Ukrajinská kronika 2022/4 (15.–28. února)

Tentokrát máme opravdu složitou úlohu. Ruská agrese proti Ukrajině, zahájená 24. února, úplně převrátila smysl všech dosud platných hodnot nejen ve východní Evropě, ale prakticky v celém světě. Podstatné je to, že veškerá pozornost je teď upřena na dění na ukrajinských frontách nebo v lokalitách, které byly nově okupovány putinovským Ruskem.

Dosavadní ukrajinský život, jak jsme se ho snažili v uplynulých letech sledovat, přestal ve všech svých oblastech (vnitropolitické, kulturní, hospodářské i jiných) existovat. Tato situace nepochybně potrvá delší dobu – změnu může přinést pouze trvalý odchod okupačních vojsk z Ukrajiny. Do té doby jsme nuceni sledovat její ničení a plundrování, prováděné cílevědomě vojenskými silami imperialisticko-šovinistického režimu diktátora Putina.

Pokusme se zde dokumentovat závěrečné události předválečného období, na které se teď už pod náporem všeho nového dění zapomíná. Jedná se tedy o posledních devět dní, které Ukrajina prožila v míru, byť za zvyšujícího se napětí. Toto období skončilo 23. února tohoto roku. Začátek druhé poloviny února už jasně naznačil záměry Ruska, i když viditelnější jsou až teď, s určitým časovým odstupem.

Ukrajinské instituce zažily 15. 2. rozsáhlý kybernetický útok, který naznačil roli této formy konfrontace v nadcházejícím konfliktu. Rusko sice zároveň oznámilo konec svého vojenského cvičení u ukrajinských hranic, zároveň však státní duma odhlasovala žádost adresovanou prezidentovi, aby uznal „nezávislost“ obou ruských protektorátů v ukrajinské části Donbasu. Následující den byl ohlášen odsun vojenských jednotek od ukrajinských hranic, ve skutečnosti však šlo pouze o divadélko určené světové veřejnosti a zastírající blížící se útok.

Napětí na dosavadní frontové linii v dalších dnech rostlo a stále výrazněji byla očekávána Ruskem připravená provokace, která by dala podnět k vojenskému útoku na Ukrajinu. Provokační charakter mělo také organizované vysídlení značné části obyvatel z okupovaného Donbasu do blízkých i vzdálenějších oblastí Ruska, které jim mělo zajistit bezpečnost před fiktivním ukrajinským útokem, o kterém opakovaně hovořila ruská propaganda. Dne 19. února byla v části Donbasu okupované Ruskem vyhlášena mobilizace. Zároveň zde průběžně docházelo k drobným vojenským provokacím připisovaným na vrub Ukrajině.

V týž den vycestoval prezident Zelenskyj naposledy před začátkem ruské agrese z Ukrajiny do zahraničí. Vystoupil na mnichovské bezpečnostní konferenci, kterou Rusko bojkotovalo, a pronesl tam projev, ve kterém poukazoval na rostoucí nebezpečí a znovu upozornil na to, že Ukrajina potřebuje opravdové bezpečnostní záruky.

Západní svět v praxi reagoval i v těchto posledních předválečných dnech na ruskou hrozbu poměrně pomalu. Např. Německo setrvávalo na názoru, že Ukrajině nemůže ze zásadních důvodů nijak pomoci dodávkami zbraní. Zároveň stále ještě pokračovaly diplomatické snahy o urovnání napjaté situace, které nejvýrazněji, ale zcela neúspěšně, prosazoval francouzský prezident Macron. Mluvilo se ještě o možnosti nového setkání amerického a ruského prezidenta. Dálo se to však za situace, kdy Rusko už bylo připraveno k vpádu na ukrajinské území.

O dva dny později, 21. února ruská bezpečnostní rada jednomyslně doporučila prezidentu Putinovi, aby uznal „nezávislost“ pseudostátních útvarů v Donbasu. Putin opravdu podepsal příslušné dekrety a obratem byl požádán z Donecka a Luhansku o vojenskou pomoc. Samozřejmě promptně vyhověl. Den po jeho „placet“ uznal také ruský zastupitelský orgán, a to opět jednomyslně, vícekrát zmíněnou „nezávislost“ a povolil využití ruských vojsk v zahraničí. Ruské jednotky se v tu dobu už přesouvaly na Donbas, aby podpořily ty početně slabší ruské jednotky, které tam působily už v předchozích letech.

Všechny tyto události vyvolaly rostoucí zneklidnění západního světa a další přísliby finanční pomoci Ukrajině. Ohlášeno bylo zavedení sankcí proti Rusku a uvažovaná vrcholná rusko-americká schůzka byla z americké strany odvolána. Během 23. února se napětí vystupňovalo: z Ruska byly směřovány velké kybernetické útoky na stránky ukrajinských institucí. Ruští diplomati houfně opouštěli Ukrajinu a zároveň bylo doporučeno Ukrajincům, aby opustili území ruské. Ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany schválila vyhlášení výjimečného stavu na Ukrajině a předložila ho ke schválení parlamentu.

Jak známo, prezident Putin pak vyhlásil 24. února nad ránem počátek „zvláštní vojenské operace“, která by měla podle představ tohoto diktátora podřídit tuto zemi ruským velmocenským zájmům. Dění z dalších dní je ještě v živé paměti. Charakterizoval je pomalý postup ruských vojsk směřující přednostně na Kyjev a Charkov a doprovázený znepokojujícím, relativně úspěšnějším vpádem z okupovaného Krymu na jihoukrajinské pobřeží.

Má-li být na závěr zmíněno něco z běžného mírového života, nemůže být opomenut jediný medailový zisk Ukrajiny na pekingské olympiádě, zajištěný někdejším olympijským vítězem, lyžařským akrobatem Abramenkem. Zaujalo také rozhodnutí o změně původně vybraného ukrajinského představitele v písňové soutěži Eurovize. Původně vybraná zpěvačka Alina Paš musela rezignovat kvůli své časově předcházející cestě na okupovaný Krym. A konečně symbolickým závěrem končící relativně klidné etapy ve vývoji ukrajinského státu se stala smrt významného disidenta sovětských dob, kulturologa Ivana Dzjuby. Tento spolutvůrce ukrajinské nezávislosti odešel ze života 22. února, dva dny před začátkem války.

V následujících pěti dnech, 24.–28. února, se už vše podřídilo válečnému dění – normální život na delší dobu zmizel z obzoru. Ruský nápor, ohrožující Ukrajinu ze tří světových stran (kromě té západní), nabyl nečekaně velkého rozsahu a bezohledného charakteru. Ukrajinská armáda se však přes počáteční moment překvapení, kdy byla zničena značná část letišť i jiných vojenských prostor, postavila ruským plánům a záměrům tvrdě na odpor.

(boz)