Češi jsou ochotni Ukrajině pomáhat. Stoprocentně!

Co všechno nezisková organizace Humanitární pomoc Ukrajině, z.s. dokázala za pět let své existence a jaké má plány nové CENTRUM humanitární pomoci Ukrajině v Praze, které se právě dokončuje? Rozhovor s Petrem Olivou – člověkem, kterého humanitární krize na východní Ukrajině dovedla k přesvědčení, že je potřeba pomoci lidem bránícím se ruské agresi na Donbase.

Co vás vlastně přimělo věnovat se humanitární pomoci Ukrajině?

Válka. Válka v Ukrajině, to není jen válka někde daleko, to je válka v Evropě. Se znepokojením jsem sledoval okupaci Krymu a začínající ozbrojený konflikt na Donbase. Moje babička pochází z Dnipra, a tak mně v prvním okamžiku mě napadlo, že pojedu za Ukrajinu bojovat. Jenže mi došlo, že na to je potřeba někoho, kdo je lépe připravený. A taky mi došlo, že je lepší lidem pomáhat, než je zabíjet. To byl ten první impuls.

Petr OlivaJak jste začínali? Měl jste už nějaké zkušenosti s humanitární pomocí?

Nejdřív jsme samozřejmě zakládali spolek. Šel jsem na pole neorané, nevěděl jsem o tom vůbec, ale vůbec nic. Nikdy jsem nic takového nedělal. Takže štos papírů, nastudovat k tomu nějaké zákony, jak se zakládá spolek, pak dát dohromady lidi a vlastně to celé zprovoznit. Začali jsme v roce 2014, no a v květnu 2015 jsme založili neziskovou organizaci Humanitární pomoc Ukrajině.

Co obnáší taková humanitární pomoc? Nejde asi jen naložit krabice a pytle do auta a vyrazit?

No, co obnáší humanitární pomoc? Především to, že je důležité být v kontaktu s ukrajinskou organizací, která tu humanitární pomoc na Ukrajině může převzít. Což je obrovský problém. Takže dvakrát jsme jeli oficiálně přes komisi. Je to neuvěřitelných nervů, neuvěřitelného papírování a obíhání už tady u nás. A ukrajinská strana po nás třeba chce potvrzení, že ty věci jsou hygienicky nezávadné.  A protože jsem samozřejmě naivní, jsem šel na krajskou hygienickou správu. Říkal jsem, chceme vézt to, to a to. Je to čisté, polovička je vypraná, protože to opravdu poctivě probíráme. Skoro polovinu věcí zase dáváme dál do kontejneru diakonii. A oni řekli, to my neděláme, to vám nemůžeme dát. Dohadovali jsme se a dohadovali, já jsem nakonec psal i na ministerstvo. Tam mi odepsali, že mi můžou ten papír vystavit, ale že žádný zákon je k tomu neopravňuje, aby ho vystavili. Že to je čistě na vůli konkrétního úředníka. Nakonec jsem to potvrzení získal. Tak jsme tedy odvezli humanitárku jednou, podruhé. Jenže já nemůžu prostě sebrat věci, slíbit lidem, že tam příští měsíc pojedu, a pak čekat půl roku na to, až se nějaký úředník rozhodne, že mi dá štempl. A na Ukrajině s tím jsou další starosti, proclít humanitární pomoc, a to je další zdržení.

A teď tedy jezdíte jak?

CENTRUM humanitární pomoci UkrajiněDobrovolníci z Ukrajiny si už ze mě dělají legraci, že Oliva je největší pašerák na Ukrajinu. Že se většinou pašují věci z Ukrajiny do Evropy a já že pašuji humanitárku na Ukrajinu. A je to jen o pohraničnících, kteří jsou vstřícní. A pak o celnících, kteří zase tak vstřícní všichni nejsou. Jednou mě nechali stát na hranicích dvacet osm hodin. A kdyby tenkrát nepomohla Irina Sech z Javoryny, tak jsem tam možná byl do dneška. Protože oni dělali, že nejsem, že mě nevidí. Ona je taková ... důraznější. Vložila se do toho a za deset minut jsme odjížděli. Prostě pro mě je jednodušší vzít auto, dohodnout se s lidmi na místě v Ukrajině. Zeptat se jich, co potřebují. Já to seženu, naložím do auta a jedu. Přes ty hranice, kde celníci jsou, řekněme, vstřícnější. 'Co vezete? Humanitárku! Co tam máte?' Otevřou auto, podívají se na do dvou, tří pytlů a jedeme dál.

