První české překlady prací Mychajla Drahomanova (1895)

Míra povědomí o životě a díle Mychajla Drahomanova (1841–1895) zůstává v současné Ukrajině poněkud ve stínu známosti a popularity jiných osobností. V dějinách Ukrajiny a ukrajinského myšlení zaujímá přitom Drahomanov pevné místo někde na půl cesty mezi pokolením Tarase Ševčenka a generací Hruševského, Vynnyčenka a Petljury. Od smrti M. Drahomanova nás dělí v těchto dnech 125 let.

Mychajlo DrahomanovByl to pozoruhodný myslitel, slučující v sobě profesi etnografa, literárního vědce, politika a publicisty. Rodák z Poltavska se stal na počátku 70. let vycházející hvězdou kyjevské univerzity. Patřil od počátku k těm osobnostem, které svět jen nepozorují, ale také analyzují a snaží se hledat cestu ke změnám. Něco takového nebylo v carském Rusku vítáno, zvláště když se Drahomanovova kritika stávajícího stavu propojila se socialistickými názory na straně jedné a s výrazným ukrajinským vědomím na straně druhé.

I po zákazu rozvíjení ukrajinské literární a vědecké činnosti v carském Rusku v roce 1876 se Drahomanov pokoušel formulovat představu o dalších cestách vývoje Ukrajiny. Protože si chtěl uchovat mravní a názorovou integritu, musel zvolit odchod do emigrace. Jako vyhnanec strávil poslední dvě desetiletí života ve dvou územně i civilizačně odlišných centrech, kterými byly Ženeva a Sofie. Zde mohl vyvinout odbornou i publicistickou činnost v rozsahu neomezeném cenzurou.

V bulharské metropoli našel Drahomanov rodinný krb a hmotné zajištění na místní univerzitě. Udržoval odtud kontakt s inteligencí rakouské i ruské části Ukrajiny a v rostoucím rozsahu psal i popularizační brožury pro širší vrstvy ukrajinských čtenářů. Jeho život, naplněný prací, skončil v Sofii 2. července 1895. Dílo Drahomanova se v dalších desetiletích stalo objektem vzrušených polemik v ukrajinském národním prostředí doma i v emigraci. Jeho autor zůstal poněkud „podezřelou osobností“ i pro sovětský režim. Jeho dílo bylo vydáváno v preparované podobě a část jeho názorů zůstávala na indexu.

Rozsah a charakter vztahů některých ukrajinských spisovatelů a vědců s českým prostředím už byl zkoumán, jinak je tomu ale právě s Drahomanovem. Také on je přitom osobností v této souvislosti značně zajímavou. Za bližší průzkum stojí např. okolnosti Drahomanovovy návštěvy Prahy v roce 1871, právě v době jednání o rovnocennější postavení Čechů v habsburské monarchii. Bude snad zjištěno i to, nakolik a v jaké podobě se odrazily zkušenosti a dojmy, nabyté tehdy v české metropoli, i později získané informace v autorově soukromé korespondenci a publicistickém díle.

Přestože se později do Čech už nejspíše nepodíval, neztratil Drahomanov zájem o české politické či historické reálie. Snažil se vidět život haličských Ukrajinců (či Rusínů, jak se tehdy převážně říkalo) v širokém kontextu vývoje celého Rakousko-Uherska a české reálie rozhodně nepřehlížel. Navíc ho v rámci rostoucího zájmu o protestantismus a jeho společenskou roli začala rostoucí měrou zajímat problematika husitské „rané reformace.“ Roli Husa a husitství ve svých pracích Drahomanov vícekrát zmiňoval.

Oba tyto projevy zájmu vyvrcholily v první polovině 90. let, kdy se začaly rýsovat náznaky nové fáze česko-ukrajinských politických vztahů. Drahomanovem inspirovaná ukrajinská radikální strana, založená v Haliči, se sbližovala s představiteli podobně orientovaných českých proudů ze skupiny tzv. omladinářů či pokrokářů. Autorovo dílo se tak stalo objektem zájmu nejen u českých folkloristů, ale také u politických aktivistů.

Výrazným zprostředkovatelem informací o Drahomanovovi se stal František Řehoř, autor rozsáhlého hesla o této osobnosti v Ottově slovníku naučném, v díle vydaném roku 1893. Připomenout je však třeba ještě jednu osobnost, která je na rozdíl od Řehoře nespravedlivě zapomenuta, chrudimského rodáka z učitelské rodiny, Jaroslava Rozvodu (1869–1920). Jeho života si v budoucnu všimneme podrobněji – dnes upozorníme jen na jeho vztah k Drahomanovovu dílu.

Rozvoda maturoval v roce 1890 na gymnasiu v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě, kde se o něco dříve učili budoucí pokrokáři Antonín Pravoslav Kalina a Václav Jaromír Klofáč. Poté se stal posluchačem právnické fakulty české university v Praze, ale po ukončení čtyř semestrů se na jaře roku 1894 odebral do Lvova. Pravděpodobně to souviselo s persekucí příslušníků pokrokářského tábora v Čechách, ke kterému se hlásil. Ve Lvově Rozvoda pokračoval ve studiu práv, svůj životní cíl ale viděl v žurnalistické a politické práci, zejména ve zkoumání slovanských poměrů. Právě tyto zájmy mu nakonec znemožnily dokončení studií.

