Z listáře Františka Řehoře (11)

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.

Do rozporu s tímto záměrem se však dostával stále výrazněji autorův zdravotní stav. V důsledku jeho zhoršení strávil Řehoř čas od června do srpna roku 1895 znovu ve Stěžerech. Odtud si u pražského magistrátu opakovaně prodlužoval zdravotní dovolenou. Zároveň se snažil poněkud omezit obvyklé aktivity a v uvolněném čase se léčit. Ani při tomto stěžerském pobytu však nebyl ochoten přerušit péči o vztahy s haličskými Ukrajinci čili Rusíny. Dne 10. června 1895 adresoval České akademii věd a umění následující prosebný přípis:

„Ztráviv téměř polovinu svého života mezi Rusíny v Haliči, dal jsem jim při svém odchodu z této mé druhé vlasti svou českou knihovnu spisů vědeckých a beletristických z naší nejnovější literatury. Knihovna ta jest umístěna v kulturním středisku haličské Rusi: ve Lvově, v bibliotéce tamního rusínského spolku Prosvita, který vydáváním knih na vzor naší Matice lidu koná své osvětové poslání v národě. Knihovna moje tvoří tam samostatný celek ve zvláštních skříních, má vlastní štampilku (otisk přiložen) a lístkový katalog. Počtem svazků pak převyšuje české oddělení Jagelonské knihovny v Krakově, jejímž horlivým rozmnožovatelem jest spisovatel p. Edvard Jelínek.

S ohledem na náš nynější široký literární proud jest sice /tato knihovna/ posud děckem, než za součinnosti lidí dobré vůle chci vychovati ji v muže, který by pak mezi Rusíny rozhodné slovo v náš český prospěch častěji promluvil. Jde mi tedy o to především, knihovnu tuto omlazovati svěžími tvory našeho písemnictví – nenechati ji zestarat. Proto obracuji se s uctivou prosbou na slavnou Českou akademii, aby ze svých spisů po exempláru uštědřila laskavě této mé knihovně, toho druhu jediné mezi Malorusy.“

V týž den dopsal Řehoř ze stěžerské pošty pro jistotu ještě tajemníkovi akademie, aby v případě potřeby podal dodatečné vysvětlení k výše citované žádosti „za darování knih Rusínům.“ Jeho argumentace dokládá, že tehdejší, velmi nesnadnou situaci Ukrajinců vnímal zcela přesně:

“Zejména, že veškeré dary Akademie na Rus nalézají se v rukou Velikorusů, kteří rozvoji literatury maloruské nepřejí, řídíce se carským ukazem (dekretem) z r. 1876, jímž literatura tato v mezích Ruské říše jest prostě zakázána, kdežto toho druhy dary, jdoucí do Haliče, jsou činěny výhradně polským institucím. Že dar Akademie způsobil by mezi Rusíny netušenou radost a vyzněl v jejich novinách, vím určitě. Toho druhu projevy novin dovolil bych si pak Vašnostem pro Akademii zaslati.“

Jak psal Řehoř dál, doufá, „že i pro doby příští bude pamatováno na tuto naši českou baštu mezi Rusíny.“ Pochlubil se zároveň tím, že mu Rusíni zasílají pravidelně výtisky svých šestadvaceti časopisů a takřka všechnu knižní produkci. To vše odevzdává vždy po skončení roku maloruskému, tedy ukrajinskému oddělení Knihovny tehdy zemského (dnes Národního) muzea. Byl jistě hrdý na to, že do ní takto věnoval v poslední době, tj. za rok 1894 a necelou první polovinu roku dalšího, 424 tituly.

Do závěru dopisu však neodbytně proniká smutný tón, týkající se už vícekrát zmíněného, přímo fatálního zdravotního stavu pisatele. Řehoř zdůrazňuje, že v případě jeho smrti má být podpora, kterou mu česká akademie udělila a která je uložena na knížce v pražské městské spořitelně, vrácena této instituci. Je zjevné, že si byl plně vědom svého stavu: „Trpím krvácející bronchitidu již druhý rok a léčím ji nyní na vsi. Taková choroba končívá někdy chrlením krve a toto je mnohdy smrtelné. Proto jsem ku práci, na niž jsem za podporu žádal, ještě přistoupiti nemohl, budu však hledět vyhověti i své chorobě, i touze po této práci. Až posud jen paběrkuji na heslech pro Naučný slovník.“ Na mysli měl samozřejmě Ottův slovník naučný, o kterém budeme v souvislosti s Řehořem ještě psát.