Jak získáváte humanitární pomoc a finance na celý provoz? Musí to stát dost peněz.

Stojí. Věci ale není takový problém sehnat. Máme tady jednoho velkého sponzora, to je firma Topgal, která nám daruje občas školní tašky. Přičemž jedna zásilka je vždy mezi třiceti až padesáti kusy. A cena jedné té tašky je mezi patnácti stovkami až dvěma tisícovkami. Další firma je DINA HITEX z Bučovic. Věnovali nám zdravotnický materiál v hodnotě skoro půl milionu. Ten je zrovna teď tady ve skladu a čeká na odvoz. Vlastně měl být odvezený už v loňském roce, ale měl jsem nějaké zdravotní a rodinné problémy, takže to nešlo. A když jsme začali plánovat, že pojedeme začátkem března, přišla korona. 

Naboural vám COVID plány hodně?

Dost. Ale díky koroně jsem zase měl čas dělat jiné věci. Původně jsme měli malinký skládek v Černovicích u Tábora. Ale už byl opravdu nevyhovující. Tak jsem sháněl od listopadu sklad v Praze. Jenže i za malinkatý skládek jsou v Praze nehorázné ceny. To je čtyři, pět, šest tisíc měsíčně. Na to naše nezisková organizace nemá. A i kdyby měla, tak ty peníze raději vezmu a investuji do něčeho pro Ukrajinu. Tak jsem obeslal všechny obecní úřady v Praze, napsal jsem všem starostům, co děláme, jak to děláme, jak to dlouho děláme, proč to děláme a jestli by nějaké vhodné prostory neměli. Další den mi poslal mail starosta tady z Radotína. A tam bylo napsáno, že nám rádi pomůžou, a kontakt na vedoucího stavebního odboru, který to se mnou všechno projednal. S ním jsem se sešel a dostal jsem klíče.

To bylo letos?

Letos v dubnu.

Takže materiál získáváte hlavně prostřednictvím darů?

SkladAno. Původně jsme dělali sbírky, tzv. Modrý stánek, stáli jsme na ulici, sbírali jsme věci, které nám lidé nosili. Vánoční sbírky. A za čtrnáct dní v Českých Budějovicích jsem vybral zhruba šest tisíc do kasičky. To mi připadlo takové hodně smutné. Vedle nás dělali sbírku na psí útulek a měli zhruba tři a půl tisíce denně. Další, co mne na těch sbírkách ohromně překvapovalo, byli lidé, kteří přispívali. Nepřispíval nikdo, kdo evidentně má peníze. Většinou to byli běžní lidé, třeba maminka s kočárkem. A úplně úžasná věc byla právě v Českých Budějovicích. Každý den k nám přijel bezdomovec na vozíku a hodil do kasičky padesát korun. Ptal jsem se ho, proč to dělá. A on odpověděl: ‚Já jsem z dětského domova, já vím, jaké to je.‘ A to prostě člověka nakopne, aby se na tu práci nevykašlal. Lidé jsou ochotní pomáhat. Stoprocentně. 

Zkuste trošičku tu historii shrnout od toho čtrnáctého nebo patnáctého roku, kdy jste začali, až po dnešní dobu.

Když jsem začínal, vzal jsem veškeré rodinné peníze a nejdřív se koupilo auto. Zbytek jsem investoval do prvních sbírek, do založení spolku, do pohonných hmot. Pak teprve jsem začal používat Facebook. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by to mohlo být jednodušší, časově méně náročné a efektivnější než někde stát na ulici. V roce 2016 nebyl problém, když jsem dal post na facebook, že jedeme na Ukrajinu s humanitárkou, přispějte, prosím. A do čtrnácti dnů jsem odjížděl. Ale válka se protahuje a lidé jsou už unavení. Je to vidět i na počtu lajků. V šestnáctém, sedmnáctém roce jich tam bylo třeba dvacet, pětadvacet denně. A teďka, když tam jsou tři, tak jsem za to rád. I já mám méně času. Ještě do dubna 2020 jsem každý den překládal na Facebook denní zprávy z bojů proti ruskému agresorovi na stránce „Ruská válka proti Ukrajině“. Teď, když budujeme CENTRUM humanitární pomoci Ukrajině to nestíhám. Ale určitě se k tomu vrátím.

