O ukrajinské kultuře se v Česku téměř nemluví… až na Černobyl, Gogola a Bulgakova (vše v souvislosti s Ruskem), v médiích se také útržkovitě objevil Majdan a Donbas, komik v prezidentském křesle, největší prostor ale dostávají „levné pracovní síly“ z řad ukrajinských mužů a žen. O polsko-ukrajinské válce platí totéž, člověk se dozví mnohem víc z návštěv polských muzeí a filmů než z hodin dějepisu na českých středních školách. Nicméně Ukrajina, respektive stereotypy, nejsou v Česku vnímány tak pejorativně jako ty polské, dalo by se říct, že jsme vůči Ukrajině takoví… apatičtí.

Znalost historie jiného národa, než toho vlastního, může mít různý rozměr a zabarvení. Platí to samozřejmě také v případě českého vztahu k Ukrajincům. V minulosti i dnes se často stávalo, že skutečné poznání bylo nahrazováno fantastickými domněnkami a představami. Můžeme si to připomenout také v souvislosti s letošním 8. listopadem, kdy se vzpomínalo 400. výročí bitvy na Bílé hoře.

Ještě za mého mládí byla germánská epocha našich dějin prezentována asi tímto způsobem: Až do přelomu letopočtu u nás kvetla keltská kultura, ale pak přišli zlí Markomani vedení Marobudem, vyhnali hodné Kelty a usadili se v Čechách, zatímco jejich příbuzní Kvádové obsadili Moravu (odkud a kdy přišli Kvádové, se neřeší). Dvacet let nato byl Marobud potupně vyhnán, pak ještě vládl na Moravě nějaký „rex Quadis datus“ a potom je tu jen sem tam nějaká germánská zemljanka až do 6. století, kdy dorazili Slované. V rámci světových dějin jsme se ještě učili o jakýchsi Ostrogótech a Vizigótech, kteří spolu s Huny přitrhli od východu k hranicím římského impéria a nakonec je zničili. Ve skutečnosti tato germánská epizoda, skrytá pod názvem „doba římská“ a „doba stěhování národů“, trvala asi půl tisíciletí a věci byly, jak už to bývá, mnohem složitější. A taky zajímavější.

Hlavním ukrajinským tématem druhé poloviny října měly být komunální volby, uskutečněné v neděli 25. 10. Hlasování bylo chápáno jako důležitý signál toho, na jakém stupni zůstaly zachovány loňské voličské sympatie jak vůči současnému ukrajinskému prezidentovi, tak vůči jeho stále ještě velmi mladé opoře – politické straně Služebník (či Služebnice) lidu.

Musíme, bohužel, konstatovat, že koronavirus neotřásá jen celosvětovou ekonomikou, zdravotnictvím a veřejným míněním, ale že dokázal udělat tlustou čáru přes rozpočet i druhému ročníku naší literární soutěže. Za své vzalo plánované veřejné vyhlášení vítězů a předávání cen za účasti všech autorů, jejich příznivců, členů našich facebookových skupin, zástupců partnerů a oficiálních hostí. Navíc potenciální partneři soutěže: cestovky, dopravci a letecké společnosti mají teď úplně jiné starosti než sponzoring, natož literární. A tak nám nezbylo nic jiného, než dát hlavy dohromady a vymyslet něco nového a alespoň trochu zajímavého, aby to zaujalo i vás, naše čtenáře.