Za pobytu ve Stěžerech byl Řehoř ve stálém kontaktu s hradeckým středoškolským učitelem Adolfem Černým, který se právě tehdy dočkal přeložení do Prahy. Oba slovanští nadšenci sledovali z dálky dění na slavné pražské národopisné výstavě, která navázala po čtyřech letech na výstavu jubilejní. Také tentokrát přijela do Prahy výprava ze Lvova, nevzbudila však už takovou pozornost jako v roce 1891. Nekonala se ani vyjížďka jejích účastníků do Hradce Králové a okolí. Řehoř se musel vypravit za nimi do Prahy, což udělal jistě rád. Prozradil pak Černému, že všichni chodili spát pravidelně, jistě v důsledku dlouhých rozhovorů či diskusí, až ve dvě hodiny po půlnoci. Zmínil se také, že představil „vybranou rusínskou společnost“ prozaikovi Ignátu Herrmannovi.

Když už bylo po všem, napsal Řehoř na sklonku srpna řediteli Národního divadla Františku Adolfovi Šubertovi. Poděkoval zde za ochotu a přízeň, kterou divadlo projevilo vůči „pobratimům znad Dněstru a Prutu“. Byli prý nadšeni představením v Národním, které mohli navštívit. Jeden z diváků, duchovní jménem Olijnyk, si dokonce na toto téma zkusil zaveršovat: „Dnešní divadlo pokoj mi ukradlo. Nebudu moci spáti, bude se mi o něm zdáti…“

Řehoř se Šubertovi omluvil za to, že si po odjezdu hostů z Prahy nemohl přijít do ředitelny divadla, jak to bylo domluveno, pro fotografie, pořízené za jejich pobytu. Zdůraznil také, že by rád získal divadelní plakáty, ohlašující slavnostní představení na počest Malorusů, ale i divadelní cedule s Kádnerovou básní a podobné texty: „Bude to dobře zachováno potomstvu letošní rusínské výpravy. /…/ Chovám na Rusíny již drahně památek, které své doby jistě přijdou vhod Vaším Blahorodím navržené výstavě všeslovanské co doklad styků česko-rusínských.“ Snad se tyto doklady dochovaly, podobná slovanská výstava se však, pokud víme, nikdy neuskutečnila.

Na podzim začal Řehoř opět prožívat obyčejnější radosti i starosti na svém pracovišti v městské knihovně, ale i v rámci svých společenských styků. V mozaice jeho kontaktů našli už v 80. letech 19. století místo také někteří čeští spisovatelé a redaktoři v jedné osobě. Korespondence s nimi se týkala nejrůznějších věcí.

Pro příklad uveďme dva tehdy výrazně uznávané autory – Josefa Václava Sládka a Svatopluka Čecha. Na Sládka se Řehoř obrátil na přelomu října a listopadu 1895 dvakrát. Nejprve připsal na navštívenku s emblémem Národopisné výstavy českoslovanské gratulaci k básníkovým padesátinám pojatou velmi honosně.

„Slovutný oslavenče!

V památný den Vašich půlstoletých jmenin vplétám i já s hloučkem oddaných nám Rusínů holdovací lístek do slávověnce Vašich zásluh. Kéž zelení se Vám ´šče vid nyní do sto lit!´“

O necelé dva týdny později se Řehoř zajímal o možnost otištění své črty v časopise Lumír, který Sládek redigoval. Takové dopisy psal Řehoř často mnoha dalším redaktorům, nás však může zaujmout jedna Sládkovi určená věta: „Vypadá to sice jako útok, ale kde jde o milé mi Rusíny, tam rád bojuji“.

Trochu jiná věc trápila Řehoře v souvislosti se Svatoplukem Čechem, o kterém kdysi napsal pro haličské čtenáře jeden ze svých nemnoha bohemistických článků. Tři dny před vánocemi roku 1895 zaslal autorovi „Lešetínského kováře“ a jiných tehdejších bestsellerů prosbu, která se nám může zdát úsměvná. Jakýsi školák mu totiž – z rozpustilosti či snad svérázně pojaté sběratelské touhy – vytrhl z výtisku knihy „Nové písně“ dedikaci, kterou tam Čech Řehořovi vepsal.

„Domyslete si, jak mi bylo,“ napsal Řehoř autorovi a připojil prosbu o obnovení dedikace i s uvedením jejího původního, sedm let starého data (16. října 1888). Zda se splnění této své prosby dočkal a mohl si pak v Čechově knize čítat v nastupujícím roce 1896, se ovšem už nedovídáme.

(boz)

< Předchozí | Následující >