Dětské oběti stalinského teroru na výstavě v pražském parku

V pražském Bubenči, v parčíku nedaleko velvyslanectví Ukrajiny, můžeme už po léta potkat pomník jihoamerických revolucionářů 19. století Simona Bolívara, Bernarda O´Higgginse a Benita Juareze. Původně měl někde v této latinskoamerické společnosti stát i Ševčenkův pomník, pro který se nakonec našlo místo na druhém konci Prahy, na Smíchově. Nyní je tento prostor využit pro krátkodobou výstavu „Ztracené dětství“.

V širším pražském centru jsme už letos měli možnost prohlédnout si kromě výstavy o Ivanu Borkovském a Vincenci Chvojkovi dvě výstavy týkající se moderních ukrajinských dějin. První z nich se zaměřila na celé dvacáté století, druhá jen na období posledních třiceti let, charakterizovaných nesnadným budováním ukrajinské státnosti. Ta třetí, která se už dočkala prvního či druhého pražského sněhu, byla výjimečně umístěna mimo centrum a její dopravní dostupnost je trochu složitější. Kdo se však chce poučit, najde si cestu všude.

Tvůrci této podzimně-zimní venkovní expozice se pokusili na pouhých šesti panelech podat atypickou výpověď o pozdním stalinismu, tedy o období posledních devíti let života sovětského diktátora. Zdánlivě definitivní připojení západoukrajinských území, především Haliče a Volyně, k Sovětskému svazu v r. 1944 se mělo podle Stalinových představ stát prostředkem k plné sovětizaci Ukrajiny a k úplnému potlačení ukrajinského „samostijnyctví“ či přímo nacionalismu.

Tento výsledek měly pojistit represe proti všem nevhodným a nedostatečně poslušným Ukrajincům, kteří v příslušných regionech převládali. Represe zahrnuly z časového hlediska téměř celá čtyřicátá léta dvacátého století a těžce poškodily lidský i civilizační potenciál obou regionů. Svého cíle však i tak nedosáhly – potvrdil to vývoj na přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy se zejména tři haličské oblasti Ukrajiny staly prvními nositelkami směřování k ukrajinské postsovětské státnosti.

Soubor připravený lvovským Muzeem teroru za spoluúčasti české organizace Post bellum je zaměřen, jak vypovídá už název, na dětský faktor represí. Výstava vyšla vstříc už dávno sílícímu požadavku, aby i děti byly vnímány jako specifický subjekt dějinného dění. Tato subjektivita se v praxi samozřejmě musela poměřovat se skutečností, že pro totalitní systém jsou děti vlastně jen objektem, ať jde o jejich programové zpracování propagandou, nebo o jejich trestání za viny rodičů. Jak autoři píší, děti jsou v tomto směru nejzranitelnější skupinou a obětí terorů. Jedním z důsledků této zkušenosti se pak stává fenomén, který lze označit slovním spojením „ztracené dětství“.

Shromážděných deset lidských portrétů s onou dětskou zkušeností je samozřejmě vybráno z daleko obsáhlejšího dokumentačního souboru. Každý svědek, který kdysi náležel do skupiny potrestaných dětí, má k dispozici jednu stranu panelu. Po krátkém úvodním textu o některém aspektu postupu stalinského systému proti dětem jsou uvedeny základní životopisné údaje a dva kratší citáty z pozdních svědectví těchto lidí. Texty jsou podány v češtině a angličtině, důležitým doplňkovým svědectvím jsou i připojené fotografie.

Můžeme se tedy seznámit s hlavními rysy osudů deseti dětí, narozených mezi lety 1926 a 1957. „Nejmladší“ datum narození svědčí o tom, že nepřímým svědkem někdejšího teroru a nositelem paměti o něm se mohlo stát i dítě narozené už po jeho skončení a dílčím odsouzení stalinismu. Místem narození představených dětí (chlapců i dívek) byly nejčastěji Halič a Volyň (v souhrnu přes polovina případů), ale i východní Ukrajina nebo Krym, ve dvou případech také místa v Rusku, kam byli rodiče z Ukrajiny deportováni. Příznačné je, že jen v jednom případě se jednalo o dítě potrestané za otevřenou pomoc ukrajinským protistalinským povstalcům (onu dívku udala učitelka). V ostatních případech byl trest (vystěhování mimo Ukrajinu nebo umístění v dětském domově) aplikován automaticky na základě potrestání „politicky nežádoucích“ rodičů.

Každý z prezentovaných osudů je něčím specifický, zároveň však zastupuje tisícovky jiných. Vybírat asi nebylo snadné. Jistě nikoli náhodou nejsou smutnými hrdiny příslušných příběhů pouze Ukrajinci, ale také Židovka z Volyně, která po skončení druhé světové války emigrovala do Československa, a krymská Tatarka, deportovaná po sovětském „osvobození Krymu“ z této své vlasti do střední Asie.

V krátké zprávě o výstavě nelze opomenout ani obsah obecněji laděných doprovodných textů i statistických údajů, které prezentaci každého dětského osudu předcházejí. Tady musím jako historik konstatovat, že tyto souhrny ústící do řady obrovských sumarizujících čísel tak trochu unavují a nedávají možnost konkrétně si představit tehdejší skutečnost. Toto konstatování není výtkou adresovanou autorům – je to spíše smutné konstatování o obtížné sdělitelnosti skutečností, souvisejících s tak všeobsáhlým a dlouho uskutečňovaným terorem. Hitlerovský teror na území Ukrajiny byl jistě neméně odpudivý a často i děsivější, trval však v ukrajinských podmínkách nejvýše tři roky, stalinský se protáhl na plná dvě desetiletí…

Po prohlédnutí výstavy nás může napadnout ledacos, co se týká nejen ztraceného dětství, ale i následujících do značné míry zmařených nebo ztížených životů. Nicméně „ztracené dětství“ je samo o sobě pojmem poněkud relativním. Jeden z doprovodných textů nás ujišťuje, že „žádný teror nemůže člověka zcela připravit o dětství, a to si nakonec vždy přijde na své.“ Toto tvrzení vnáší do vcelku ponuré výstavy aspoň trochu optimismu.

Ještě je třeba říci jednu věc. Má-li být svědectví výstavy pochopeno a nějak využitkováno, je k tomu zapotřebí aspoň trochu připraveného diváka. Obávám se, že ti, kdo během mého prohlížení panelů venčili v blízkých prostorách psy, nebo děti, které řádily poblíž nedaleké školy, tento předpoklad nenaplňovali, a už proto jsem si prohlížel panely sám. Znovu se tu potýkáme s naléhavou otázkou, zda lze u nás prezentovat ukrajinské historické reálie tak, aby zaujaly i průměrně vzdělaného, a tedy minimálně připraveného Čecha. Stručněji řečeno, na stole je otázka: jak šířit osvětu o Ukrajině a její složité historii, aby to opravdu zabíralo?

Odpověď na výše postavenou otázku neznám, ale je mi jasné, že se týká i obsahu našich webových stránek. Pokud jde o všechny ty, kteří chodili v minulých týdnech kolem bubenečských panelů zcela nevšímavě, platí pro ně možná známé rčení „Nevědomost hříchu nečiní.“

Opravdu nečiní?

(boz)