Návraty do roku 1991 (6). Jak jsme pracovali v době kolem referenda

V této části cyklu se obracím k vlastním vzpomínkám. Závěr roku 1991 prožívali v českém prostředí zcela specificky představitelé dvou skupin spjatých s Ukrajinou – národní a profesní. Čeští Ukrajinci i ukrajinisté, kteří získali možnost rozvíjet aktivity pouhé dva roky předtím, se snažili nové možnosti co nejvíce využít. Jejich organizace, o jejichž počátcích jsme už psali, se snažily Ukrajinu různými způsoby popularizovat.

V prvé řadě se jednalo o Sdružení Ukrajinců v České republice – spolek toho druhu tehdy jediný a jednotný. O jeho aktivitách v první polovině roku 1991 jsme tu psali. Pracoval jsem dva a půl roku, až do závěru roku r. 1992, jako předseda Sdružení. Jsem i dnes přesvědčen, že jsme bez ohledu na poměrně malý počet členů a omezené finanční možnosti odváděli obstojnou práci.

Jednalo se tehdy o mladou a nepříliš početnou organizací, která působila prakticky jen v Praze. Po ukončení letních prázdnin, na jejichž konci nás zastihla zpráva o moskevském převratu a následném vyhlášení ukrajinské nezávislosti, jsme svoji pozornost zaměřovali na referendum, které mělo rozhodnutí ukrajinského parlamentu potvrdit. Nedisponuji sice zápisy ze schůzí tehdejšího výboru Sdružení, ale přesto mohu upozornit na několik skutečností, dokreslujících atmosféru podzimu r. 1991.

Předně se jednalo o dvě říjnové akce. Sdružení nejprve uspořádalo oslavu výročí narození významného ukrajinského historika Mychajla Hruševského, který se stal také čelnou postavou ukrajinského politického dění v letech 1917 a 1918. Sdružení Ukrajinců se tedy přihlásilo, asi poprvé tak výrazně, k odkazu ukrajinského boje o nezávislost, tehdy vzdáleného o něco více než sedmdesát let.

Pokud se jedná o zcela aktuální tematiku, byla 24. října zorganizována jiná, poměrně náročná a reprezentativní akce. Chtěli jsme touto cestou oslovit českou veřejnost v době, kdy už se ukrajinské referendum o nezávislosti výrazně blížilo. K účasti na tiskové konferenci bylo přizváno několik znalců z Ukrajiny od Kyjeva po Užhorod a z Prešova, centra ukrajinské, resp. dnes ukrajinské a rusínské menšiny na Slovensku. Na akci jsme pozvali představitele pražského tisku a rozhlasových stanic, ale přijeli také novináři z některých regionálních center republiky.

Na naši akci přišel i Josef Mlejnek, tehdy začínající spolupracovník Studentských listů, zajímající se o problematiku východní Evropy. V sborníku, vydaném předloni k 30. výročí obnovení tohoto časopisu, Mlejnek zavzpomínal: „Někdy nedlouho před pučem či možná už po něm jsem jako redaktor navštívil jednu trošku bizarní akci, která s děním v rozpadajícím se Sovětském svazu úzce souvisela. Luděk Bednář, redaktor samizdatové revue Střední Evropa, jež po pádu komunismu začala vycházet legálně a do jejíž redakční rady jsem posléze patřil, mi doporučil tiskovou konferenci ukrajinských činitelů usilujících o ukrajinskou nezávislost. Konala se odpoledne v prostorách vyhlášeného varieté U Nováků.

V potemnělém hledišti matně osvětleném červenými lampičkami sedělo pár novinářů i dalších zájemců o končiny situované východně od nás, oči upřené ke stolku, za nímž seděli v té době poněkud záhadní Ukrajinci. Záhy ale propukl konflikt, jehož protagonistou byl na české straně básník Jaromír Hořec, jenž pocházel z Podkarpatské Rusi a hájil Rusíny jako samostatný národ, odlišný od Ukrajinců, což Ukrajinci těžce nesli, poněvadž to v jejich očích oslabovalo jejich národní hnutí a ty, kteří hájili rusínskou národní svébytnost, považovali za agenty či trojské koně Moskvy. Celá tiskovka se vlastně smrskla do slovního souboje Hořce s Ukrajinci o Rusíny, do zápasu o národní příslušnost a identitu. Kdybych tam tehdy usnul, což se sice vzhledem k intenzitě sporu dalo vyloučit, ale dejme tomu, že by se to mohlo stát, a probudil se po osmadvaceti letech, našel bych svět hodně jiný.“

Mezi „poněkud záhadnými Ukrajinci“ jsem tehdy seděl a autorovu líčení mohu dát v zásadě za pravdu. Počet pozvaných hostů specialistů byl tehdy až příliš velký: všichni se snad nakonec ani nedostali ke slovu. Navíc diskuse opravdu nasvědčovala tomu, že dění v Zakarpatské oblasti se z české perspektivy jeví jako daleko významnější než cokoli jiného z tehdejších ukrajinských reálií. To ovlivnilo i způsob informování českého tisku o naší akci. Měl jsem nakonec pocit, že se poněkud minula účinkem.

Ve Sdružení jsme řadu týdnů čekali s napětím na první prosincový den, mne však čekalo o něco dříve ještě jedno překvapující setkání. V Archivu hlavního města Prahy, kde tehdy končilo mé angažmá, jsem jednou koncem listopadu našel vzkaz, že se mám v týž den odpoledne dostavit na setkání s představitelem z Ukrajiny. Konalo se tuším v Dělostřelecké ulici, na pomezí Střešovic, Hradčan a Dejvic, a mělo docela komorní povahu. Nevím, zda bylo opravdu tak důležité, v každém případě však je mohu označit za potěšující a příjemné.

