Nedělního výletu organizovaného ukrajinským velvyslanectvím do čtyř ukrajinských památných míst v prostoru mezi Libercem a Pardubicemi jsem se bohužel zúčastnit nemohl. Ta ale nakonec přispěla aspoň k tomu, že jsem zase jednou začal lovit ve své paměti. Jak to bylo vlastně v mém případě s poznáváním „ukrajinského Česka“?

S velkým zpožděním přinášíme přehled těch ukrajinských událostí z posledního zářijového týdne, které lze označit za důležité. V příštích přehledech se pokusíme přejít na sestavování přehledů, které by podchytily události dvou po sobě následujících týdnů.

Celovečerní film „Divocí holubi“ (v originále „Pryputni“) jsme měli možnost vidět v Praze už koncem minulého roku – na týdenním festivalu nových ukrajinských filmů. Jeho letošní promítání proběhlo v žižkovském baru Žižkovšiška za poměrně malé účasti diváků, aspoň srovnáme-li s účastí na předchozí prezentaci projektu Ukraïner.

I bez přesné evidence lze vyslovit názor, že ukrajinských akcí v Praze rok od roku přibývá – zájemce při nejlepší vůli nestihne vše. Proto také chybí referáty o části akcí na našich stránkách. Jistě bychom rádi psali o všech, ale to by předpokládalo pomoc dalších autorů, kteří se té nebo oné akce zúčastnili. Je to snad nesplnitelné přání?

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.