Válka v Ukrajině: myšlenky nahlas

Reálie života v mé rodné zemi. 24. února moje kamarádka, která bydlí v Kyjevě, strávila noc ve sklepě, jako tisíce Ukrajinců po celé Ukrajině. Lidi se schovali ve sklepech, v metru a v bunkrech. Hodně lidí se také rozhodlo nechat svoje domovy a jet tam, kde budou v bezpečí.

Putin totiž bombarduje už nejenom letiště nebo vojenské objekty, ale i civilní budovy. Podle poslední informace stříleli v Ochtyrce (Charkovská oblast) ruští vojáci na mateřskou školku – jsou tam mrtví i zraněné děti.

Má sestra, která studuje ve Lvově, jela domů do Zakarpatské oblasti. To jsou části Ukrajiny, ve kterých byl doposud klid. Přesto jel vlak jenom dvacetikilometrovou rychlostí – to je pravidlem, když ve státě funguje válečný stav. Pak museli zastavit, protože vlak, který jel před nimi, ostřelovali. Mé kamarádky píšou, že nevědí, co říkat malým dětem a jak jim vysvětlit válku.

Už v první den útoků ukázala ukrajinská armáda svou sílu. Podle poslední informace utrpělo Rusko 24. a 25. února tak rozsáhlou ztrátu vojáků jako v žádném ze svých předešlých vojenských konfliktů.

Nejdůležitější je pro nás pochopení, že bráníme naši zemi a pravda je na naší straně. Ruská armáda nikdy nepozná bojového ducha, důstojnost a vítězství v té podobě, kterou cítí armáda ukrajinská – to ji nepochybně dělá silnější. Jak napsal ministr zahraničí Dmytro Kuleba: „Putin zaútočil, ale nikdo neutíká. Armáda, diplomaté – všichni pracují. Ukrajina se brání. Vyhrajeme".

Bylo zabito 13 příslušníků pohraniční stráže, kteří chránili Zmijí ostrov. Ruská armáda jim nabídla útěk, ale oni odmítli. Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj jim posmrtně udělil titul Hrdina Ukrajiny.

Jeden voják zahynul na mostě vyhozeném do vzduchu, aby zabránil nepříteli v postupu. Tyto příběhy se staly známými, ale takových malých i velkých počinů přibývá každý den. Smutný je příběh elektrárny v Čornobylu, obsazené ruskou armádou, která také zadržuje její obsluhu.

Neustále trvají boje po celé Ukrajině. Celý svět sleduje zprávy o tom, ale zatím jsme v tom sami. Přesto jsme vděčni za každou pomoc a podporu – dodává nám to sílu a naději. Zejména Česko bez váhání a nejrychleji pomohlo Ukrajině jak finančně, tak i důležitými rozhodnutým, která se týkají poskytování pobytu uprchlým Ukrajincům a omezování spolupráce z Ruskem.

Nechci být přísná, ale nic jiného mi nezbývá. V pátek jsem byla na demonstraci na podporu Ukrajiny na Václavském náměstí. Bylo moc příjemné slyšet slova podpory od Čechů nebo od příslušníků běloruské komunity. Ale Ukrajince teď opravdu nezajímá, jestli dostanou ruští nebo běloruští studenty vízum, když v naší zemi umírají lidi. Na demonstraci na podporu Ukrajiny tohle nechci slyšet.

Podle mne, ale jistě nejenom podle mne, je každý ruský občan zodpovědný za současnou válku v Ukrajině. Pořad slyším, že spousta z nich jsou proti Putinovi, ale na demonstraci proti Putinovi se báli jít, protože zrovna čekali na vízum, pas, hypotéku a jiné. Někteří z nich také věří Putinovi. Když začal Majdan na Ukrajině v r. 2013, bylo mi 17 let a teprve jsem začala studovat na univerzitě ve Lvově. Přesto jsem jela do Kyjeva a skoro každou noc jsem strávila na demonstracích ve Lvově – domů jsem neodjela. My jsme se také báli, ale účast byla prostě důležitá a žádné omluvy neplatily. Rusové se báli a bojí už pětadvacet let a to i teď, kdy v Ukrajině probíhá válka.

Hlavním cílem Ruska bylo napadení Kyjeva a likvidace ukrajinské vedoucí garnitury. Válka však probíhá všude, naši vojáci nás brání neustále a v některých městě lidé připravuji koktejly Molotova, aby s nimi „přivítali nepřítele“. Každá dobrá zpráva nás těší a věříme, že vyhrajeme. Věříme, že Ukrajina zůstane nezávislou zemí a stane se ještě silnější, protože se zbaví jednou provždy ruského jařma. Dnes jsme jednotní jako nikdy předtím. 

Musíme pamatovat také na to, že ukrajinská armáda dnes brání svobodu a nezávislost celé Evropy. Vždyť Putin se už zmínil o tom, že všechny státy bývalého Sovětského svazu patří k Rusku, nikoli k Severoatlantickému paktu.

Vím, že je těžké uvěřit v možnost války na území vlastní země. Ani já jsem v takovou možnost jsem nevěřila. A ta se 24 února tohoto života můj život úplně změnil, stejně jako se to stalo v případě milionů Ukrajinců. Zajímavé, jak najednou všechno ostatní přestalo mít smysl – práce, jakékoli plány do bližší či vzdálenější budoucnosti, stejně jako obyčejný každodenní život kolem nás. Myslím stále jen na Ukrajinu.

(osim)