Z hlubin dávnověku (XVIII): Germáni a Sarmaté – první kontakt

Ještě za mého mládí byla germánská epocha našich dějin prezentována asi tímto způsobem: Až do přelomu letopočtu u nás kvetla keltská kultura, ale pak přišli zlí Markomani vedení Marobudem, vyhnali hodné Kelty a usadili se v Čechách, zatímco jejich příbuzní Kvádové obsadili Moravu (odkud a kdy přišli Kvádové, se neřeší). Dvacet let nato byl Marobud potupně vyhnán, pak ještě vládl na Moravě nějaký „rex Quadis datus“ a potom je tu jen sem tam nějaká germánská zemljanka až do 6. století, kdy dorazili Slované. V rámci světových dějin jsme se ještě učili o jakýchsi Ostrogótech a Vizigótech, kteří spolu s Huny přitrhli od východu k hranicím římského impéria a nakonec je zničili. Ve skutečnosti tato germánská epizoda, skrytá pod názvem „doba římská“ a „doba stěhování národů“, trvala asi půl tisíciletí a věci byly, jak už to bývá, mnohem složitější. A taky zajímavější.

V posledních desetiletích už přestali být staří Germáni automaticky spojováni s nacisty, a tak se dostávají na světlo další a další podrobnosti z archeologických výzkumů na územích dnes obývaných Slovany. Je tu ovšem problém: na jedné straně máme poměrně podrobné zprávy od římských autorů, ty se však týkají většinou jen událostí, při kterých docházelo ke střetům s Impériem a které se odehrávaly v bezprostřední blízkosti hranic. Na druhé straně archeologický výzkum odhaluje na rozsáhlých územích střední a východní Evropy kultury, které sice zasahují do oblastí, kam Římané umísťují Markomany, Hermundury, Góty a Vandaly, nicméně archeologové se zdráhají spojovat tu či onu kulturu výhradně s určitým etnikem.

Ve 3. a 2. století př. n. l. byla značná část dnešního Polska osídlena lidem kultury lužické a pomořanské, o jehož etnicitě, přiznejme si, nevíme vůbec nic. Keltové žili v západní a střední Evropě, ale postupně expandovali směrem na východ. Na Slovensku a v Malopolsku se objevují keltské kultury púchovská a tyniecká přibližně ve stejnou dobu, kdy Keltové podle historických záznamů vpadli na Balkán a do Řecka. Vedle toho Keltové obchodovali po trase Jantarové stezky vedoucí od ústí Visly přes Moravskou bránu na jih až k Jadranu. Podél této trasy jsou totiž v širokém pruhu roztroušeny keltské artefakty nebo jejich domorodé napodobeniny. Zřejmě docházelo k určité „kelticizaci“ původního obyvatelstva, podobně jako se Keltové v římské Galii postupně „romanizovali“.

Obr. 1. Vlevo: Germánská polozemnice. Ve skutečnosti tyto zahloubené stavby sloužily spíše jako skladiště nebo dílny. Uprostřed: „lepší lidé“ bydleli ve velkých nadzemních dřevěných domech. Protože tyto domy nemají podezdívku, archeologicky se prokazují obtížněji než zemnice. Vpravo: rekonstrukce germánského domu.
Obr. 1. Vlevo: Germánská polozemnice. Ve skutečnosti tyto zahloubené stavby sloužily spíše jako skladiště nebo dílny. Uprostřed: „lepší lidé“ bydleli ve velkých nadzemních dřevěných domech. Protože tyto domy nemají podezdívku, archeologicky se prokazují obtížněji než zemnice. Vpravo: rekonstrukce germánského domu.

Za výchozí bod etnické skupiny, kterou Římané nazvali Germány, se dnes považuje oblast dolního Polabí, jižní Skandinávie a Jutského poloostrova, kde se zrodila kultura jastorfská. Půda na jižním pobřeží Baltského moře je poměrně chudá, navíc např. Diodorus Sicilský se zmiňuje o častých záplavách a tsunami, které prý zahubí víc lidí než kmenové války. Nositelé kultury jastorfské se tedy tlačili dvěma směry. Jednak na jih, kde je známe jako Polabské Germány, podle římských autorů sdružené ve kmenovém svazu Svébů. Do něj patřili vedle vlastních Svébů také Markomané, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Anglové a Langobardi. Tlak však směřoval i na východ, kde vznikl velký kmenový svaz Lugiů, z nějž se později vyčlenili Vandalové, Burgundové a Pliniovi „Gutones“, tedy Gótové.

Polabští Germáni postupovali proti proudu Labe a Sály až někam k Mohanu a dostávali se tak do úzkého kulturního kontaktu s Kelty sídlícími na Rýně. Tato skupina Germánů je poměrně značně kelticizovaná, o čemž svědčí jednak keltské jméno Marobud, jednak i sám název Markomanů, který podle novějšího výkladu neznamená „hraničáři“ (pohraniční marky v té době ještě neexistovaly), nýbrž je odvozen od keltského „markos“ = kůň (tedy „páni koní“ jako u Tolkiena?).

