Кумою na zakarpatské svatbě

Ještě to není ani rok, co jsem jí nesměle nabídla, jestli nechce svůj jediný den volna, který v práci za celou dobu dostane, strávit se mnou. No, a dnes sedím v minibuse směr Chust a jedu Marušce kumovat na svatbu...

Předchozí dva týdny jsem trávila všude možně po Ukrajině, takže se cítím jako ostřílený mazák – bohorovně ignoruji kravské povozy, pasáky koz i to, jak minibus vrže a divoce poskakuje po silničkách notoricky známé kvality – nebo se tak alespoň snažím vypadat… Najednou mi ale zazvoní mobil a když se ozve moje české: „Halóóó,“ celý minibus mě začne měřit pohledem a mně je jasné, že image místního si už nadále neudržím.

Na nádraží v Chustu už na mě čeká Maruška se svým snoubencem Žeňou (to prosím není žádná zkratka od slova „ženich“, jak jsem si i já prvně myslela, ale zdrobnělina jména Evžen), společně jedem do Zolotareva, kde oba bydlí a kde se bude konat i svatba. Projíždíme vesnicemi. Brzy zjišťuji, že domy tu jsou dvojího typu; typ „zámek“ (doslova – zlaté nebo stříbrné ploty, barevné fasády, několik pater, věžička… Radovan Krejčíř by se mohl se svou vilou jít bodnout) a typ „v procesu“ (taky doslova – spousta domů je hezky po anglicku cihlová, na barevnou omítku teprve čeká, jiné sice na pohled žádný proces nejeví, ale protože jste na Ukrajině, víte, že uvnitř se třesou na každou možnost něco vylepšit). Zajímá mě, v jakém žije Maruška, ale ještě víc jsem zvědavá na její kamarádku Marynu, protože v jejím domě budu v následujících dnech žít i já. Nakonec schytávám dům „v procesu“ s malým tlakem vody ve sprše. Kompenzuje to však atmosféra „jako u babičky“ a nakonec i opravdová babička, která se celou dobu stará o to, abychom neměli hlad.

Jen co přijedu, musím se jít chystat na "divčišnik", dámskou rozlučku se svobodou. Vybírám jeden ze dvou slavnostních outfitů, jakými na své cestě po Ukrajině disponuji, tupíruju si vlasy a patlám na sebe co nejvíc všeho ve snaze napodobit pověstný ukrajinský make-up, který tak dobře znám z fotek svých kamarádek. Ačkoliv jsem opakovaně ujišťována, že ten make-up je dílem vizážistek jen pro den svatby a Ukrajinky se samy tak hezky namalovat a učesat neumí, zatvrzele pokračuji v tupírování a dopouštím se tak prvního roztomilého kulturního faux pas.

Rozlučka působí nevinně. Alespoň ze začátku. Devět holek sedí u stolu, popíjí šampaňské, jí šašlik a až na jedinou si povídá. Jak už asi tušíte, tou jedinou jsem já. Když mi Maruška říkala, že tam u nich se mluví jinak, „po našomu“, netušila jsem, že je to až TAK jinak. Ukrajinsky se učím skoro rok, doteď jsem se s přehledem všude domluvila, najednou tu ale sedím a mám pocit, že kyjevskou ukrajinštinu jsem si snad vymyslela. Nerozumím ničemu a začínám být lehce frustrovaná. Náladu mi částečně zlepšuje fakt, že Ukrajinky opravdu nejsou namalované ani oblečené nijak extra, a kompliment od Viky, že na Češku vypadám dobře.

Pravá divočina začíná po večeři, kdy se přemisťujeme do vedlejší vesnice na diskotéku. Maruška zaangažovala svého tatínka, aby nám dělal taxikáře. Zatímco se v pěti holkách mačkáme jako sardinky na zadní sedačce stařičkého auta a podáváme si víno, přemýšlím, jak by asi taková jízda prošla v Česku... Maruščin tatínek sice nepije, ale kvůli všudypřítomným dírám kličkuje po silnici, jako kdyby byl úplně namol – tohle tady na Zakarpatí znak dobrého řidiče. Naproti tomu, opilého řidiče poznáte tak, že jede rovně. V půlce cesty naše auto vypovídá službu a není jisté, zda se dostaneme na diskotéku nebo vůbec někam jinam. Jako zázrakem se ho po několika minutách boje podaří znovu nastartovat. Rozlučka je zachráněna.

Přijíždíme na místo. Na první pohled je evidentní, na jakou příčku ve svém žebříčku hodnot staví Ukrajinci diskotéku. Hostynnyj Dvir je diskopalác, jaký jsem neviděla – dvě patra, obrovský taneční parket, veliká zrcadla, barevná světla, suchý led, fotokoutky, spoustu míst k sezení, cool DJka s blikající hvězdou na hlavě… to vše uprostřed ničeho.

Následujícího rána, místo abych vstávala, jdu spát a libuju si, že na rozdíl od holek nemusím do kostela na ohlášky. Na dnešek mám jasnou vidinu; dospat včerejší/dnešní noc. Když mi Maryna řekne, že odpoledne se u nás staví na návštěvu Maruška, jsem tu ještě moc krátkou dobu na to, abych byla schopna vytušit zradu...

