracovat ve prospěch svého národa a pokračoval dál v literární tvorbě. Znalosti češtiny, získané v Praze, využil k tomu, že přeložil a vydal Haškovy „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“. Před pětačtyřicítkou se stejně jako jiní haličští Ukrajinci dočkal zániku nemilovaného meziválečného Polska, přežil následující první sovětskou a poté i německou okupaci Haliče. Snažil se v rámci možností a přes zvýšenou míru cenzurního tlaku dále tvořit.

Před druhým příchodem Rudé armády se vydal raději na západ (mimo jiné přes Slovensko). Ať už k tomu měl jakýkoli důvod, rozhodl se po skončení války vrátit se přece jen do Haliče. Byl však sovětskými orgány zadržen a odsouzen na deset let do jednoho z tehdejších lágrů. Za časů této jeho „zdvojené pětiletky“ vydali Ukrajinci, žijící v USA, reedici jeho překladu Švejka. Po Stalinově smrti se Škrumeljak dočkal propuštění a posledních deset let života strávil na svobodě, samozřejmě ovšem v její sovětské podobě. Dokonce mu byla opět umožněna patřičně usměrněná literární činnost.

Bylo by zajímavé vědět, zda si Škrumeljak vzpomněl na Husa a svou báseň o něm třeba 5. července 1955, kdy se blížil jeho návrat ze stalinského vězení na svobodu, či o deset let později, kdy se už jeho život blížil k závěru.

(boz)