Obr. 2. Vlevo: polabští Germáni (fialově) v 1. století n. l. Uprostřed: Svébové nosili charakteristický účes „svébský uzel“. Vpravo: markomanští a kvádští bojovníci z 1. a 2. stol. n. l. Všimněte si sarmatských prvků – přílby ve tvaru frygické čapky a dračí standarty v pozadí.
Obr. 2. Vlevo: polabští Germáni (fialově) v 1. století n. l. Uprostřed: Svébové nosili charakteristický účes „svébský uzel“. Vpravo: markomanští a kvádští bojovníci z 1. a 2. stol. n. l. Všimněte si sarmatských prvků – přílby ve tvaru frygické čapky a dračí standarty v pozadí.

Není pravda, že Kelty od nás vyhnal Marobud. Keltská oppida začala hospodářsky upadat už na přelomu 2. a 1. století př. n. l., postupně se zmenšuje objem zejména keramické a sklářské výroby a zhoršuje se i její kvalita. Co přesně vedlo k tomuto ekonomickému rozkladu, to nevíme, ale oslabené osady byly jistě vhodným cílem germánských loupežných výprav. A Germáni nebyli vybíraví. Víme, že při nájezdech na římské území za Rýnem brali hlavně železářské zboží – převáželi je na vorech, které se v říčním proudu nejednou převrátily, zvlášť když je začala honit římská poříční policie. A tak dnes potápěči nacházejí na dně Rýna celé náklady cedníků, pánví, naběraček, nožů, břitev, nůžek a dalších domácích potřeb. Zprávy o Vikinzích z pozdějších staletí zase líčí, že se zajímali hlavně o dobytek – sehnané kusy na místě porazili, rozbourali a maso odvezli na lodích. V dlouhodobém horizontu takové soustavné hospodářské škody mohly vést k rozhodnutí obyvatel přesunout se do bezpečnějších míst. Na některých oppidech jsou nalézány stopy boje, ale jiná zřejmě opustili obyvatelé z vlastní iniciativy a zapálili je sami, patrně v duchu rčení „spálit za sebou všechny mosty“. Půl století před začátkem nového letopočtu zkrátka Keltové z Čech odešli, někteří na západ do Galie, jiní na východ na Slovensko a do Panonie, kde se kmen Cotinů udržel až do poloviny 3. století n. l.

Už několik desetiletí před Marobudem se u nás objevují osady labskogermánské kultury grossromstedské, šířící se z Durynska. Strabón uvádí, že Marobud přivedl svůj lid do země osídlené Kvády. Asi 20 let poté přivodil Marobudův pád mladý markomanský šlechtic jménem Catualda (taky podezřele keltsky znějící jméno, srovnej s velšským Cadwaladr a galským Catuvallios), který si přivedl na pomoc Góty – to znamená, že Gótové v té době ještě nesídlili příliš daleko. Za dva roky nato však pučistu Catualdu sesadil král sousedního mocného kmene Hermundurů Vibilius (Hermunduři jsou hypotetičtí předkové Durynků). Římané, rozhodnutí zjednat pořádek u své severní hranice, přemístili bojovnické družiny Marobuda a Catualdy i s jejich rodinami a personálem kamsi na jihozápadní Slovensko, kde byly pod dozorem kvádského krále Vannia.

Obr. 3. Vlevo: markomanský bojovník s koněm. Vpravo: jazygští jezdci.
Obr. 3. Vlevo: markomanský bojovník s koněm. Vpravo: jazygští jezdci.

