Moje volyňské prázdniny

Ve facebookové skupině Cestujeme po Ukrajině na mne vyskočila fotka sklizní na poli v Rivnenské oblasti. A já se ponořila do svých vzpomínek na to, jak jsem trávila jako dítě na takovém poli prázdniny. Narodila jsem se ve městečku Dolyna v Ivano-Frankovské oblasti, na tzv. Prykarpatí. Mí rodiče ale pocházejí z Volyně, kam jsem jezdila několikrát za rok.

1.	Obec Nosovyči
Obec Nosovyči, Volyňská obast, říjen 2019, foto autorka

Tehdy jsem netušila, že existují volyňští Češi a ani jsem neměla zdání, že zanedlouho se Česko stane mým druhým domovem. Teď, když češtinu ovládám, vybavuji si slova místního dialektu, která pocházejí z češtiny a používají se na Volyni dodnes. 

Během léta jsem chvíli pobývala u babičky Hanny a chvíli zas u babičky Marie, která žila na pomezí Volyňské a Rivnenské oblasti. Kromě toho, že jsme vozily v kočárku koťata, vyráběly z brambor hračky a užívaly si volna, už jako děti jsme byly dost zapojené do domácích prací.  Tehdy se chodilo na kolchozní pole okopávat řepu. Představte si pole, zasetá řepou, to nevidíte na druhý konec. A vy jdete s motykou podél řádku a vykopáváte plevel. Sem tam jsem se trefila i do samotné řepy, ale to se stávalo i těm zkušenějším pracovníkům. 

Nevybavuji si, že bych někdy cítila nějakou únavu. Bylo to dobrodružství a zároveň příležitost, jak s kamarádkami a sestřenicemi blábolit celý den bez přestání. Nebavilo mě akorát chodit se napít. Plastové láhve či termosky ještě nebyly, a tak se voda s sebou nosila v litrové sklenici. A když došla, muselo se na konec pole pro vodu do cisterny.

Řepa ale nebyla ta nejtěžší práce, horší bylo během sklizně pšenice sbírat otruby. V horkém vzduchu polétávala sláma, prach, a my jsme plnily pytle zbytkama a nosily je či vozily domů vyskládat na půdu. V pubertálním věku jsem dokázala se účastnit takové sklizně i s make-upem na tváři. Prach se lepil na řasenku a řasy se slepovaly, ale pro krásu se muselo trpět. Řasenka byla vzácná, takže se oči neodličovaly několik dní za sebou a další den se nanesla další vrstva líčidla. Přece jsme mohly cestou potkat nějaké nápadníky, tak ať vypadáme k světu! 

Také vlasy musely být natočené. Železné natáčky byly na spaní nepohodlné, tak jsme si vyráběly vylepšené natáčky, že se nastřihal obvaz, doprostřed se namotal kus novin a na to se obtáčely vlasy. Nahoře se zavázal uzlík a spát s tím šlo jedná báseň. Ráno byly kudrny hotové. Horší bylo to, že sprchu měl doma málokdo. A tak hned po sklizni všichni běželi se zchladit k rybníku a umýt ze sebe nalepené otruby. To byl pocit blaženosti k nezaplacení. 

Dalším zodpovědným úkolem bylo pást krávy. Denně jsme vodily k řece pást husy, kachny, ovce. Vůbec nechápu, jak to tak malé děti mohly zvládat, ale ty husy si pěkně šly, kam měly, a pásly se na louce celý den. To jsme spíš my následovaly je. Večer jsme je šly vyzvednout a ony, jak nás zahledly, samy se vydaly na cestičku zpět. Zase pěkně věděly, kudy domů, a poslušně běžely před námi.

2.	Foto s dědou Vasilem, bratrancem Vasilem a kozou
Foto s dědou Vasilem, bratrancem Vasilem a kozou, Nosovyči cca 1999, foto archiv autorky

Zato krávy se pásly jednou za měsíc, až na nás přišla řada. To se vstávalo brzo ráno, kolem šesté už byl odchod. Ani nevím, kolik jich ve vesnici bylo, ale takových padesát kousků to bylo určitě. Nejhorší na tom bylo, že občas neposlouchaly a rozeběhly se na poli do různých stran. To jsme je pak museli nahánět k sobě a hlídat, aby nevlezly do cizích polí. Byl to dlouhý den a kvůli hlídání se spát moc nedalo. Tak nám to opět zpříjemnili přátelé tím, že šli pást s námi či nás vozili po polích na motorce. Divím se dodnes, že někdo svěřoval krávy dětem na celý den. Kolikrát jsme ani nevěděly, kde jsou, ale naštěstí se vždy našly a vrátily jsme je domů zdravé a živé.

