Kyjev, I love You aneb láska na první pohled a první soljanku

O ukrajinské kultuře se v Česku téměř nemluví… až na Černobyl, Gogola a Bulgakova (vše v souvislosti s Ruskem), v médiích se také útržkovitě objevil Majdan a Donbas, komik v prezidentském křesle, největší prostor ale dostávají „levné pracovní síly“ z řad ukrajinských mužů a žen. O polsko-ukrajinské válce platí totéž, člověk se dozví mnohem víc z návštěv polských muzeí a filmů (polské nové vlny) než z hodin dějepisu na českých středních školách (pohraniční oblasti budou jistě výjimkou). Nicméně Ukrajina, respektive stereotypy, nejsou v Česku vnímány tak pejorativně jako ty polské, dalo by se říct, že jsme vůči Ukrajině takoví… apatičtí.

V posledních letech však ukrajinskou kulturu, zejména tu literární, propaguje brněnské nakladatelství Větrné mlýny, mj. v rámci festivalu Měsíc autorského čtení, nebo v případě vydání antologie Ukrajina, davaj, Ukrajina!, kterou lze sehnat v kamenných knihkupectvích. Humanitární pomoc pak zprostředkovává Člověk v tísni. A díky za to!

Moje první sblížení s touto kulturou proběhlo přibližně před třemi lety, kdy jsem jela z Brna do Popradu ukrajinským autobusem Lubjano Trans (trasa Praha – Užhorod). První dojem, když řidič autobusu dával moji krosnu do prostoru, kde v RegioJetu bývá tradičně toaleta, protože místo pro zavazadla bylo plné, mě přesvědčil, že tato cesta bude zhmotněným magickým realismem, a nemýlila jsem se! Došla jsem ke svému sedadlu a zjistila, že je obsazené, člověk, který tam seděl, měl stejnou místenku jako já. Naštěstí bylo místo hned v další řadě, kde se mě humorný spolusedící zeptal: „Jedete pracovat na Ukrajinu?“ což rozesmálo polovinu cestujících a vyrazili jsme směr Slovensko. V televizi běžela ukrajinská telenovela, které jsem rozuměla asi tak z 1/3, ale byla jsem nadšená za jazykový kurz zdarma (to oceňuji víc než kávu, která kávu připomíná pouze barvou, v jiných přepravních společnostech). Po několika minutách začala kolovat vodka, kterou jeden z cestujících stačil rozbít, než doputovala do zadní části autobusu, škoda. Protože byl prosinec a venku mrzlo, druhý řidič vařil na požádání čaj ve varné konvici, umístěné na palubní desce uprostřed autobusu, kde si také lidé nabíjeli ve velké prodlužovačce mobilní telefony (to by se od Brna na západ stát nemohlo). V mezizastávkách hrála z rádia ukrajinská dechovka, kterou si prozpěvovaly bábušky v tradičních vzorovaných šátcích a mě to všechno naplňovalo zvláštním a intenzivním pocitem radosti a štěstí. Cítila jsem se jako doma, na druhou stranu, né že bych se tak někdy cítila v českých autobusech, folklór v podobě ponožek v sandálech, řízku v chlebu a taková ta „čecháčkovská“ povaha je spíš úsměvná, než že bych se s ní ztotožňovala. Tohle bylo jiné, až mě v Popradu mrzelo, že vystupuji (jako jediná) a nepokračuji do Užhorodu.

