Básník František Chalupa o ukrajinských kozácích na Bílé hoře

Znalost historie jiného národa, než toho vlastního, může mít různý rozměr a zabarvení. Platí to samozřejmě také v případě českého vztahu k Ukrajincům. V minulosti i dnes se často stávalo, že skutečné poznání bylo nahrazováno fantastickými domněnkami a představami. Můžeme si to připomenout také v souvislosti s letošním 8. listopadem, kdy se vzpomínalo 400. výročí bitvy na Bílé hoře.

plán bitvy na Bílé hoře
Plán bitvy na Bílé hoře (v dolním levém rohu oddíl kozáků - lisovčíků)

Návrší, umístěné dnes na okraji Prahy, ale kdysi ležící kus za jejími hradbami, se tehdy stalo svědkem vítězství vojska katolických Habsburků nad jednotkami českých protestantských stavů. Tato událost se stala na dlouhou dobu hlavním českým traumatem. Od časů národního obrození byla hodnocena stále častěji jako národní katastrofa, která přispěla k dlouhodobému úpadku české státnosti, zrušení náboženské svobody a zatlačování českého jazyka němčinou. Teprve v posledních desetiletích se hlásí výrazněji o slovo vyváženější hodnocení.

V 19. i 20. století vzniklo značné množství literárních zpracování bělohorského motivu. Jejich autoři uvažovali opakovaně o příčinách porážky českého vojska nebo se omezili na zdůrazňování výše zmíněných dopadů tehdejší vojenské porážky. Ve hře byl také národnostní motiv bělohorské bitvy, a to především prostřednictvím česko-německého antagonismu.

Kozáci na Bílé hoře
Kozáci na Bílé hoře

Všimněme si zde v této souvislosti jedné drobnosti. Minimálně jeden český autor se totiž pokusil zapojit do popisu bitvy i jejich důsledků také ukrajinskou tematiku. Učinil tak využitím kozáckého motivu, který v době mezi 40. a 80. lety 19. století zaujal řadu českých spisovatelů. Právě kozáctvo totiž zůstávalo v českém prostředí z pochopitelných důvodů hlavním a nejzajímavějším fenoménem ukrajinských dějin. Kozácká epocha i někteří její představitelé zajímali české autory i čtenáře o mnoho více než poměry na území rozdělené Ukrajiny v 19. století.

Vývoj zpracování kozáckých motivů v české poezii a zčásti i próze popsal před více než sto lety literární historik a etnograf, profesor Jiří Horák. K výsledkům jeho práce je možno připojit také dvě dílka zapomenutého spisovatele, kritika a redaktora Františka Chalupy (1857–1890), související s bělohorským tématem. Chalupa stejně jako většina jeho českých vrstevníků na území Ukrajiny nikdy nebyl. Svou představu o této zemi, vnímané tehdy hlavně díky její historii a folklóru, si vytvářel na základě poznání ukrajinských lidových písní, básní Tarase Ševčenka i prací některých ruských a polských autorů. Sám z ukrajinštiny překládal Ševčenkovy básně, ojediněle překládal i z poezie méně známého Jakova Ščoholiva a prózy Marka Vovčka.

Chalupa propojil ukrajinský kozácký motiv s bělohorským námětem ve dvou svých literárních pracích, otištěných v letech 1882 a 1885 a vzájemně se do jisté míry doplňujících. Tou první byla poměrně rozsáhlá, čtyřstránková báseň „Kozácká sláva“, zařazená později do autorovy sbírky „Zpěvy bohatýrské“ z r. 1889. Děj se odehrává v ukrajinském prostředí, i když termínu Ukrajina není v díle užito. Kozáci, tábořící v podzimní stepi, se tážou svého starého vůdce, který je nazýván střídavě atamanem a hetmanem, „jaký vítr od západu vane,“ přesněji řečeno, co se odehrává v dálných krajích, „kde těžké cepy vítězily, jak my v Cařihradu“. Autor tu naznačuje paralelu mezi někdejšími vítězstvími husitů a útoky kozáků na okolí Istanbulu z počátku 17. století.