O pár hodin později stojíme všechny tři před skříní, malujeme se a vymýšlíme co nejvíc sexy outfit. Na včerejší holčičí rozlučku se svobodou totiž nezvaně přišel ženich se svými kamarády a nevěsta to sice může, ale nechce nechat bez odplaty. Proto dnes máme v plánu zjevit se velkolepě na "malčišniku" (pánské rozlučce). Ačkoliv se ženich chtěl pojistit a neprozradil své nastávající místo konání, tak trochu zapomněl na Tomáše. Ano, nejsem tu tak úplně sama mezi Ukrajinci – Maryna s sebou na svatbu vzala i svého českého přítele, a protože ho kluci dnes pozvali na rozlučku, využíváme ho jako agenta na telefonu. Zpočátku se sice zdráhá, ale nakonec nám prozrazuje přesnou lokaci.

V dobrém rozmaru dorážíme na místo – saunový komplex v přírodě u lesa – všechno se daří, jak jsme chtěly. Kluci jsou překvapení, ale ne naštvaní (alespoň to na sobě nedávají znát) a samozřejmě – po celodenním pití vodky – v náladě. Taky okamžitě dostávám panáka a hned nato druhého. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nevečeřela, mi alkohol stoupá do hlavy víc, než bych chtěla (a to ještě nevím, že mě tu ohledně alkoholu zatím šetří). Odebírám se proto do sauny a doufám, že v tom horku vystřízlivím.
Potkávám zde Sašu. Jezdí studovat do Čech, takže umí česky, což uvítám, protože venku se mi kluci smáli, že rozumím kulové. Bavíme se o politice, na chvíli se ocitám ve svém živlu a paradoxně se mi do češtiny začíná mísit ukrajinský syntax... Ten večer se už domů nevrátíme, zůstáváme spát na místě. Jsem trochu naštvaná, že se nemůžu odlíčit a vyndat si čočky, ale nakonec se vyspím docela dobře a ráno ještě stihnu krásný východ slunce.

Zatímco já po návratu domů odpočívám, Maryna jede do Chustu ke kosmetičce. Když ji s Tomem přijíždíme vyzvednout, je už „nakraščena“ – má permanentní obočí a řasy a v květovaných šatech a botách na podpatku je z ní už pravá zakarpatská Ukrajinka – jedna z těch, které jsem se první den snažila tak usilovně napodobit.
Zbytek dne se odehrává ve znamení klidu – na rozdíl od všech následujících. Ale to ještě nemůžu tušit, zatím tedy nedokážu ocenit ten přepych moci usnout v deset ve vlastní posteli a dost nerozvážně do půlnoci sleduji film.

Ráno jdeme s Marynou na nehty. Dost se na to těším. Make-up, vlasy a manikúra – to jsou domény, kterým Ukrajinky naprosto bezkonkurenčně kralují – jak cenou, tak i kvalitou provedení. Tady na Zakarpatí se tím živí každá druhá. Troufnu si tvrdit, že v Zolotarevu je víc manikérek než obchodů s potravinami.

„Salón“ se nachází na náměstí v takové malé kůlničce. Pronajímá si ji holka o dva roky mladší než já a plní si tak svůj dětský sen. Jdu první na řadu, ukazuji přílohu a manikérka začíná čarovat. Prostor sdílí ještě s vizážistkou a kadeřnicí vjednom. Po celou dobu přichází klientky různého věku. Koženkové bundy, tepláky, FILA tenisky, dlouhé nehty, permanentní řasy a obočí, dlouhé vlasy vyčesané do vysoko posazených ohonů. Připadám si vedle nich hrozně nevýrazná. Zatoužím po permanentním make-upu… No, alespoň že budu mít za chvíli ty nehty, říkám si. Bez ohledu na to, co jste si o místním stylu mysleli jinde na světě, tady tomu propadnete a chcete taky tak vypadat.

Nehty jsou hotové a vyšly mě na 250 hřiven, ještě celá v šoku (v Česku by za to chtěli dvakrát tolik) se rozhodnu dojít si koupit něco na zub do sámošky naproti. Nejsem věřící a „Христос воскрес!“ mi zatím moc nejde přes pusu, familiární „Привет,“ jak to všude říká Maryna, se mi taky moc použít nechce – přece jen ona je tu na rozdíl ode mě s půlkou lidí příbuzná... Proto radši do obchodu vcházím s tichým: „Доброго дня,“. V tu ránu na sebe strhávám veškerou pozornost a začínám se tu cítit jako nějaký vetřelec. Každý se tu zná s každým. Jak jsem si mohla myslet, že to zachrání ty nehty? Koženkové bundy nejsou můj šálek čaje, ale jedna by se mi teď hodila, abych lépe splynula. Pokládám na pult balíček sušenek, prodavačka, která se do teď účastnila družného hovoru se sousedkou, na mě nevlídně vyštěkne: „Сімнадцять!“ – dost velký kontrast s tím přátelským tónem, řeknu vám. Vysolím peníze, popadnu sušenky a radši se klidím.