V metropoli Haliče žil Rozvoda ve stísněných materiálních poměrech, rychle a dobře se však naučil polštině i ukrajinštině a sbíral materiál k větší práci o Rusku a slovanských národech. Dobovou situaci vnímal tak, že se nejednalo o vzájemný boj ruského a polského či ukrajinského národa, ale o boj všech národů proti despotismu. Proto se stal nepřítelem nekritického rusofilství a jeho vyznavačů. Edvardu Jelínkovi napsal 30. července 1894: „Myslím, že tou cestou naši veřejnost podaří se vyvést z bludů, do kterých ji vtáhly Národní listy a někteří jich stoupenci“. Myslel tím tedy rusofilské představitele mladočeského směru.

Během pobytu ve Lvově se Rozvoda seznámil s významným ukrajinským publicistou a prozaikem, představitelem radikální strany Mychajlem Pavlykem. Ten ho poprosil o posouzení českých překladů pro první výbor ze Ševčenkovy tvorby, ale přivedl ho také k zájmu o tehdejší politické reálie a Drahomanova. Na shromáždění, konaném 16. prosince 1894 ve Lvově na počest tohoto vědce, vystoupil i Rozvoda. Přečetl pozdravný telegram představitelů české strany pokrokově radikální, podepsaný mimo jiné budoucím pražským primátorem Karlem Baxou.

Drahomanov, Šest set letUž tehdy byl asi Rozvoda vybídnut k realizaci ještě důležitějšího úkolu. Měl přeložit do češtiny řadu popularizačních prací Drahomanova, určených širším čtenářským vrstvám. Evidentně se prosadil názor, že by mohly splnit užitečnou osvětovou roli také mimo Ukrajinu. V březnu 1895, kdy se Rozvoda zdržoval už opět v Čechách, mu Pavlyk poslal přes Františka Řehoře výtisk brožury „Zazdri bohy“ (Závistiví bohové) a chystal se zprostředkovat přímo u Drahomanova, tedy v Sofii, získání jeho textových dodatků k dílu. Zpráva tehdejšího listu „Narod“ z první poloviny srpna 1895 k chystaným překladům sdělovala:

„Čeští radikálové vydávají popularizační práce Mychajla Drahomanova ´Švýcarský spolek´, ´Evangelická víra ve staré Anglii´, ´Baptisté´, ´Povídky o závistivých bozích´, ´Ráj a pokrok´ a ´O svobodě víry´. Tyto práce vyjdou společně jako svazek ´Vzdělávací knihovny´ a krom toho každá z nich samostatně – budou se prodávat za nejnižší možnou cenu. Při svátku, konaném na památku upálení Jana Husa bylo v jednom větším českém městě referováno o spisu ´Evangelická víra v staré Anglii´. Obecně Češi soudí, že popularizační práce Drahomanova se u nich ukáží být aktuálnější než u samotných Rusínů.“

Velkorysý projekt vydání pětice Drahmanovových prací v češtině však, snad z finančních důvodů, ztroskotal. Nakonec vyšla v Čechách jediná Drahomanovova brožura, věnovaná fenoménu Švýcarska v dějinách i současnosti – tehdy byla tato alpská země chápána snad ještě více než dnes jako následováníhodný vzor demokracie v praxi. Překlad této drobné knížky o 24 stranách, podepsaný průhledným pseudonymem Ad. Vzor, vyšel na podzim roku 1895 v Chrudimi, tištěn byl v Kolíně. Čeští pokrokáři se tehdy, v době trvání mimořádného stavu v Praze, museli uchýlit do menších provinčních center.

Vedle brožurky o Švýcarsku máme k dispozici ještě časopisecký překlad z Drahomanovova popularizačního díla. Vyšel v brněnském krejcarovém čtrnáctideníku Lid, šířícím názory českých pokrokářů, bojujících mimo jiné s klerikalismem. Časopis otiskl mezi říjnem 1895 a lednem 1896 na pokračování ukázky z knížky „Raj i postup“ pod názvem „O pokroku v dějinách lidstva.“ Jako překladatel se zde uvádí J. Hradecký, což byl snad další Rozvodův pseudonym. Zatím nevíme, zda Rozvoda přeložil ještě nějaký další text a jaký byl jeho osud.

Drahomanov v době vydání obou překladů svých prací už nebyl mezi živými. Možná by se dočkal určitého zklamání. Zaujetí českých pokrokářů jeho publicistickým dílem zůstalo totiž jen epizodickou záležitostí a nenašel v dalším období žádné pokračování. Přesto lze považovat za cenné zjištění, že Drahomanov a jeho vrstevníci (např. Ivan Franko) dokázali vzbudit v ekonomicky a kulturně podstatně rozvinutější české společnosti zájem o své myšlenky a tím také o určitý výřez ukrajinského duchovního a politického života.

Českých překladů ukrajinské poezie, zejména lidové, vzniklo od dob Václava Hanky a Františka Ladislava Čelakovského do konce 19. století značné množství. Přibývalo, ač pomaleji, také překladů z ukrajinské prózy. V obou případech šlo o překlady tištěné téměř výlučně v novinách a časopisech, nikoli knižně. Tradice českého překládání z jazykově ukrajinské publicistiky se zrodila až v 90. letech 19. století – těsně poté, co moderní podoba publicistiky v ukrajinském prostředí začala vznikat. Přesto patří Drahomanov vedle Ivana Franka a Boryse Hrinčenka k autorům, jejichž díla vyšla samostatně a zahájila tak tradici postupně narůstajícího fenoménu – knižních překladů z ukrajinštiny.

(boz)

Rubriky