Nejsnadnější práce byla sbírat brouky z brambor. Děda se snažil brambory nestříkat chemií, tak se mandelinky bramborové sbíraly ručně. Opět při kilometrech zasazených brambor to byly celé kýbly mandelinek, které pochopitelně další den byly na bramborech zpět. Brambory a řepa se vykopávaly v září, kdy jsme už odjeli zpět do města účastnit se školních povinností, takže samotný sběr jsem neměla možnost zažít. Zato sběr třešní a višní nám šel hladce. Pohodlně jsme se usadili na stromě a sbírali tu dobrotu přímo do pusy, ale něco zbylo i babičce na ovocné knedlíky (v ukrajinštině varenyky) či buchty. 

V úterý se chodilo za odměnu do kina do místního klubu. Promítali indické filmy či komedie (Četníky s Luisem de Funesem). V sobotu byla diskotéka. Chystaly jsme se na ní celé sobotní odpoledne a v neděli si celý den vyprávěly zážitky a odpočívaly. To byla neděle opravdu neděle a nedělalo se vůbec nic. Chodilo se do kostela na mši, někdo jel na trh, a pak se jen jedlo a polehávalo.

Nejlepší diskotéka byla po velikonočním půstu. Postilo se opravdu čtyřicet dní, ani hudbu v rádiu jsme nesměli poslouchat, tak se každý těšil na velikonoční veselí zvlášť hodně. Stejně tak i na všechny ty sladkosti, jitrnice a další dobroty, co se během půstu opravdu nejedly. Pouze na Volyni bylo tradicí, že na Velikonoce kmotři navštěvovali své kmotřence a nosili jim dárky a sladkosti, tzv. voločynu. V jiných oblastech to zvykem nebylo a není.

3.	Jablka paperivky
Jablka paperivky, foto Inna Yemets, Luck, Volyňská oblast, 2021

V žádném případě si na takové pracovní prázdniny nevzpomínáme jako na trest. Naopak, naučili jsme se do života spoustu užitečných věcí a těžíme z toho dodnes. Sousedky jezdily na nějaké pionýrské tábory v horách. Na žádném takovém jsem nikdy nebyla a strašně jsem jim to záviděla, když vyprávěly své zážitky a ukazovaly fota, jak tam měly soutěž „Miss“ a kolik písní a tanců se naučily. Dnes své absence na takových táborech absolutně nelituji, neboť na Volyni to byla opravdu škola života.

Děda mě ještě chtěl naučit plést košíky, ale v pubertě to byla docela neatraktivní činnost, tak jsem se toho moc nenaučila. O zimních prázdninách se z půdy vyndalo peří, oškubané na podzim z hus, a muselo se přebrat, očistit a připravit na šití peřin a polštářů. Babička připravovala polštáře pro všechny vnučky do výbavy. Teta vyšívala i povlečení. Jak se zjistilo později, na peří mám těžkou alergii, a tak část má výbavy dodnes leží na gauči pro hosty. 

S tou alergií to bylo také zajímavé. Alergologie zřejmě neexistovala, a tak, když jsem se v tom pokoji plném peřin začínala dusit, děda mi ustlal venku a najednou bylo po problému. Asi nikomu nedocházelo, že problém by mohl být v peřinách. Přece se cenily na váhu zlata, a to se vyhodit nedalo. Mé dýchací potíže léčili v místní nemocnici přikládáním takových skleněných baněk, děda sháněl jezevčí sádlo a babičce někdo poradil dokonce zapálit kočičí chlupy a dýchat tím kouřem. Kočky jsem milovala a na nic takového nikdy nepřistoupila. Alergii na peří mám stále, ale dnes už naštěstí existuje Zyrtec.

Stejně mě nebavilo se učit vařit, i když sem tam jsem něco pochytila a tradiční recepty zvládnu. Děda se mým kulinářským výtvorům smál a komentoval je: "Ty, holčičko, se nevdáš, to chci vidět, kdo si tě vezme!" Hodně mě bavilo vyšívání a pletení. Babička Hanna učila základy šití. Někdy jsme měly se sestřenici chuť na malování, ale v místním obchůdku nebyly k sehnání štětce na akvarely, takže babička vyrazila k sousedům poprosit ustřihnout kobyle část ocasu a štětce byly na světě.