Odpoledne jedeme do Chustu. Včera večer, když jsme si s Marynou zkoušely šaty, přišla na návštěvu její teta. Ta usoudila, že k šatům nutně potřebuji pásek a hned mi nějaké začala přinášet ze svého domu. Představa, že bych se v jednom z nich měla ukázat na svatbě, mě děsila. Maryna se toho ale už taky chytla. Věděla jsem, že šaty bez pásku si před nimi už prostě neobhájím, tak jsem kapitulovala a řekla, že pásek by byl fajn, ale ideálně nějaký stříbrný, řetízkový, aby se hodil k náušnicím. Pevně jsem doufala, že žádný takový nenajdou a problém bude zapomenut. Nenašly a nebyl.

Sedím v autě a začínám chápat rozsah toho, co Maryna myslela, když říkala, že Ukrajinky jsou náročné a když něco shání, musí to být přesně podle jejich představ. Dnes pěkně prosím vážíme hodinovou cestu do Chustu jen proto, abychom sehnaly jeden konkrétní pásek. 

Oběhaly jsme celé město a k mému překvapení našly přesně ten, který jsem si včera navymýšlela. Mohly jsme se na něj ale maximálně podívat přes výlohu, dorazily jsme asi deset minut po zavíračce. Maryna má z pásku snad větší radost než já a slibuje, že zítra ho dojedeme koupit. Kdybychom byly v pohádce, asi bych si ji teď musela vzít – tak ochotně úkoly neplnil ani Jiřík ze Zlatovlásky.

Dáváme si alespoň výborný mléčný koktejl – ty tam umí – a večeři. Jen co dojíme, volá zděšená Maruška. Kluci se opili a začali jí před domem stavět slavobránu. Na tom samotném není nic špatného – slavobrána tu nesmí chybět na žádné svatbě – obvykle se ale nestaví v sedm hodin večer v době, kdy každou chvíli může začít pršet. Co na plat? Místo sprchy a teplé postele oblékáme funkční prádlo a vyrážíme za Maruškou, nemůžeme ji v tom přece nechat.

Čekám obraz hrůzy – ubrečenou Marušku, křivou slavobránu a kluky úplně pod obraz. Nic z toho se ale nekoná. Na místě panuje dobrá nálada, vyhrává zakarpatská lidová hudba zremixovaná do moderní podoby, kluci, zdá se, mají věci pod kontrolou a Maruška všechny vesele hostí ve vejminku. Za těch pár dní jsem si už všimla, že všechny zdejší domy (ať už typu „zámek“ nebo „v procesu“) sledují stejné architektonické schéma – velký dům pro mladé, naproti němu jeho zmenšená (jinak úplně přesná) kopie pro jejich rodiče, mezitím malý dvorek, který může být ze třetí strany uzavřený kůlnou nebo garáží. Výjimky jen potvrzují toto pravidlo.

Dorazily jsme všechny holky, nějak ale nemůžu pochopit, s čím tu máme jako pomáhat. Že by s pitím alkoholu? Jako slepičky střídavě přebíháme z vejminku na dvorek, po nějaké době už toho mám dost. V plné síle udeřuje moje „zakarpatská“ krize. Nebavím se ani trochu, vadí mi, jak jsem tady „vláčená“ - nikomu nerozumím, nikdo mi nic neřekne, takže pořád jen musím chodit za ostatními jako nějaký ocásek. Navíc tu všichni jsou kamarádi už od školky, zatímco já je znám sotva pár hodin. Je mi zima, jsem unavená a nejradši bych se viděla v posteli. Závidím Tomášovi, že se dokáže bavit i přes jazykovou bariéru, která je u něho mnohem větší než u mě. Žeňa se mnou chce tancovat "ključenoho", tradiční zakarpatský tanec.

Tančí se to buď ve dvojicích nebo v libovolně velkém kruhu, v obou případech se ale musíte pevně držet, stojíte totiž na jedné noze a druhou se kolem ní jakoby odstrkujete, to vše ve stále se zvyšující rychlosti, což postupně vede k odstředivému efektu. Tanec zpravidla končí ve chvíli, kdy se někdo už neudrží a vyletí z kruhu.

Mně to vůbec nejde, nechápu, jakže se to mám odstrkovat, takže spíš poskakuji jako koza. Vědomí vlastní neschopnosti mi na náladě moc nepřidává. Asi se dost mračím, protože Žeňův kamarád Miša mi toho večera dává přezdívku „smutná Anička“. Tvářím se, že ne, ale je to dost výstižné. Když je slavobrána hotová a my konečně můžeme odjet domů, vnímám to jako vysvobození.

I následující den zůstává moje nálada na bodu mrazu. Slavobrána je postavená, zbývá ji jen ozdobit. S holkami a Bohdanem nafukujeme balónky a svazujeme z nich kytičky. Neumím nafukovat balónky a ty nehty, co od včerejška mám, mi to taky dvakrát neusnadňují. Zatímco ostatní žertují, já se užírám. Promítám si v hlavě všechny momenty, kdy se mi tu stala nějaká kulturní nespravedlnost – počínaje tím, že Ukrajinky spolu přede mnou (světe, div se!) mluví ukrajinsky, včerejším incidentem v samoobsluze konče. Maruška se ptá, jestli dnes nemám náladu. „To si piš, že nemám! Jak bych taky mohla mít, když se tady se mnou nikdo nebaví a já nerozumím ani půlce toho vašeho nářečí?“ chce se mi říct, včas se ale krotím, protože jí nechci kazit den.