Vizionářský hetman dokáže kozákům opravdu zprostředkovat popis boje, který se právě odehrává „za horami, kde se Krakonoši zalíbilo“ a dokonce umí svou představu blíže lokalizovat. Poznává „dle sta hrdých věží“, že ke střetnutí došlo na úpatí Bílé hory a popisuje průběh zápasu. Kdyby se boj odehrával blíž, vyrazil by rád osobně na pomoc bojovníkům, kteří se bijí za svobodu, tedy Čechům.

Kozácký vůdce následně velebí statečnost českých bojovníků, pak ale zaregistruje zvrat ve vývoji bitvy slovy: „Na ty hochy statné kdosi známý udeřil teď jako rána hromu! Čapka kozácká tam!“ Samotné peklo prý nakonec za pomoci kozáků dosáhlo vítězství. Jak je patrno, podle tohoto výkladu měli hlavní podíl na výsledku bělohorské bitvy ti kozáci, kteří podpořili nepřátele Čechů.

Hetman hledá vysvětlení této skutečnosti a uvědomuje si, že v jeho okolí není asavula (osavul – reálně kozácký úředník, v představě básníka ale jeden z velitelů) se svou četou. Od přítomných kozáků se vzápětí dovídá, že asavula vstoupil se svými vojáky do služeb polského krále Zikmunda. Odtud není daleko ke zjištění, že právě „na Čechy jej poslal králův pych“. Tímto zjištěním je kozácký vůdce natolik zdrcen, že odkládá zbroj a prohlašuje, že „dohetmanil.“ Ocitujeme zde závěr jeho monologu:

„Nade bratry v Čechách bouř se vzdula, pobíjet je pomoh asavula – poskvrnil tak věčnou slávu naši. Pod tou kletou Bílou Horou rovy, které bratrům ryly naše meče. Krev, ach, krev z nich ještě rudá teče. Na nich šeptá žlutá polní tráva: Dneska zbledla kozácká tam sláva. Hetmanů jí není třeba více!“ Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka to znamená, že kozáci zradili na české Bílé hoře vlastní ideály a zpochybnili svou dosavadní slávu. Hetman pak „v žalu zakryl bledé líce,“ usedl na koně a odjel do dáli – ovšem nikoli za Dněpr, ale až za vzdálenější Don. Jak se konstatuje v závěru, odtud se už ke svým kozákům nevrátí, stejně jako se nevrátí jejich někdejší sláva.

František Chalupa
František Chalupa

Chalupa napsal tuto báseň jazykem, který dnes působí zcela archaicky a kostrbatě. Dílo vykazuje prvky určité vyčtené znalosti kozáckých reálií – Chalupa zná některé historické reálie včetně jména hetmana Dorošenka. Na druhé straně obsahuje text jeho básně četné nepřesnosti, jako už uvedenou zmínku o Donu nebo údajné použití nahajky ve výzbroji tehdejších kozáků. Báseň navíc navozuje nesprávnou představu, jako by dějiny ukrajinských kozáků skončily už v r. 1620, a to v souvislosti s bělohorskou bitvou. Podobná představa se však naprosto míjí s historickou realitou.

Chalupa doplnil po čase „Kozáckou slávu“ kratší prozaickou prací, kde se motiv kozáka a Bílé hory objevuje v komornější podobě. Povídka „Kozákova láska“ vyšla jako fejeton v odpoledníku Národních listů v červnu 1885. Autor ji začíná úvahou o tom, z jakých národností vzešli bojovníci, kteří v bitvě na Bílé hoře zahynuli. Zajímá ho osud kozáka, který bojoval na rozkaz polského krále proti českým vojskům. Byl na Bílé hoře postřelen a Chalupa popisuje, jak se pak jeho mladistvá hlava „s velikým namáháním pozvedala a obracela k východu“ – chtěl by totiž ještě „popatřit do vln Dněpru“ a opět také Donu. Loučí se zároveň na dálku se svou matkou.

