Ještě jednou o srpnovém Užhorodu, Verchovyně atd.

Vracím se k zakarpatskému tématu z minulého čísla. Čtenářka, se kterou jsem měl možnost mluvit, byla také přítomna na cestě, která tam stručně popsána. Zdá se mi, že nebude ke škodě dát slovo i ženskému pohledu na některé současné reálie. Mou partnerkou pro rozhovor (ukrajinsky „spivrozmovnycí“) byla v tomto případě o dva roky mladší klavíristka a učitelka hudby, pražská rodačka.

Kdy jsi byla na Podkarpatsku minule? V čem lze vidět hlavní rozdíl k lepšímu či horšímu?

Poprvé jsem měla tu možnost v létě r. 1977 a pak znovu až v r. 1993. Ze všeho nejdříve mne překvapil fenomén hraniční kontroly, od kterých jsme už vlastně odvykli. /… - byl rozdíl mezi slovenskou a ukrajinskou stranou? – a kdysi byly na ukrjainské straně jako na uvítanou byly opravdu děsivé záchody – to už ne?/ Jedním z prvních dojmů, které mne překvapily, byla také přítomnost spousty toulavých psů v Užhorodě. Jinak k horšímu se určitě změnilo životní prostředí - přibylo plastových odpadů. Ve městě to nebije tolik do očí, jako v přírodě. /…/ Snad je to i tím, že místní supermarkety jsou co do nabídky srovnatelné s našimi, ale místní člověk na to musí mít. To, co dříve jezdili nakupovat do Prahy, si už teď mohou koupit v Užhorodě.

Jaká jsou hlavní specifika vztahu tamní rodinyobecně a pak z hlediska k příbuzným, kteří přijedou z Prahy na návštěvu?

Rodiny si vypomáhají výměnou různých typů potravin, které jsou schopny samy zajistit. Děti žijí dlouho se svými rodiči a tudíž si ta větší rodina přijde na větší peníze. Rozdíly v tom, jak se v rámci tamních komu daří, nehrají přílišnou roli – rodina se prostě cení víc než v českém prostředí. Jinak člověk si vystačí s málem a nepěstuje kult hojnosti. Člověk si musí zvyknout na pocit, že příbuzní by mu rádi dali první - poslední. Jako hosté jsme dostali byt k dispozici a domácí šli nocovat jinam – host má prostě dostat to nejlepší. Uchovala se tam ryzejší slovanská pohostinnost než u nás. Jinak dlouho se tam uchovávají rodinné dopisy z Prahy a šíří se informace o tom, co se v Praze s příbuznými děje nového. Ale my jsme vlastně tou svou vzdálenou rodinou žili, přestože jsme s nimi neměli časté styky ani bezprostřední kontakt.

Co se dá říci o přirozené vzdělanosti příbuzných? Jak vypadala míra jejich zájmu o veřejné věci, kulturu apod.?

Převažují lidé se středním vzděláním, jeden vzdálený synovec má vzdělání vysoké a je politicky činný. Hlavním zájmem je vlastně to, aby co nejdřív skončila válka na jihovýchodě Ukrajiny. Překvapilo mne přitom, že se mi nepodařilo sehnat v užhorodských kioscích nějaké denní noviny. O možnosti vzniku nějaké základní politické kultury se za takové situace nedá uvažovat, reakce na aktuální dění jsou často více emocionální než promyšlené. Část příbuzných ostatně žije v Luhansku a většina z nich (skupina ženy) zrovna přijela na Podkarpatsko – jenom hlava rodiny zůstal na jihovýchodě hlídat jejich byt. Ale i od nich bylo těžké získat nějaké solidní a výrazné informace. Překvapil mne plakát Hnutí na podporu zakarpatských vojáků hlásající „Naši obránci potřebují obutí!“ s podtitulem „Myslíš, že nemáš čím pomoci našim chlapcům v zóně ATO?“ – potřebné jsou kecky nebo krosivky, do kterých by se mohli vojáci přezout.

Jak je hodnocen prezident Porošenko?

Dost se mu věří bez ohledu na to, že je to takový bohatý podnikatel, zatím s ním vládne spokojenost. Ale když se člověk bavil o místních poměrech, ukazovalo se, že jedním z největších problémů bude odstranění všudypřítomné korupce, zejména ve zdravotnictví. Kdo se na ní nemůže sám podílet, musí platit hodně. 

Narazili jste na nějaké stopy aktuálnosti rusínské otázky nebo nějakých snah o autonomii?

Snažila jsem se zjistit, jaká je podstata této věci, ale neměla jsem dojem, že by tahle problematika dnes vzbuzovala příliš velký zájem. Tradice buditelů typu Duchnovyče je však nadále docela živá a tato podoba rusínství nevyvolává žádný odpor. S mluvenou ukrajinštinou neměl nikdo z rodiny samozřejmě žádné problémy.