Když jsme hotovi s výzdobou u Marušky, přejíždíme udělat aranžmá ještě k Žeňovi. Zůstáváme na oběd nebo spíš pohoštění – na stole jsou obložené mísy se sýrem, zeleninou, masem, ale i holubci, karbanátky a minizákusky – všechno domácí výroby. Samozřejmě dochází i na přípitek.

Při zpětné analýze situace je dost zvláštní, že se záludným ukrajinským způsobem pití vodky jsem se po celých třech dnech setkala až teď. Když po chvíli přemlouvání konečně svolím a nechám si nalít prvního panáka, neznalá situace ho do sebe kopnu hned po přípitku. Nestačím se ani rozkoukat a je přede mnou další panák. Dobře, to ještě zvládnu. Opět si připíjím a piju na ex. Ženichova sestra, Táňa, mi chce nalít třetího. Ač má modelkovské míry, jsem přesvědčená, že by přepila všechny mé moravské kamarády. Nad mými protesty se jen zasměje a dolévá mi vodku. Teď už se fakt bojím, tak si jen ťuknu a prozatím nepiju. Táňa mě ale kontroluje a moji lest odhalí. To už ale zasahuje Maryna se svým rychlokurzem pití vodky na Ukrajině. Vysvětluje mi, že Ukrajinci nevypijí vodku hned po přípitku, ale chvíli s tím čekají a že mám pít teprve, až začnou i oni. Dodává, že jim nevysvětlím, že nechci a musím prostě vypít všechno, co mi nalijí. Zakončuje ultimátní radou jíst hodně mastného a zapíjet, přeje mi hodně štěstí a slibuje, že jestli budu opilá, pomůže mi dostat se domů. Fajn, tak to mě uklidnilo… Ale pomalu už chápu, že nemám na výběr. Sleduji lidi u stolu a opravdu – ťukají si, hned zase pokládají vodku na stůl a až teprve po nějakých pěti minutách po ní sahají první chlapi. Takže v době, kdy já v sobě měla už druhého panáka, ostatní pili prvního. Držím se všech Maryniných rad, cpu se karbanátky jak o život a bez úhony přežívám pět panáků během dvaceti minut. To, že se domů vracím sama rovným krokem, považuji za zázrak.

Zítra je den D, pod malým pramínkem vody, který ze sprchy teče, se snažím umýt si hlavu, jak jen nejlíp dovedu. Nařizuji budíka na nekřesťanských půl čtvrté a uléhám do postele.

Svatba

Ještě za tmy vyrážíme do salónu, konečně můžu na vlastní kůži okusit moc místních vizážistek. Dávám jim volnou ruku – vím, že ať se mnou udělají cokoliv, jako obyčejná ukrajinská kuma budu stejně vypadat lépe než většina českých nevěst na své vlastní svatbě. Když je mistrovské dílo hotovo, vizážistka si za něj řekne pouhých 350 hřiven – za vlasy i za make-up. Tu čtyřstovku ji musím skoro vnucovat. Kdyby tak věděla, že na svém maturitním plese jsem vysolila 2000 korun za ubohý drdol a make-up, který bych zvládla i sama doma…

Vracíme se domů, rychle navlékáme šaty, boty, šperky, na radu Maryny si kromě kabelky balím malý baťůžek „první pomoci“, skáčeme do auta a jedeme za Maruškou. Od rána totiž u nevěsty doma probíhá focení. Ukrajincům obecně dost záleží na sebeprezentaci. Ukrajinky navíc přímo žijí Instagramem, rády jsou vidět, dost z nich si vede blog, milují estetiku, pózování a focení se. Každá svatba – natož ta vlastní – je pro ně úplným fotogenickým požehnáním.

Poté, co je nevěsta řádně nafocená a všichni svatebčané z její strany dorazí na místo, je na řadě stará tradice. Ženich se starostou (který je rovněž moderátorem celé svatby) a se svojí částí svatebčanů přichází vykoupit nevěstu. Má to být taková zábavná událost, kdy my, kumy, požadujeme za Marušku „výkupné“ – říkáme si ženichovi o peníze a zadáváme mu různé úkoly. Vnitřně jsem ale pěkně ve stresu. Bojím se, že starosta neví, že nejsem Ukrajinka a bude chtít něco specificky po mně, načež já udělám nějaký trapas, protože nebudu rozumět. Rozhodnu se napodobovat ostatní. Tahle strategie docela vychází, nevěsta je vykoupena, aniž bych to já nějak pokazila a kumové se párují do dvojic s kumami.

