Festival ukrajinské alternativní kultury: film „Divocí holubi“

Celovečerní film „Divocí holubi“ (v originále „Pryputni“) jsme měli možnost vidět v Praze už koncem minulého roku – na týdenním festivalu nových ukrajinských filmů. Jeho letošní promítání proběhlo v žižkovském baru Žižkovšiška za poměrně malé účasti diváků, aspoň srovnáme-li s účastí na předchozí prezentaci projektu Ukraïner.

Děj filmu Pryputni je poměrně jednoduchý. Mladý, impulzivní taxikář Jura se rozchází s učitelkou Chrystynou, která se ho snažila kulturně i jazykově kultivovat, a čirou náhodou pak odváží dvě její sousedky z téže ubytovny na vesnici za jejich matkou a babičkou Zinou. Zatímco všechny tři ženy řeší různé rodinné a jiné problémy, je Jura zbit z iracionálních důvodů místním flinkem a alkoholikem, který navíc spálí jeho auto.

Český překlad názvu filmu je poněkud zavádějící. V angličtině je používáno titulu „The Strayed“, tedy Zbloudilí, pro verzi českou byl zvolen výše uvedený ornitologický název. Slovo „pryputeň“ sice v ukrajinštině opravdu znamená holuba doupňáka, zároveň však existuje poměrně velká vesnice Pryputni v Černihovské oblasti na severovýchodě Ukrajiny. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že se příběh filmu odehrál právě tam, s Černihovskou oblastí je však spjat jednoznačně. V úvodu totiž vidíme záběry z významného, památkově cenného okresního města Nižyn a teprve odtud nás děj přenáší na okraj jedné vzdálenější, evidentně nevzkvétající vesnice. Její jméno není až tak důležité – v závěrečných titulcích se děkuje nejen správě města Nižyna, ale i vesnice Chomivka, také v Černihovské oblasti.

„Pryputni“, prvotina režiséra Arkadije Nepytaljuka, jsou z mého diváckého hlediska zajímavou sociogeografickou či sociokulturní, psychologickou, ale v neposlední řadě také jazykovědnou sondou. Snímek lze chápat jako svědectví o nezáviděníhodném stavu části vylidňujícího se ukrajinského venkova či o bezduchovním nebo bezduchém životě naprosté většiny hrdinů. Ona bezduchovnost je vyjádřena jazykem či mezijazykem, kterým téměř všichni hrdinové filmu hovoří.

Jedná se o tzv. suržyk – směsici ruštiny a ukrajinštiny, kde ruský podíl víceméně převládá. Domýšlíme-li celý problém, dojdeme k neradostnému závěru. Hovoří-li takto podstatná část, ne-li většina, obyvatel Ukrajiny (pokud neupřednostňují přímo ruštinu), znamená to zásadní hrozbu všem snahám o ukrajinskou svébytnost. Z tohoto hlediska lze „tragikomedii ze života na půl cesty mezi městem a vesnicí“ chápat jako svědectví daleko závažnější. Hlavní hrdinové filmu – ti z města – se cítí být něčím vyšším, než obyvatelé vesnice – jeden z hlavních hrdinů, taxikář Jura, ji označuje termínem „hluchomaň“, což znamená zapadákov či díru.

Jura i dvě ženy, které veze cestou necestou z Nižyna za selskou bábou Zinou, jsou však do značné míry sociálně vykořeněné osoby, které nevědí, kam vlastně patří, co chtějí a jak by toho měly dosáhnout. Do jejich světa patří mobily, automobilové přehrávače disků, hodinky s elektronickým budíkem, ale také ohavný zahradní trpaslík, který je vezen babičce na venkov jako „cenný“ dárek. Oproti tomu venkované (ve filmu poznáváme jen čtyři, z toho dva ne zcela normální) sice utkvěli silně ve svém selském prostředí, ale ono samotné je paradoxně také jaksi vykořeněné a působí dost beznadějně.

Z tohoto hlediska jsou všechny komické hádky mezi bábou Zinou a její dcerou i vnučkou projevem bezradnosti a nemíří vlastně odnikud nikam. Lze tu mluvit i o bezvýchodnosti situace lokalit tohoto typu a lidí z nich, kteří jsou zde představeni. Na vině je nedostatečná míra osvěty a kulturnosti, ale také absence řady institucí, které by řešily různé sociální problémy. Náprava situace bude jistě nesnadná.

To, že jazyková složka života hrdinů hrála z hlediska režiséra značný význam, dokazuje skutečnost, že film byl natočen na námět hry sociolingvisty a publicisty Romana Horbyka, kterého příslušné otázky výrazně zajímají a který použil v ukrajinském vědeckém světě poprvé termínu „jazyková schizofrenie“. Téměř všichni hrdinové filmu jsou touto ukrajinsko-rusko-suržykovou schizofrenií více či méně postiženi – výjimkou je jen učitelka Chrystyna, která se i se svými žáky mihne v počátečních scénách filmu, ale poté už zůstává mimo jeho děj. Máme tedy ve filmu ostrůvek ukrajinskojazyčnosti, nikde však není naznačeno, nakolik je tento fenomén nadán perspektivou dalšího růstu.

Pokud je mi známo, takto byl v ukrajinském filmu předložen problém vůbec poprvé. To je kromě živého děje, zajímavě řešené hudební složky filmu a dobrých hereckých výkonů jedna z hlavních zásluh filmu „Pryputni“.

(boz)