Do Kyjeva jsem přiletěla za Markétou (moje kamarádka, studentka několika slovanských jazyků a lektorka českého jazyka v Českém centru) v lednu, na deset dní. Protože jsem byla zavalena různými pracovními a kulturními závazky, mojí jedinou přípravou bylo zadání hesla Kyjev do google images, chtěla jsem se nechat překvapit. První slova po příletu zněla asi takto: „Tak jsem tady! No, není tady taková zima, jak všichni straší.“ (Názor jsem změnila hned druhý den.) A jakou jsem měla radost z razítka v pase! S Markétou jsme si daly sraz na zastávce, na kterou jsem dojela autobusem z letiště, během toho se mi vybil mobil, takže jsme na sebe čekaly hodinu, každá na opačné straně silnice, ale nakonec jsme se našly. Nasedly jsme na metro a jely ke Zlaté bráně (Zoloti Vorota), byla jsem unešená z výzdoby stanic a plná dojmů. Cestou jsem nadšeně vyprávěla o tom, jaké jsou tu krásné ženy a po Markétině otázce: „A všimla sis, že jsou tu krásní i muži?“ jsem jí musela dát za pravdu, v Kyjevě jsou prostě krásní a taky milí úplně všichni.

První tři dny jsem doslova projedla a propila. Kromě pestrého výběru orientálních kuchyní se tu všude výborně vaří domácí kuchyně. Brnu vládne asijská kuchyně, hned za ní jsou vyhledávané italská a indická, taky máme pár kebabů a gyrosů, jeden ruský Samovar, jeden ukrajinský Tryzub a jedno mexické bistro, a tím, přátelé, končíme. Zatímco v Kyjevě můžete zažít také nespočet gastronomických zážitků perských, gruzínských, arménských, tureckých, kosher, dále humusové bary, arabskou tržnici a spoustu dalšího. Milovníci tradiční ukrajinské kuchyně a cenově dostupného menu navštěvují Puzatou Chatu (my jsme tu byli denně). Výběr je složený z několika druhů polívek (boršč, soljanka, okroška atd.), masa a ryb v různých úpravách (vč. kyjevské kotlety), několika druhů salátu (olivje, viněgret, řepový aj.), pirohů, palačinek, varenyků a ze sladkých dezertů vzpomeňme třeba syrnyky nebo kyjevský dort, k pití nemůže chybět uzvar a kvas. Ani jsem netušila, že mě může ještě něco překvapit, a pak jsem si objednala cappuccino. Káva je v Kyjevě dvojnásobně velká, o polovinu levnější a hlavně chutná lépe než ve většině kaváren západní Evropy. Nevím, jestli mají ukrajinští baristi přirozený talent na šlehání mléčné pěny, ale za celých deset dní se mi nestalo, že bych nedostala skvělou kávu s božskou pěnou. Co se týče piva, Česko prostě nemá konkurenci, ale i na Ukrajině se dá sehnat dobré pivo, je trochu sladší než naše, ale fajn (doporučuji Solomenskou brovarniu nebo proslulý pivovar Pravda ze Lvova).
Z pohledu infrastruktury je pro mě Kyjev největší architektonická bizarnost a město nikdy nekončících vnitrobloků. Novější část města je složená výhradně z paneláků, v té starší se mísí paneláky s výškovými a historickými budovami vedle sebe, různě vysoké a v různých stavebních slozích. To je mimochodem jeden z důvodů, proč i Kyjevanům nedělá problém zabloudit ve svém rodném městě. Paneláková architektura je mnohem sofistikovanější než u nás, 20–30 patrové krásky mají elegantní fasády a zakončení v podobě věžiček, ale najdou se tu i betonové kvádry jako u nás. A zatímco od 90. let v Česku systematicky rušíme jezera a rybníky, v Kyjevě je najdete uprostřed sídlišť. Moje nejoblíbenější jsou Obologne a barevný Comfort Town. Výrazný je i socialistický brutalismus v architektuře Národní knihovny, hotelu Salut nebo Krematoria (i když zážitkem je i samotný hřbitov) nebo art nouveau řadové domy ve čtvrti Podol.

