Prosím, poučte mne: Když se někdo někam neohlášeně pozve a není akceptován („Jsem váš strýc Miloš, budu u vás do léta bydlet, nemáte becherovku?“), je to ostuda toho, kdo řekne: “Děkuji, ne!“ anebo toho, kdo se nezván vnucuje, např. aby prostřednictvím vhodných fototermínů zahladil desetiletí svinstev, která potenciálnímu hostiteli udělal?

Básník a publicista Josef Václav Frič (1829–1891) byl velmi pozoruhodnou postavou českého politického i literárního života 19. století. Účastnil se aktivně revolučních událostí let 1848 a 1849, pykal za to jako politický vězeň, a poté se pokoušel bojovat za českou samostatnost v západoevropském exilu. Teprve v závěru života se mohl vrátit do Prahy a ještě se bezprostředně zapojit do českého národního úsilí.

V úterním televizním vysílání jsem viděl pozoruhodnou reakci ruského zástupce v radě bezpečnosti OSN, Vasilije Něbenzji, na projev ukrajinského prezidenta Zelenského, totiž prohlášení ruského zástupce, že ony stovky mrtvých civilistů na ulicích městeček v okolí Kyjeva, nalezené po vytlačení Rusů, jsou ukrajinskou inscenací nebo dokonce dílem ukrajinské armády.

Dnes si můžeme připomenout, že před pěti lety, počátkem dubna roku 2017, jsme zřídili facebookové stránky My a Ukrajina a skupinu téhož jména. Nejsem mediálním odborníkem, ale pokusím se přesto aspoň v hrubých rysech nastínit, jak jsme vnímali vývoj stránek i skupiny.

Druhá polovina března definitivně potvrdila, že se válečná situace na ukrajinském území nevyvíjí podle původních ruských představ. Postup agrese se prakticky ve všech částech Ukrajiny téměř zastavil a v posledních dnech března byl dokonce vystřídán nečekaným ústupem Rusů z dosažených pozic, a to především v okolí Kyjeva. O to více se ale ruská armáda snažila z bezpečné dálky devastovat raketovými útoky ukrajinská města i menší obce.