Měl jsem možnost se setkat s náměstkem ukrajinského ministra zahraničí Mykolou Makarevyčem (1940–2018), ještě s někým z jeho doprovodu a tuším i se dvěma osobami ze sovětského velvyslanectví, které už asi pomýšlely na přechod do služeb budoucího velvyslanectví ukrajinského. Pan Makarevyč chtěl zjevně vidět některého z představitelů ukrajinské skupiny v Praze a prostě si bez nadměrných oficialit pohovořit o dalších perspektivách česko-ukrajinských vztahů. Dodnes vzpomínám na to setkání velmi rád, protože pro mne znamenalo potvrzení skutečnosti, že nezávislá Ukrajina je už opravdu na cestě i k nám.

V téže době, na podzim roku 1991, se o aktivní, v tomto případě odborně-osvětovou práci snažili také členové a činovníci nevelké České asociace ukrajinistů, tvořené převážně Čechy a řízené literárním historikem Václavem Židlickým. Zúčastnil jsem se její činnosti, ač má odborná bilance na poli ukrajinistiky byla v té době opravdu nevelká. Vedl mne hlavně pocit zděděné povinnosti. Navíc jsem se na konci roku 1991 chystal nastoupit do práce v obnoveném Ústavu dějin střední a východní Evropy, kde bych se mohl plně věnovat právě ukrajinistické problematice.

Asociace ukrajinistů tehdy řešila náročné úkoly, které nakonec z různých vnějších důvodů nemohly být úspěšně završeny, ač jsme je probírali i s předsedou Mezinárodní asociace ukrajinistů, profesorem Georgem Hrabovyčem, pobývajícím tehdy v Praze. V prvé řadě byla po nějakou dobu plánována velká odborná konference, která se měla konat v únoru r. 1992 v Praze za organizační spoluúčasti Ukrajinské svobodné univerzity z Mnichova. Druhý úkol souvisel s počátkem příprav hesel s českými vazbami pro východoevropský svazek tehdy zahajované Encyklopedie ukrajinské diaspory.

Vrcholem tehdejšího úsilí mělo však být zřízení ukrajinistického vědeckého ústavu v Praze, který měl pracovat v rámci filosofické fakulty University Karlovy. Tuto specializovanou instituci, kde by pracovalo asi patnáct osob, chtěla zřídit tehdejší federální vláda, která se takovouto myšlenkou začala obírat po srpnovém převratu v Moskvě a opustila ji po roce, když se začal v jasných konturách rýsovat nastávající rozpad jednotného Československa.

Nehledě na to, že výše uvedených cílů nebylo dosaženo, chtěla asociace ukrajinistů spolupracovat i na jiných, méně okázalých informačně-osvětových akcích. Jednalo se o sestavení plánu konkrétní propagace Ukrajiny a vysvětlování ukrajinské problematiky v české veřejnosti, V zápise z valné hromady asociace, konané 20. listopadu 1991, čteme mj. tato slova: „Celková neinformovanost naší společnosti o Ukrajině je děsivá, a to i v orgánech, které budou v nejbližší době navazovat s Ukrajinou bližší kontakty ve všech sférách veřejného života“.

O tom, jak vnímali ukrajinisté příznivý výsledek referenda o nezávislosti země, která byla středem jejich zájmu, zápisy ze schůzí výboru asociace neříkají nic. Nelze přitom pochybovat, že šlo o událost, která se jich hluboce a pozitivně dotkla. Výraznější a zřetelnější ohlas však můžeme s jistotou konstatovat v případě Ukrajinců, kteří tehdy v Česku žili a zažili před rokem 1989 řadu ústrků. Zdálo se, že průběh událostí jim na konci roku 1991 všechno, byť s velkým zpožděním, vynahrazuje a v budoucnu ještě více vynahradí...

Hned po Mikuláši, 7. prosince, se členové Sdružení Ukrajinců opět sešli a znovu to bylo v pražském Varieté. Jednalo se o jednu ze schůzí, na které výbor spolku referoval o své činnosti. Toto jednání se však vyznačovalo nezapomenutelným slavnostním nádechem. Z Kyjeva se vrátila aktivní tajemnice Sdružení Ukrajinců Lydia Rajčincová, která zde plnila roli jednoho z pozorovatelů, přítomných referendu.

Přivítali jsme ale také dva hosty z řad tehdejší ukrajinské opozice. Z Kyjeva přijel právník, sympatizant tehdy slavného politického hnutí Ruch, Serhij Holovatyj, tehdy už poslanec a později postupně ve třech vládách ministr spravedlnosti. Ještě větší pozornost vyvolala příslušnice starší generace Atena Paško (1931–2012), manželka poraženého prezidentského kandidáta Vjačeslava Čornovola. Určitě jsem měl pravdu, když jsem v krátkém pozdravu uvedl, že mnoho českých Ukrajinců by volilo za prezidenta jejího manžela, kdyby to bylo možné…

Celou tuto radostnou a optimistickou akci završil přední pracovník Sdružení a jeho „ministr financí“, ing. Roman Kaminskyj. Poté, co přednesl přípitek na počest ukrajinské nezávislosti, pozvedli jsme všichni s nesmírným potěšením své sklenky. Většina z nás určitě netušila, jak těžké a složité budou pro Ukrajinu následující roky. Teprve postupně se ukazovalo, jak nesnadné bude hledat cesty k co nejefektivnější pomoci, kterou bychom této zemi mohli nabídnout my – čeští Ukrajinci a ukrajinisté.

(boz)