Asi bych už konečně mohla vysvětlit, kdo vlastně ti kumové a kumy jsou, že? Zatímco v Čechách máme jenom družičky, tady je systém o poznání složitější. Ženich i nevěsta mají kamarády, z nichž někteří jsou opravdu dobří a někteří ti nejlepší. Obyčejní kamarádi jsou družbové a družky, na svatbě nemají žádné zvláštní povinnosti, holky můžou přijít v krátkých šatech jakékoliv barvy a jako svatební dar nedávají družbové manželskému páru tolik peněz jako ti, kdo kumují (k těm penězům se ještě dostaneme, slibuji). Kumové a kumy jsou opravdu dobří kamarádi, musí jich být stejný počet kluků i holek, aby mohli vytvořit dvojice. Kumové jsou součástí pravoslavného obřadu, novomanželům dávají vyšší sumu peněz a společně se starostou po celý den baví svatebčany. Holky musí mít dlouhé šaty v tematické barvě svatby a mají ještě jeden speciální úkol: hlídat svůj protějšek, aby se moc neopil (proto se tvoří ty dvojice). Je vlastně jedno, s kým je kdo v páru, až na prvního kuma a první kumu – nejlepší kamarádku nevěsty a nejlepšího kamaráda ženicha – ti dva musí být spolu a jsou ještě o tročku důležitější než ostatní kumové a kumy.

Po vykoupení nevěsty následuje svatební hostina – alespoň si to myslím. V půlce si mě volá starosta, ať jdu namluvit videovzkaz pro ženicha a nevěstu, ulevuje se mi, když se zeptá, jestli já jsem ta Češka – fajn, už o mě ví a nebude se mě na nic ptát (chyba!). Vracím se ke stolu a přemýšlím, kdy asi bude obřad. Jsem zmatená, protože na rozdíl od ostatních nevím, jak to tady chodí. Najednou se všichni zvednou a někam jdou. Vika, která se mě už tak trochu ujala, říká, že jedeme do kostela. Aha, takže hostina je před obřadem, aby hosté nebyli hladoví – chytré, pomyslím si, beru kabát a batůžek „první pomoci“ nechávám u Marušky v chodbě.

Nastupujeme od auta a já zjišťuji, že tady si nepůjčujete jenom svatební šaty, ale dokonce celou kolonu svatebních aut i s řidiči – no, jak by to vypadalo, kdyby auta v koloně nebyla identické barvy a značky?!

Vystupujeme u pravoslavného kostela. Bojím se, že mám moc holá ramena, tak si na sebe navlékám svůj velký černý kabát (nic příhodnějšího jsem v kufru bohužel neměla). Vevnitř se ukazuje, že trochu zbytečně, kuma Naďa má taky holá ramena a šaty jen ke kolenům. Super, teď má Maruška na svatbě tři kumy a jednoho tajného agenta. Chvíli zvažuji, že bych ten kabát někam nenápadně zahodila, ale pak to radši zavrhuji.

Ráda bych teď popsala, jak takový pravoslavný obřad probíhá, ale popravdě řečeno, nevím. Kumy a kumové stojí seřazeni za ženichem a nevěstou. Já a můj kum Saša jsem jakožto nejnižší dvojice schytali místo až úplně na konci – samozřejmě. Vím, že někde vepředu první kuma Maryna s prvním kumem Mišou drží nad hlavami mladého páru zlaté koruny a že ještě někde víc vepředu zpívá modlitby pravoslavný kněz. Ale můžu si to jenom představovat, protože jediné, co vidím, je precizní účes Nadi. Po půl hodině stání v podpatcích na místě přestávám cítit nohy a trochu se věším na Sašu, který celou tu dobu gentlemansky udržuje rámě.

Vycházíme z kostela, do kterého jako vdaná žena už Maruška nemůže vstoupit bez šátku. Po společné fotce (já bohužel v kabátu) opět nasedáme do auta. Vyjíždíme z vesnice a Vika mi říká, že to je "putěšéstvo". Vzpomenu si na baťůžek první pomoci u Marušky v předsíni a začínám si říkat, jestli jsem to náhodou nějak nezvorala. Snažím se uklidnit naivní představou, že teď třeba budeme jezdit hodinu po okolí Zolotareva, aby lidi viděli ty auta a pak se zase vrátíme k Marušce (a k batůžku).

Místo toho přijíždíme do hotelového komplexu. Obědváme a fotíme se. Aha, až tohle je ta svatební hostina! Líbí se mi, že i na ní se jídlo řeší formou samoobsluhy a všichni nemusí povinně sedět u stolu a jíst svíčkovou se šesti. Po chvíli si všímám, že jsme tu samí mladí lidé. Dokonce ani rodiče ženicha a nevěsty tu nejsou… Vzpomínám si, že Maruška říkala, že na svatbu se zve skoro celá vesnice, tak že by byli doma, hostili sousedy a tohle byla jenom záležitost pro mladé? Představuju si to tak, že po obědě zase pojedeme k Marušce, kde bude oslava pokračovat. Anebo k Žeňovi? No, vzhledem k tomu, že můj mobil má třicet procent, potřebovala bych spíš k té Marušce a své powerbance.

