Moje první cesta na Ukrajinu

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů. 

V březnu 2018 mi někdo poradil, abych zkusila pátrat na Facebooku, kde jsem narazila na člena ukrajinské genealogické společnosti. Ihned jsem mu poslala mail spolu se sken opisu rodného listu v polštině svého pradědečka. Pan Voronchak mi vzápětí poslat zápis o narození bratra Nikolaje, který oskenoval na matrice narozených, spolu s nabídkou zjištění informací o mých předcích v Lvovském archivu za cenu 200 USD. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Nabídku jsem samozřejmě přijala a nezbývalo mi než čekat.

Začátkem května přišel z Ukrajiny dlouhý mail obsahující výčet dat narození, sňatků a úmrtí nejen sourozenců Nikolaje, ale například i zakladatele rodu Jacoba Kurcze (nar. cca 1774), jeho manželky a devíti dětí. Celá zpráva obsahovala údaje o 250 lidech, kteří patří do mého rodokmenu. Dozvěděla jsem se také to, že ačkoli jsou ve lvovském archivu fragmenty řeckokatolických matričních knih, zrovna ta, kde bylo zaznamenáno narození Nikolaje Kurče v roce 1898, chybí. Text byl však psán v ukrajinštině, což mi činilo problém s dokonalým porozuměním. S překladem do češtiny mi velice ochotně pomohla paní Svitlana Dzykovská, která je, stejně jako já, členkou Facebookové skupiny My a Ukrajina. Díky ohlasům na facebook jsem se dozvěděla, že se pradědeček nejmenoval Nikolaj, jak se u nás v rodině tradovalo, nýbrž Mykola.

Po prostudování všech dostupných podkladů, hledání fotografií na internetu a zjišťování informací o Biliči byl již jen malý krůček k rozhodnutí jet si na vlastní oči prohlédnout místa, z nichž praděd pocházel.

Koncem září 2018 jsme využili volna při příležitosti státního svátku sv. Václava a ve čtvrtek 27. září jsme vyrazili směrem Ukrajina. Pětikilometrovou stojící kolonu na polské dálnici jsme objeli po menších silnicích. Sice nás to zdrželo, ale alespoň jsme jeli. Po přespání v hotelu v polském Przemyslu nás v pátek dopoledne čekala polsko-ukrajinská hranice. Fronta stojících, zejména polských a ukrajinských, aut nebyla nekonečně dlouhá, možná necelé dva kilometry, přesto průjezd přes hranici trval pět a půl hodiny. Tou dobou již bylo pozdní odpoledne, proto jsme se rozhodli nechat výlet do Biliče na sobotu a jeli jsme do Lvova.

Po ubytování a večeři v příjemném hotelu v univerzitní čtvrti jsme vyrazili na večerní prohlídku města. Chodníky a silnice v centru byly vesměs dlážděné „kočičími hlavami“, takže chůze i jízda autem musela být poměrně opatrná. Navíc bylo centrum Lvova spoře osvětlené, což pro nás bylo poměrně nezvyklé, všude však zároveň byla spousta kaváren, restaurací, někde hrála i živá kapela. Ačkoli jsme si procházku po městě užili, šli jsme poměrně brzy spát.
V sobotu hned po snídani jsme vyrazili směr Bilič. Přesto, že město není daleko, jen asi 100 km a nejvyšší povolená rychlost jedoucího vozidla je mimo obec 90 km, cesta nám trvala téměř dvě hodiny. Asi deset kilometrů po projetí Starým Samborem jsme odbočili z místní okresní silnice, kde nás čekalo sedm kilometrů jízdy po vozovce, kde spíše nebyly, než byly, zbytky asfaltu. Lépe řečeno to byla nezpevněná, vozidly rozježděná cesta s výmoly, dírami, vyježděnými kolejemi a velkými nerovnostmi. Podél ní nás zaujala bujná vegetace – louky plné stromů a šťavnaté trávy. Projeli jsme několika vesničkami oddělenými pouze volnou přírodou a malými políčky. Téměř jsme nevěřili, když se nakonec před námi objevila cedule s název „Bilič“.

Vesnice Bilič vznikla sloučením Horního a Dolního Biliče. Název obě vesnice dostaly podle řeky Bilič, která protéká pod Horním Biličem a je přítokem řeky Yablunky, jež teče pod Dolním Biličem. Z Dolního Biliče pocházela i rodina Nikolaje Kurče, mého již zmíněného praděda, narozeného 21. prosince 1898 v chaloupce číslo 114. Bohužel dnes žádné stavení nemá číslo, tak jsme zmíněný dům nemohli najít.

První zmínka o osídlení na území dnešního Biliče je z roku 1437, kdy se osada jmenovala Volia Striblitska. Roku 1928 v Biliči žilo 1518 lidí, z toho čtyřiačtyřicet Židů. V tamější škole studovalo ve dvou třídách asi sto dětí. V roce 2001 žilo v Biliči 1412 lidí, tudíž počet obyvatel zůstal víceméně stejný jako v meziválečném období. Mají zde základní školu, knihovnu, lékaře, dvě hřiště a společenský dům s kapacitou sto lidí. Požární stanice je, stejně jako nemocnice, vzdálena osmnáct kilometrů, nachází se totiž v již zmíněném Starém Samboru.

