V pražském Bubenči, v parčíku nedaleko velvyslanectví Ukrajiny, můžeme už po léta potkat pomník jihoamerických revolucionářů 19. století Simona Bolívara, Bernarda O´Higgginse a Benita Juareze. Původně měl někde v této latinskoamerické společnosti stát i Ševčenkův pomník, pro který se nakonec našlo místo na druhém konci Prahy, na Smíchově. Nyní je tento prostor využit pro krátkodobou výstavu „Ztracené dětství“.

Ještě to není ani rok, co jsem jí nesměle nabídla, jestli nechce svůj jediný den volna, který v práci za celou dobu dostane, strávit se mnou. No, a dnes sedím v minibuse směr Chust a jedu Marušce kumovat na svatbu...

V této části cyklu se obracím k vlastním vzpomínkám. Závěr roku 1991 prožívali v českém prostředí zcela specificky představitelé dvou skupin spjatých s Ukrajinou – národní a profesní. Čeští Ukrajinci i ukrajinisté, kteří získali možnost rozvíjet aktivity pouhé dva roky předtím, se snažili nové možnosti co nejvíce využít. Jejich organizace, o jejichž počátcích jsme už psali, se snažily Ukrajinu různými způsoby popularizovat.

Ve facebookové skupině Cestujeme po Ukrajině na mne vyskočila fotka sklizní na poli v Rivnenské oblasti. A já se ponořila do svých vzpomínek na to, jak jsem trávila jako dítě na takovém poli prázdniny. Narodila jsem se ve městečku Dolyna v Ivano-Frankovské oblasti, na tzv. Prykarpatí. Mí rodiče ale pocházejí z Volyně, kam jsem jezdila několikrát za rok.

Protože je Ukrajina stále konfrontována s nejrůznějšími a často tíživými skutečnostmi ze svých moderních dějin, nemůžeme se ani letos vyhnout zmínce o vzpomínání na oběti stalinského Holodomoru v r. 1933. Žít jen z minulosti se však nedá, a proto obracíme pozornost i na současné události. Dne 20. listopadu vstoupil šestý ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj do druhé poloviny svého funkčního období.