Tentokrát máme opravdu složitou úlohu. Ruská agrese proti Ukrajině, zahájená 24. února, úplně převrátila smysl všech dosud platných hodnot nejen ve východní Evropě, ale prakticky v celém světě. Podstatné je to, že veškerá pozornost je teď upřena na dění na ukrajinských frontách nebo v lokalitách, které byly nově okupovány putinovským Ruskem.

Prezident Zelenský dnes podepsal přihlášku do EU. Oznámil to také ve skvělém a emotivním projevu přes internet v Evropském parlamentu, kde pak všichni poslanci stáli a tleskali – ale nic v tom nemohli udělat, protože na přijímací řízení vliv nemají. To je věc šéfů států a ti mají být jednomyslní. Reakce státníků však byla velmi zdrženlivá až negativní. A reakce žurnalistů taky.

Reálie života v mé rodné zemi. 24. února moje kamarádka, která bydlí v Kyjevě, strávila noc ve sklepě, jako tisíce Ukrajinců po celé Ukrajině. Lidi se schovali ve sklepech, v metru a v bunkrech. Hodně lidí se také rozhodlo nechat svoje domovy a jet tam, kde budou v bezpečí.

Dnešní titulek mi pomohla vytvořit vzpomínka na název knížky Jaromíra Johna, kterou jsem v době vydání (vyšla posmrtně, v roce 1983) ani později nepřečetl. Její název mne však zaujal a utkvěl v mysli. Dovolil jsem si proto od českého spisovatele název vypůjčit.

Poslední dva týdny byly naplněny, podobně jako předešlé, diplomatickými jednáními a zároveň posilováním vojenských jednotek u rusko-ukrajinské hranice a dodávkami zbraní pro ukrajinskou armádu. Od situace v předchozích třech měsících se vlastně nic podstatného nezměnilo. Rusko záměrně udržuje všechny ostatní v nejistotě co do svých záměrů a z druhé strany zaznívají nová a nová varování ve stylu „nezačínejte si“…