Znovu nasedáme do aut. „Tak a teď jedeme do hotelu, kde budeme pařit až do rána,“ sděluje mi nadšeně Bohdan, aniž by tušil, že tím právě zazdil veškeré moje naděje. „Kde to je?“ ptám se – mluvíme spolu česky, protože Bohdan už nějaký ten pátek bydlí a studuje v Čechách. „V podstatě u Marušky za barákem,“ vrací mi zase naději. Plánuji, že po příjezdu si půjčím klíče, rychle doběhnu k Marušce domů…

Starosta má s námi ale evidentně jiné plány a řadí nás před hotelem opět do dvojic. Nevím, co se bude dít, ale nechci opakovat stejnou chybu jako ráno a mít přitom šaty schované pod černým kabátem. Proto se ho zbavuji na nejbližší lavičku s tím, že po čemkoliv, co bude následovat, se sem pro něj vrátím.
Následuje náš slavnostní nástup před celou vesnici shromážděnou v sále hotelu. Kvituji své rozhodnutí nechat kabát venku a to, že jsem si prozíravě vzala kabelku. Na řadu totiž přichází předávání svatebních darů.

Na Ukrajině se novomanželům nedávají žádné mixéry nebo věci, kterých se jejich vzdálení příbuzní chtějí zbavit, ale je jim líto donést je do kontejneru… Na Ukrajině se dávají peníze. A má to svá pravidla. Jako kuma musím mít v kabelce přichystáno přesně sto dolarů (už jsem si zvykla, že Ukrajinci z nějakého důvodu všechno počítají v dolarech), družbové dávají jen 50. Není radno hrát si na granda a dávat víc, manželé pak totiž budou muset stejnou sumu dát i vám na vaší svatbě – taková je tradice. Aby si pamatovali, kolik komu vrátit, celý proces se natáčí. Přistupuji ke starostovi, podávám mu stodolarovou bankovku, starosta hezky do mikrofonu zahlásí, že kuma Anička dává 100 dolarů, zamává bankovkou, aby ji všichni pořádně viděli a až pak peníze putují do kasičky. Dárkové obálky na peníze jsou tu zbytečné. Za mnou ve štrůdlu na stejný proces čekají ostatní hosté. Je jich tu prý okolo 180 – na místní poměry taková menší svatba. Než začnete počítat, kolik je 180krát 50 a hledat kurz dolaru, zklamu vás. Sice se zdá, že novomanželé musí být v balíku, ale nejsou. Jestli si chcete udržet svůj sociální status a ohromit sousedy (a to tady chcete), musí být vaše svatba mnohem okázalejší, než si můžete dovolit. I když vám celá vesnice přinese nějaký ten "svatební dárek", jste nakonec rádi, když z výsledné sumy poplatíte všechny ty hotely, auta, řidiče, fotografy, videografy, aranžéry, kapely, DJe, hostiny a rauty a neocitnete se ve velkém mínusu.

Poté, co začne hostina, odplížím se ven pro kabát. Svůj batoh už ale dnes asi neuvidím. Nakonec se bavím tak dobře, že se mi na trápení s batohem podaří zapomenout. Při tanci ženicha s nevěstou sice krátce zalituji, že to Marušce nemůžu natočit, ale hned si uvědomuji, že já bych to tu se svým starým Samsungem stejně asi moc nevytrhla a jen bych na sebe strhla další negativní pozornost. Na Ukrajině je totiž jedinou společensky akceptovatelnou značkou mobilu iPhone – kdo ho nemá, jako by nebyl.

Musím říct, že ukrajinská svatba se mi zamlouvá čím dál víc. Zatímco jít sám na svatbu v Česku tak trochu znamená, že se tam budete nudit, tady vám nic takového nehrozí. Klidně můžete celý večer sedět za stolem a s nikým nepromluvit ani slovo a garantuji vám, že o zábavu budete mít i tak postaráno. Svatba je totiž moderovaná starostou a má program pokrývající i pokročilé noční hodiny, o který se starají kumy a kumové.

Jsme tu vlastně jako taková skupina komiků. Starosta si nás co půl hodiny předvolává a zadává nám různé úkoly, hlavně Marynu s Mišou. Přiznávám, že jsem Maryně trochu záviděla, že bude první kuma. Nakonec jsem však ráda, že to „nevyšlo“ na mě, protože si nedokážu představit, jak bych vtipkovala se starostou, když z toho, co říká, pochytím sotva padesát procent… Starosta je ale zjevně sadista a volá si mě samotnou před celou vesnici. Bavíme se o tom, jak se mi líbí na Ukrajině a na svatbě. Snažím se udělat pár vtipů, ale těžko říct, jestli se lidé smějí jim nebo spíš mé kyjevské ukrajinštině a českému přízvuku. Naštěstí už nejsem úplně střízlivá, tak je mi to jedno.