Z kulturních institucí je nejznámější muzeum manželů Chanenkových, snad největších sběratelů umění v celé Ukrajině. Kolekce je rozdělena do tří částí: ruské a ukrajinské umění, západní umění a orientální sbírka. Během druhé světové války zde došlo, stejně jako v jiných zemích, k zabavování a vývozu muzejních exponátů. Muzeum společně s týmem expertů však už pár desítek let pracuje na projektu, díky kterému se podařilo část předmětů získat zpět do vlastní sbírky. Milovníci současného umění by neměli vynechat návštěvu Pinchuk Art Centre, která prezentuje domácí i zahraniční umělce na světové úrovni (Damien Hirst etc.). Vyplatí se navštívit také Muzeum národního umění se stálými i krátkodobými výstavami. Muzejní praxe na Ukrajině je trochu zastaralá, obrazy jsou zavěšeny na ocelových lankách, často s popisky pouze v azbuce a s prodejním katalogem, jenž obsahuje především díla, která nejsou součástí expozice, a s minimální fotografickou přílohou v černobílé verzi. V žádném případě to však nekazí dojem z nových uměleckých objevů. K mému překvapení všude akceptovali ICOM kartu, o jejíž existenci leckdy neví ani zaměstnanci rakouských kulturních institucí.
A jak je to s jazykem? V Kyjevě se domluvíte ukrajinsky, rusky nebo anglicky. Na západě si o nás myslí, že jsme z Ruska, v Ukrajině zase, že jsme z Polska. Shrnutí na závěr: Kyjev je bezpečnější než Brno, pokud zrovna nepijete vodu z kohoutku nebo se nenecháte srazit autem, protože na semafory se tu moc nehraje. Kromě maršrutky je nejoblíbenější dopravou metro, Arsenalna měří 105.5 m a je nejhlubší stanicí na světě. Největším mimo-uměleckým zážitkem (nejen) z Národní opery (kde seženete lístek za 150,- do lóže) jsou turecké záchody. Co nesmíte v Kyjevě vynechat? Tržnici Petrivka, na které seženete všechno, úplně, ale hlavně knihy, LP desky a oblečení. Rozloha se dá přirovnat cca ke dvěma fotbalovým hřištím, zkrátka si potom přestanete myslet, že Vietnamská tržnice v Brně je velká. Čokoládovny Majsternja Šokoladu (s atmosférou 19. století) nebo novější Roshen (tady ale pozor na politickou korektnost, vlastníkem je totiž bývalý prezident Petr Porošenko). Nestihla jsem si sice nakoupit vyšívanky, ale odvezla jsem si ze Vsi Svoji (obchod podporující ukrajinské návrháře a designéry) krásnou šálu a čepici, kterou jsem vyměnila za svou francouzskou baretku, elegantní, leč větru neodolnou. Nadšení z nových kousků do šatníku nepolevilo ani po Markétině poznámce: „Aha, to ale nikdo nepozná, že se jedná o ukrajinský suvenýr.“

A rada na závěr, pokud bydlíte ve starém paneláku, noste u sebe mobil, vždycky, hlavně když jedete ve výtahu, který se zasekne v 11. patře… Naštěstí se ale z výtahu dovoláte na non-stop vrátnici, nějak osvětlíte situaci a uklidní vás odpověď: „Počekajte, buď láska“, a protože Ukrajinci nikam nespěchají, po hodině Vás vysvobodí (jak jinak než) krásný ukrajinský muž.

Na Ukrajinu jsem poprvé přijela v lednu 2020, seznámila jsem se se spoustou úžasných a milých lidí, zažila nespočet kulturních a gastronomických zážitků, byla unešená z atmosféry pravoslavných chrámů, dojatá ze splnění literárního přání (prohlídka Bulgakova muzea) a nechápala jsem, proč jsem tady až teď? Loučení bylo melancholické, domů se mi samozřejmě nechtělo a stále mi chybí ukrajinská kultura, večery v Opilé třešni a nedělní procházky po Chreščatyku bez automobilové dopravy. Teď už ale vím, že se na Ukrajinu budu pravidelně i nepravidelně vracet, ať už s batohem a cestovním deníkem nebo jen ve vzpomínkách…začínám se učit ukrajinsky, poslouchám Onuku a přemýšlím nad vyplněním černé díry cinefilie prostřednictvím potenciální distribuce ukrajinské kinematografie do sálů českých artových kin.

(Soutěžní příspěvek č. 1)