Užití termínu Ukrajina i v tomto případě postrádáme, kozák se však jmenuje Hrycko, což je čistě ukrajinská varianta jména Řehoř. Na zraněného se nakonec dočasně usměje štěstí. Nalezli ho vesničané z okolí a odnesli do chalupy v blízké vsi Ruzyně, kde o něj začala pečovat domkářova dcera, mladá Hanička. Že z toho byla vzájemná láska, nikoho nepřekvapí. Dokonce ani příbuzní té dívky nic nenamítali – kozák byl totiž „pěkně urostlý, krásný, čiperný a dobrého srdce.“ Hanička už začala snít o tom, jak budou spolu sedat na lavičce se zimostrázovým loubím. Tuto biedermeierovsky selankovou vizi si lze v souvislosti se vzhledem tehdejší vsi Ruzyně jen těžko představit…

Haniččin otec kozácko-českému rodinnému svazku požehnal, ale o pár let později se vše zvrátilo po vydání císařského dekretu proti jinověrcům. Oba manželé se rozhodli odejít z Čech – kozák Hrycko totiž usoudil, že „lépe bude v naší vlasti nad tichým Donem.“ Tato vize se ale nenaplnila. Když došli oba manželé do Slezska, žoldnéři Tillyho násilně vřadili Hrycka do svého vojska a co hůř – poskvrnili Haničku. Ta došla klidu už jen „v studených vodách šumné Visly.“ Tím je povídka dovedena k beznadějnému konci.

Jak je patrno, také v tomto případě máme před sebou slabé, místy až komicky působící literární dílko, které má cenu jen jako historický dokument. Zbývá už jen vysvětlit, jak mohla nadvakrát zpracovaná Chalupova představa o přítomnosti kozáků z Ukrajiny v bitvě na Bílé hoře vzniknout. Základem autorova přesvědčení o přítomnosti ukrajinských kozáků byly zprávy pramenů o žoldnéřích zvaných lisovčíci, kteří byli označováni také jako kozáci.

Tito žoldnéři, bojující jako lehká jízda, se opravdu účastnili pod vedením polských velitelů války na Moravě i v Čechách v letech 1619 a 1620. Vynikali asi více než jiné oddíly drsným přístupem k boji – nechali za sebou řadu zplundrovaných měst s mnoha civilními oběťmi. Zúčastnili se také bělohorské bitvy, nic však nesvědčí o tom, že by v ní sehráli rozhodující úlohu. Lisovčické oddíly, o kterých se mluví v letech 1614–1635, byly původně najaty polským panovníkem, ale později sloužily i jinde v Evropě. Jejich složení bylo nesjpíše mnohonárodní, ale podrobnosti nejsou a sotva kdy budou známy. Mezi lisovčíky se samozřejmě mohli vyskytnout i etničtí Ukrajinci (či podle tehdejší terminologie Rusíni).

Vnitřní organizace těchto oddílů připomínala podle některých historiků organizaci Zaporožské Siče. To však nemění nic na tom, že toto žoldnéřské vojsko nelze ztotožnit s hlavní silou tehdejšího kozáctva, soustředěnou převážně u Dněpru a v jižní Ukrajině. Tito kozáci byli tehdy angažováni v úplně jiných zápasech – soustředili se mimo jiné na obranu pravoslaví proti šířícímu se polském katolicismu. Je otázkou, zda a co mohli tito vůbec vědět o počátcích třicetileté války, spjatých se vzdáleným českým a moravským územím.

Obě Chalupovy literární práce jsou tedy jen konstrukcí, která naznačuje, co věděli (ale spíše nevěděli) pozdně romantizující čeští autoři o historii Ukrajiny. Chalupova snaha vřadit nějak fenomén ukrajinského kozáctví do českých dějin se míjí s realitou, je však zajímavou konstrukcí. Podle Chalupy se vztah ukrajinských kozáků uzavřel na Bílé hoře necelých dvě stě let poté, co vzniknul po neméně neúspěšné bitvě u Lipan z roku 1434.

Jestliže Chalupa zachytil konec údajného kozácko-českého vztahu, nepoměrně známější básník Svatopluk Čech popsal o pět let dříve jeho začátek v epické básni nazvané „V buřanu.“ Tématem je zde odchod pozdních husitských bojovníků do ukrajinských stepí, kde položili základy ukrajinského kozáctví. Básník tím vytvořil básnickou ilustraci k teorii historika Františka Palackého o vzájemném vztahu husitství a kozáctví. To už je ale jiná kapitola…

(boz)

Rubriky