Něco o zážitcích ze života v hlavních městech – českém a ukrajinském V srpnu 2012 jsem dostal příležitost přestěhovat se z Prahy na delší dobu do ukrajinského hlavního města. Jelikož jsem původem z Ukrajiny, nedělal jsem si iluze o tom, jak vypadá život a životní styl v Kyjevě zejména v té době. Před odjezdem do Kyjeva jsem v sobě nicméně nesl určitou naději: snad to nebude tak hrozné, když tam žije a pracuje spousta známých a kamarádů. Snad je toto město jiné, než si představuji.

V pražském Bubenči, v parčíku nedaleko velvyslanectví Ukrajiny, můžeme už po léta potkat pomník jihoamerických revolucionářů 19. století Simona Bolívara, Bernarda O´Higgginse a Benita Juareze. Původně měl někde v této latinskoamerické společnosti stát i Ševčenkův pomník, pro který se nakonec našlo místo na druhém konci Prahy, na Smíchově. Nyní je tento prostor využit pro krátkodobou výstavu „Ztracené dětství“.

Ještě to není ani rok, co jsem jí nesměle nabídla, jestli nechce svůj jediný den volna, který v práci za celou dobu dostane, strávit se mnou. No, a dnes sedím v minibuse směr Chust a jedu Marušce kumovat na svatbu...

V této části cyklu se obracím k vlastním vzpomínkám. Závěr roku 1991 prožívali v českém prostředí zcela specificky představitelé dvou skupin spjatých s Ukrajinou – národní a profesní. Čeští Ukrajinci i ukrajinisté, kteří získali možnost rozvíjet aktivity pouhé dva roky předtím, se snažili nové možnosti co nejvíce využít. Jejich organizace, o jejichž počátcích jsme už psali, se snažily Ukrajinu různými způsoby popularizovat.

Ve facebookové skupině Cestujeme po Ukrajině na mne vyskočila fotka sklizní na poli v Rivnenské oblasti. A já se ponořila do svých vzpomínek na to, jak jsem trávila jako dítě na takovém poli prázdniny. Narodila jsem se ve městečku Dolyna v Ivano-Frankovské oblasti, na tzv. Prykarpatí. Mí rodiče ale pocházejí z Volyně, kam jsem jezdila několikrát za rok.