Když už mluvíme o válce, jak je to s bezpečností při cestě? Jak moc je ta cesta, řekněme, nebezpečná. Musíte dělat nějaká opatření?

SkladAž po Bachmut a i v Bachmutu, který je už hodně blízko fronty, je tam vojenská nemocnice, žijí lidé více méně normálním životem. Do Kostantynivky je to ještě bezpečné, a dál je to vlastně po dálnici na Doněck, po nové. Ke Krasnohorivce, která je před Avdijivkou, může člověk být ještě pořád v pohodě. Pak už se člověk přiblíží k frontové linii. Jedna z nebezpečných silnic je od Krasnohorivky do Marjinky. Jede se po silnici, kde se občas střílí a okolí je zaminované. Ale člověk nad tím nesmí přemýšlet. Byli jsme se podívat i na linii na kluky, jak to tam vlastně vypadá. Ztratili jsme se i v červené zóně v blízkosti řeky Severodonec, v noci, protože přítel se zmýlil v navigaci. Chvilkami je to nebezpečné, ale většina práce s humanitární pomocí se odehrává v podstatě v týlu. Pokud za týl můžeme považovat místa jen pár kilometrů od frontové linie. Samozřejmě bychom se neobešli při cestách na Donbas bez pomoci přátel. Veliký dík patří Artemu Fysunovi, Vjačeslavu Rajevskemu, CIMIC v Avdijivce a dalším mnoha lidem, kteří jsou schopni při cestách i předávat humanitární pomoc.

Kolik už jste absolvovali cest na Ukrajinu?

Šest, poslední byla loni v únoru.

Já se zeptám na současnost, na ty prostory, co připravujete. Jaké máte cíle, co očekáváte a co si slibujete?

Výzdoba schodištěCíle jsou pořád stejné, dodávat humanitární pomoc na Donbas. Ale tady bude mít nezisková organizace i kancelář, je tady i příjemný prostor pro příjem humanitární pomoci, když lidé přijdou osobně. Je tady příjezd a parkoviště. Člověk jim může uvařit kafe a ukázat, jak pracuje. Můžou se podívat do skladu, že tam nejsou tři pytlíky s dětskými tričky. Že to opravdu je sklad humanitární pomoci. Doděláváme poslední místnost, kde by vlastně mělo být něco výstavní expozice. Chtěl bych tam popsat stručně historii války na východě Ukrajiny. A taky kousíček věnovaný historii Ukrajiny ve zkratce. Od Ukrajinské lidové republiky přes Ukrajinskou povstaleckou armádu až vlastně po vznik Ukrajiny jako samostatné v roce 1991. Ta budova je původně kotelna, kterou deset let nikdo nepoužíval. Všechno si upravujeme sami. Obrovsky mi pomáhá moje manželka, bez ní bych to tady nedal. Je velmi obětavá. Ale jak jsem říkal, lidé jsou už válkou unavení. Je to vidět i na Facebooku, když píšu o CENTRU, které budujeme. Máme tam, já nevím, pětatřicet lajků na každém postu. Někdy míň, někdy víc. Finanční podpora od přátel Ukrajiny už není tak výrazná, ale přesto, se nám podařilo do dnešního dne provést rekonstrukci všech prostor a už zbývá jen sehnat podlahovou krytinu do výstavní expozice. Tady bych chtěl moc a moc poděkovat všem, kteří pomohli finančně nebo nám pomohli s prací.

Kdybyste měl vyslovit přání, které by se mohlo třeba splnit. Jaké by bylo? Jak by znělo?

Ohledně humanitární pomoci nebo všeobecně?

Myslel jsem všeobecně.

Aby už válka na Donbase skončila.

A tím skončí i pomoc Ukrajině?

Pomoc neskončí den ze dne, až skončí válka. Práce bude pokračovat dál. Rekonstrukce Donbasu bude trvat dalších mnoho let. A rekonstrukce myšlení lidí bude možná trvat několik generací. Prostě je to na hodně dlouho. A tak budeme pokračovat v práci, dokud to bude potřeba.

Děkujeme za rozhovor.

(boz, jer)

Rubriky