A tady to začíná být zajímavé. Asi ve stejnou dobu, kdy se k nám začali stěhovat Germáni, přicházejí do Uherské nížiny z černomořských stepí sarmatské kmeny Jazygů a usazují se jako polokočovníci mezi Dunajem a Tisou. Kvádové (a nejspíš i Markomani) přicházejí do kontaktu s jízdními válečníky a postupně přebírají jejich způsob boje i výzbroj: šupinové brnění z kovu nebo z rohovinových destiček, kónickou přílbu, kulatý štít, meč a dlouhé kopí (kontos), jak o tom svědčí římský vojenský historik Ammianus Marcellinus. V dalších dvou stoletích budou obě etnika vystupovat společně při řadě válečných tažení. V roce 50 n. l. pomáhal jazygský jízdní oddíl kvádskému králi Vanniovi v boji proti jinému kmeni Svébů. V roce 92 n. l. Jazygové, sarmatští Roxolani a blíže neurčení Svébové podnikli invazi do římské Pannonie. Císař Domitianus požádal Markomany a Kvády o pomoc proti nim, ti však odmítli. V květnu 92 Jazygové zničili XXI. legii Rapax a zmocnili se jejího orla (standarty). V roce 169 spojená vojska Markomanů, Kvádů, Jazygů a Svébů vpadla znovu do Pannonie, což rozpoutalo takzvané markomanské války. Římané odpověděli tvrdě. Markomani pod vedením Ballomara se vzdali jako první v roce 172, Kvádové vedení Ariogaisem o rok později. Jazygové v zimě roku 173 svedli s Římany bitvu na zamrzlém Dunaji. Počítali totiž s tím, že sarmatští koně jsou na rozdíl od římských na pohyb po ledě zvyklí, navíc jim Jazygové opatřili podkovy s mačkami. Ale Římané zarazili do ledu okované hrany svých štítů a vytvořili neproniknutelnou zeď. Najíždějící Jazygy chytali za oděv a za dlouhá kopí, stahovali je s koní a bitva se zvrhla v divokou rvačku muže proti muži na klouzajícím ledě (tohle by měl někdo zfilmovat). Římané zvítězili a na jaře roku 175 císař Marcus Aurelius Jazygy definitivně porazil, čímž si vysloužil čestné přízvisko Sarmaticus. Markomani a Kvádové povstali ještě jednou v letech 179-180, z kteréžto doby pochází slavný nápis na Trenčínské skále. Marcus Aurelius se potom chystal vytvořit dvě nové římské provincie Marcomannii a Sarmatii, čímž by se naše země byly mohly stát součástí římského světa. Jeho smrt v roce 180 zabránila tento plán uskutečnit.

Obr. 4. Vlevo: markomanské války. Vpravo: římská říše za Marka Aurelia se zamýšlenými provinciemi Marcomannia a Sarmatia.
Obr. 4. Vlevo: markomanské války. Vpravo: římská říše za Marka Aurelia se zamýšlenými provinciemi Marcomannia a Sarmatia. 
  Obr. 5. Vlevo: skytský zvěrný styl. Uprostřed: keltsko-germánský zvěrný styl. Vpravo: románský zvěrný styl.
 Obr. 5. Vlevo: skytský zvěrný styl. Uprostřed: keltsko-germánský zvěrný styl. Vpravo: románský zvěrný styl.
      Obr. 6. V roce 1988 byla nedaleko římského tábora v Mušově odkryta markomanská královská hrobka. Byla už ve starověku zčásti vyloupená a v moderní době poškozená při těžbě písku, ale i ze zbylých luxusních předmětů lze soudit, že markomanští králové nebyli žádní vagabundi (jak nám je prezentují hollywoodské filmy). Vlevo: zbytky stříbrného nádobí. Uprostřed: zdobení opasku. Vpravo: zlatem a stříbrem zdobené ostruhy.
     
Obr. 6. V roce 1988 byla nedaleko římského tábora v Mušově odkryta markomanská královská hrobka. Byla už ve starověku zčásti vyloupená a v moderní době poškozená při těžbě písku, ale i ze zbylých luxusních předmětů lze soudit, že markomanští králové nebyli žádní vagabundi (jak nám je prezentují hollywoodské filmy). Vlevo: zbytky stříbrného nádobí. Uprostřed: zdobení opasku. Vpravo: zlatem a stříbrem zdobené ostruhy.

Vliv černomořských nomádů se však neuplatnil jen ve výzbroji. Jazygové a jejich východní sousedé Roxolani vedli čilý obchod s obyvateli pontických stepí i s řeckými městy na černomořském pobřeží, zejména s Tyrasem na Dněstru a Olvií na Buhu. Jejich prostřednictvím se ke Keltům a Germánům šířil tzv. zvěrný styl ze střední Asie, jehož vliv vidíme i v pozdějším umění románském. Asijští nomádi, žijící v sousedství velkých říší Číny a Persie, také pochopili výhodu, jakou má hierarchicky organizovaná a disciplinovaná armáda proti volnému sdružení autonomních kmenů. Začali vytvářet pevněji organizované celky s autoritativním předákem v čele, z nichž se časem vyvinula barbarská království, a tuto představu společenského uspořádání předávali i svým germánským spojencům. Klanová společnost starých Germánů, kde si všichni stařešinové rodů byli formálně rovni, se začala vyvíjet směrem k protostátním útvarům. Náčelník nejmocnějšího rodu v kraji si osvojil titul „kyning“ (souvisí s anglickým slovem „kin“= příbuzenstvo). Z kyninga vzniklo anglické slovo „king“ – a přes gótský tvar „kuningaz“ také slovanské „knjaz“, kníže.

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

  1. Rok 180 kdesi u Trenčína… Vypadaly markomanské války takto? 6:21 min, anglicky.
  2.  … nebo možná nějak takhle? Všimněte si klasické sarmatské klínovité formace útočící Théodenovy jízdy.  4:13 min, anglicky.
  3. Malé opakování raných dějin Germánů. 21:22 min, anglicky.

(mas)

Rubriky