Nejkrásnější tradice přichází ke konci. Nevěsta si odepíná závoj, místo něj nasazuje šátek a zve k sobě všechny svobodné lidi. Nevím proč, ale právě to s tím šátkem mě hrozně dojímá… Nevěsta s ženichem a Maryna s Mišou začínají tancovat. My svobodní se držíme za ruce a tvoříme kolem nich kruh. Maryna postupně tancuje s každým klukem v kruhu, Miša zase s každou holkou a drží nám přitom nad hlavou Maruščin závoj. Tohle (a ještě ty peníze) jsem odhodlaná propašovat jednou i na svoji svatbu. Neodradí mě od toho ani fakt, že v Česku se šátky nenosí, tudíž je tu tahle tradice bezpředmětná.

Když si myslím, že teď na chvíli zase bude volná zábava, říká starosta, ať tu zůstanou svobodné dívky. Á, vida, tak i tady, říkám si a klidím se úplně dozadu, aby se nestala nějaká nehoda, protože dobře vím, kdo tu kytku musí chytit. Maryna je jako první kuma hvězdou večera a s Tomášem přirozeně ještě nejsou sezdaní. Maruška se napřahuje a já mám takové divné tušení… Asi tři sekundy na to mě do hlavy praští kytka. Nechám ji spadnout na zem a říkám si, že ta čtrnáctiletá holka přede mnou třeba projeví trochu iniciativy, bude to roztomilé a všichni se tomu zasmějeme… Nějak se k tomu ale nemá. No a co, kde je psáno, že kytici musí chytnout zrovna Maryna? Sbírám ji ze země (trochu lituji, že jsem ji nechala poškodit pádem) a vyrážím si užít svých pět minut slávy. Sice nevím, koho si mám vzít, ale mám z té kytky prostě radost a pak – Maruška říkala, že do roka někoho určitě najdu…

Jsou už dvě hodiny. Starosta odchází, oficiální program končí a – jak předpovídal Bohdan – my paříme až do rána. Ještě v šest hodin, kdy už začne být venku světlo, sedíme u stolu a povídáme si. V té chvíli je mi jedno, že jsem celou noc nespala, nikomu nerozumím a můj mobil je mrtvý. Jsem s lidmi, které mám ráda, a to je nejvíc. Tohle ranní „spolubytí“ ve vylidněném sále je jedna z nejkouzelnějších vzpomínek, které si ze svatby odnáším.

Domů nás už za světla veze Marynina teta dodávkou. Hned uléhám spát a probouzím se až odpoledne. Původně máme dneska odpočívat před zítřejším "koláčem" (což je v podstatě taková svatební afterparty), to bychom ale nesměli být na Ukrajině.

Když Maryna oznamuje, že za dvě hodiny jedeme za Maruškou a ostatními na hotel a že tam možná budeme spát, už vím, že spát tam budeme určitě. Nenechávám nic náhodě a beru si pyžamo, ručník, odličovač i náhradní čočky. Maryna sice říká, co blbnu, ale já nejsem včerejší. Cestou se stavujeme u Marušky, srdceryvně se shledávám se svým batohem a míříme do hotelu Lisova Zirka, ze kterého jsme jen před pár hodinami odjížděli.

Na existenci luxusních hotelových komplexů uprostřed vesnic, kde je sotva jedna samoobsluha, jsem si po včerejšku už trochu zvykla. Ve čtyřech pronajatých apartmá trávíme noc jako vystřiženou z filmu Velký Gatsby. Díky své prozřetelnosti mám ale tentokrát pohodlí a žádné spaní v make-upu a minišatech se nekoná.

Na "koláč" se sice dobře vyspím, ale nezřízená životospráva minulých dní si vybírá svou daň a já se probouzím s příšernou bolestí v krku. „Zakarpatská“ krize je od včerejška zažehnána, zato ji však střídá krize zdravotní.

Sedíme u stolu v hotelovém salónku (zase jiném než předevčírem – zajímalo by mě, kolik jich tu asi bude...) Všichni jedí svatební dort, nabírají si maso z obložených talířků a chodí tancovat, ale já na jídlo a tanec nemám ani pomyšlení a nejradši bych zalehla do postele. Je mi jasné, že Paralen tu neseženu, tak přistupuji na léčbu alkoholem. Prolévám krk střídavě tím nejsilnějším likérem, co najdu, a vodkou v naději, že mi to nějak pomůže, mimoděk tak činím dojem na Ukrajince, kteří vodku pijí po litrech, ale likéru se bojí jako čert kříže. Nakonec přece jen trochu pookřávám a na samý závěr večera jsem schopná zatančit si s ženskýma ključenoho. Brzo zjišťuji, proč se u toho tance tak ječí. Předtím jsem to moc nechápala a popravdě ty, kdo to dělali, podezírala z toho, že se předvádí. Když se však v kruhu roztočíme tak rychle, že na mě přestává platit gravitace a mám co dělat, abych z něj nevyletěla, začnu ječet taky.

Po koláči nás neúnavná Maryna sice veze "do domu", ale ne do toho našeho, nýbrž Bohdanova. Pro ukrajinské osazenstvo večer teprve začíná. Běhají z pokoje do pokoje a zjevně jsou ready pařit až do rána už třetí noc v řadě. Já s Tomášem se povalujeme na gauči jako mrtvoly a formujeme pakt o vzájemné spolupráci při přesvědčování Maryny, že chceme jet domů. Nakonec se nám ji díkybohu nějak podaří přemluvit. Když nasedáme do auta, radujeme se jako malé děti, kterým – nikdy bych si nemyslela, že party přirovnám zrovna k tomuhle – rodiče dovolí opustit nudnou rodinou sešlost a jít si místo toho hrát ven.

