Zpoždění tohoto čísla je nemilou skutečností. Navíc jsem byl upozorněn, že v minulých měsících se v Praze uskutečnila či stala řada událostí spadajících do výměru české recepce Ukrajiny, o kterých jsem se vůbec nedověděl. Budu proto nejlepší držet se napříště principu, že zde je zachycen jen určitý zlomek skutečností, které mohou být charakterizovány  slovy „Ukrajina kolem nás“. Bude také třeba zmenšit počet témat, kterým je zde věnována pozornost, a věnovat se opravdu jen tomu, co se stihnout dá – i když to třeba nebude to úplně nejdůležitější.

Vracím se k zakarpatskému tématu z minulého čísla. Čtenářka, se kterou jsem měl možnost mluvit, byla také přítomna na cestě, která tam stručně popsána. Zdá se mi, že nebude ke škodě dát slovo i ženskému pohledu na některé současné reálie. Mou partnerkou pro rozhovor (ukrajinsky „spivrozmovnycí“) byla v tomto případě o dva roky mladší klavíristka a učitelka hudby, pražská rodačka.

Kdy jsi byla na Podkarpatsku minule? V čem lze vidět hlavní rozdíl k lepšímu či horšímu?

Jméno režiséra Olega Sencova bychom asi neznali nebýt ruské anexe z Krymu v březnu t. r. Protože tento rodák z Krymu a zároveň proukrajinsky myslící Rus, rodák ze Simferopolu (1976). V Kyjevě se zapojil do akcí Euromajdanu i Automajdanu a po svržení Janukovyče se pokoušel podporovat proukrajinské akce v Krymu. Z tohoto důvodu byl v polovině března zatčen a obviněn z přípravy teroristických akcí, zná dnes jeho jméno většina filmového světa.

Lesja Voroňuk /red./, Nebesna sotňa (Antolohija majdanivskych viršiv), Černivci, Bukrek, 2014. Stran 390 (2).

V rozhovoru Jitky Vlkové s docentem University Karlovy Dušanem Drbohlavem, předním znalcem problematiky migrací a přesidlování, se dostává Ukrajině jen okrajové zmínky (Mladá fronta dnes č. 257 z 3. 11.). Drbohlav konstatuje, že v případě přijetí kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny „bych se integrace vůbec nebál, ta kultura je nám blízká“.