Dodnes mi ale nejde dojení krav či koz. To se muselo opravdu umět s citem a hlavně se musely obětovat odrostlé nehty, a to se mi mou pěstěnou manikúru nechtělo obětovat. Na televizi jsme se vůbec nedívaly, ani nebylo na co a ani moc nefungoval signál. Víc se poslouchalo rádio. A ani nebyl čas na povinnou školní četbu. Ale pro to naštěstí paní učitelky měly pochopení a čtení se dohánělo během školního roku. 

Bývalá kolchozní pole
Bývalá kolchozní pole, na nichž jsme kdysi sklizeli třeba řepu. Dnes se pronajimají soukromým zemědělcům. Nosovyči,  říjen 2019, archiv autorky

Škoda, že se nedaly vyfotit ty nádherné hvězdné oblohy tehdejších letních nocí. Takové nebe zaseté hvězdami jsme již neviděla nikde nikdy. Vraceli jsme se z diskoték třeba za svítání - jdeme kolem rybníka, pára stoupá do studeného ranního vzduchu, začínají zpívat ptáci. My jsme chodily v gumákách a až před klubem se přezouvaly do lodiček. Gumáky jsme nechávaly v kopřivách, kde nebylo světlo. Bylo pak legrační je hledat na cestě zpět, a hlavně se vyznat v té tmě, čí je co. Kdo měl motorku, byl za hvězdu. To se pak všichni chtěli svézt a na dvoumístné motorce dokázali jet i v osmi lidech. 

A v zimě toho sněhu! To se občas musel vykopat tunel, aby se vůbec dalo projít ulicí. Vánoční svátky s tím sněhem byly přímo kouzelné. Horší to bylo, že nemohl projet autobus, a tak se chodilo pěšky k nejbližší stanici takových sedm kilometrů, či (když jsme měli štěstí) někdo nás svezl koňským vozem. Elektrické osvětlení téměř nebylo, snad dva sloupy na celou ves. Jen svit měsíce, hvězd, z komínů se kouří, voní upečený chleba, buchty, klobásy, a venku zpívají kolednici. Ano, na Volyni se zpívají koledy na Vánoce, nikoli na Velikonoce. Po vsi chodil tzv. vertep, lidé se převlékali, jako v Čechách na masopust, a dává se jim výslužka. A všude ten kouzelný sníh, mraz, až to vrzalo pod nohama. Jo, a my, místní krasavice, jen v silonkách a opět v minisukních, i když venku bylo minus třicet.

Babička byla z těch pochodů na diskotéky nešťastná a nespala celou noc. Ráno byla chudák unavená a vůbec nám nedocházelo, jak ji trápíme. Vymýšlela si na nás různé legendy, že v polích za vsí jsou nějaké strašidelné rusalky a člověk s koňskou hlavou že vychází na cestu a dusí lidi. A docela jsme jí to věřily a hrozně se bály, ale nadále diskotéky navštěvovaly. Bylo to legrační nás sledovat ze strany, jak utíkáme honem domů od imaginárních rusalek z pole. Děda také kvůli nám nespal a ještě před svítáním odcházel aspoň na ryby. Ale nikdy se nikomu nic nestalo. Dokonce i pro jahody jsme chodily samy do lesa a nikdy jsme nazabloudily.

Sestřenice žila ve vedlejší vesnici přes pole, bylo to tak minimálně deset kilometrů jedním směrem. A to jsme jely s ní samy na kolech přes pole ve věku tak deseti let - možná i méně nám bylo. Dodnes si tu cestu vybavuji před očima: zajimalo by mě, zda ta cesta tam vůbec je, jestli jsou pole stejná a zda bych tam teď trefila sama.

Přála bych zažít aspoň den takových prázdnin každému. A na závěr bych vám ráda poslala aspoň zlomek vůně a chutě prvních letních jablek, tzv. paperivek. Jsou stejně tak nezapomenutelné, jako babiččiny buchty z pece. Na ty jsem se bohužel nezeptala babičky na recept... 

(Viktoria O'Rourke)


 

Rubriky