Příští den se ještě pořád necítím úplně fit, tak s díky odmítám pozvání na událost proklamovanou jako „bezalkoholnyj“ piknik. Za ten týden už dobře vím, co všechno se na Ukrajině vejde do zdánlivě neškodných termínů jako: "navštívit někoho", "dělat svatební výzdobu", "jít na kafe", "jet za někým". Nedokážu si představit, že se tu něco obejde bez alkoholu – ani ten piknik – a návrat Maryny s Tomášem v brzkých ranních hodinách ukazuje, že naprosto oprávněně.

Původně jsme dnes měli odjíždět, Maryna s Tomem jsou ale po včerejším pikniku tak zničení, že návrat přesouváme na zítřek a jedeme si alespoň nakoupit suvenýry do Chustu.

Vracím se s botami, oblečením a asi pěti kily proslulých ukrajinských bonbónů (pro případ, že byste sem jeli, doporučuji čokoládové pralinky Монт Бланк). Mám trochu problém nacpat to všechno do kufru. Babička ještě svou vnučku vybavuje zásobou nakládaného masa a kyselých okurek.

Večer se naposledy se všemi potkáváme před nechvalně známou samoobsluhou. Vím, že je zase brzy uvidím, protože sem pojedu na letní prázdniny (alespoň si to tehdy myslím), ale slzička při loučení stejně ukápne…

Ještě smutnější je vidět následujícího dne uplakanou babičku, která neví, kdy svou vnučku znovu uvidí.

Z pohledu cizinců se nám život na Zakarpatí zdá romantický, možná i trochu vtipný nebo groteskní, máme ho spojený s vodkou a všemi stereotypy, co o Ukrajincích existují. Jezdíme sem trochu jako do zoo a doma se pak chlubíme, jak moc zvláštní věci jsme tu zažili. Ve skutečnosti žít tu není zase taková sranda, jak se zdá. Každý nemá to štěstí najít práci v místě svého bydliště a dojíždět je vzhledem k velkým vzdálenostem a špatné infrastruktuře prakticky nemožné. Většině lidí proto nezbývá nic jiného než hledat práci v zahraničí. V den našeho odjezdu opouští Zolotarevo ještě šest dalších aut, všechna míří do Česka. Svatba je v podstatě jediná příležitost, kdy se všichni můžou setkat, některým se totiž nepovede vrátit se ani na svátky. Je naprosto běžné, že děti jsou vychovávány prarodiči a mámu vidí jednou za půl roku. A co se týče vztahů na dálku, ty tu nejsou raritou, ale samozřejmostí.

Náladu pokleslou loučením nám ale vzápětí zvedá Bohdan, který jede do Čech s námi a při pohledu na auto narvané od podlahy po strop typickými ukrajinskými produkty konstatuje, že vypadáme jako "nějací Ukrajinci".

Přijíždíme na hranici. "Privjét!" zvolá Tomáš bezelstně na celnici. V Maryně hrkne, ale my s Bohdanem se vzadu chechtáme (pro neruštináře: je to, jako kdyby jí řekl "ahoj"). Jsme tu sotva tři minuty a už po nás chtějí úplatek. Prý, jestli jim nekoupíme kávu, chybí našemu autu důležitý dokument, bez kterého nás nepustí. Maryna ví, že nám nic nechybí a kategoricky odmítá platit kávu. Kupodivu tohle stačí k tomu, aby nás pustili.

Zatímco Ukrajinci se s tím moc nepárali a dovnitř našeho auta jen posvítili baterkami, na slovenské hranici každé auto obrací naruby, pán před námi dokonce musel vyndat i rezervu. Celnice se tváří přísně, když však otevře můj kufr a spatří všechny ty bonbóny, vidím jí na tváři, že to s námi, jakožto potenciálními pašeráky, vzdala.

Celou zpáteční cestu se jednak bavím pozorováním zvláštního fenoménu; Ukrajinci od přejezdu hranice začali mluvit česky, dokonce i mezi sebou, jednak přemýšlím nad uplynulými dny.

Na Ukrajině jsem strávila skoro měsíc, odnesla jsem si spoustu dojmů a zážitků. Těch posledních jedenáct dní na Zakarpatí ale přece jen trošku přebilo všechny předchozí. Vděčím za to hlavně holkám a Tomášovi. 

Sice jsem si tu z nich trošku střílela (doufám, že mi to odpustí), ale jsem jim moc vděčná za to, jak se o mě celou dobu starali – poskytovali mi střechu nad hlavou, dělali taxikáře a živili mě. Zvláštní poděkování patří Maryně, která se mnou ochotně sdílela svůj šatník a byla mou tlumočnicí v obchodech a službách. Hlavně jsem však díky nim mohla poznat Zakarpatí z trochu jiné stránky než většina lidí – ne jako turistka, ale jako kamarádka.

(Anna Kuklíková)