Hned na začátku vesnice na levé straně nás zaujal zlacený pomníček s ukřižovaným Ježíšem. Pomníček byl, stejně jako všechny ostatní, výborně udržovaný, zdobený květinami. V dáli jsme viděli muže obdělávajícího pole s koněm. Pokračovali jsme dále do vsi a potkali auto vezoucí na přívěsu dvě krávy, povoz tažený koníkem, asi osmiletou holčičku ženoucí po cestě mezi domy dvě krávy, několik aut a občas někoho na kole. Domky a chaloupky v horším či lepším stavu byly lemovány lesy, loukami a pastvinami. Všude byla spousta stromů obsypaných jablíčky a hruškami. Kolem nich jsme zahlédli babky v šátcích a dlouhých sukních diskutující u silnice, mladíka kosícího trávu, muže štípajícího dříví a ženu ženoucí tři kozy. 

V Biliči mají dokonce zázračný pramen, který objevili před staletími pastýři. Modlili se a zjevila se jim Matka Boží. Postavili proto na tom místě dřevěnou kapli s křížem, kde lidé zažili mnoho zázraků uzdravení. Postupně tam údajně bylo vystavěno až deset kaplí, tou dnešní je křížová kaple Nejsvětější Matky Boží z roku 1990. Pořádají se tam dvakrát ročně poutě: v neděli Všech svatých (první neděle po sestoupení Ducha svatého) a na svátek Panny Marie 14. října. V těchto dnech přichází (často pěšky ze Starého Samboru) do Biliče tisíce lidí ne kvůli náboženství, ale protože věří v pomoc tohoto léčivého pramene a biličské Matky Boží.

Pomalou opatrnou jízdou jsme se dostali do středu Biliče (vesnice je dlouhá asi šest km). Po pravé straně cesty nás zaujala budova místní školy z roku 1962. Je krásně udržovaná, má pěknou zahradu, kde chovají vlastní kravku, kozu a slepice. Nechybí ani socha panny Marie chovajícího Ježíška.

Naproti škole jsme si všimli místního konzumu, malého domečku s pootevřenými dveřmi. V obchodě byla krásná stará kachlová kamna a dvě chladící nápojové skříně plné českého piva Staropramen a belgické Stelly Artois. Paní prodavačka nabízela kromě základních potravin, ovoce a zeleniny i alkohol, drogerii, oblečení a boty. Koupili jsme si místní vodku, velikou láhev za 110 hřiven. Paní prodavačku zajímalo, kdo jsme, odkud jsme, co tam děláme, tak jsme jí vyprávěli náš příběh. Prozradila nám, že rodiny Kurčových v Biliči prý dosud bydlí, a poradila nám, abychom si prohlédli místní kostel a přilehlý hřbitov, kde jsou hroby Kurčových. Poslechli jsme ji a vydali se ke kostelu.

Dnešní kostel sv. Archanděla Michaela pochází z roku 1905. Dříve na jeho místě stál dřevěný kostelík obehnaný zdmi s dírami na ochranu proti středověkým tatarským útokům. Časem budova ztratila obranný význam a horní část opevnění se začala hroutit. Zeď byla proto stržena a kameny byly použili na základ nového, dnešního, kostela. Když kolem kostela už zbylo jen pár kamenů, obyvatelé si uvědomili, jak významnou památku vlastníma rukama zničili, a rozhodli se opevnění obnovit. Práce však byla každý rok odkládána, takže zeď je dodnes nízká. Později byla vedle nového kostela vystavěna i zvonice. Když byla během její stavby vykopána díra pro hašení vápna, byla v zemi nalezena obrovská spousta nepravidelně rozptýlených lidských kostí, pravděpodobně pozůstatky těch, co bojovali proti Tatarům. Další smutnou připomínkou kruté minulosti Biliče je i střela z první světové války nacházející se na východní straně kostela. Je tichou připomínkou toho, že kostel mohl být zničen již v roce 1914. Ještě před válkou však do kostela prakticky jistě chodila rodina Kurčových i s mým pradědem. Uvnitř jsme potkali paní připravující kostel na nedělní bohoslužbu, která nám ochotně umožnila prohlídku. Interiér kostela je nádherný, zdobený zlatem, soškami, koberci a obrovským lustrem. Zapálili jsme v kostele svíčky a nechali v kasičce trochu peněz.

Po lávce přes řeku Yablunku a navazující strmé cestě vysypané oblázky jsme se dostali k hřbitovu ležícímu v prudkém kopci. Vpravo byl velký dřevěný kříž a v této části hřbitova se nacházely i nejstarší hroby. Našli jsme několik hrobů Kurčových, ale také příjmení Jendzevič, Voljanska, Vološin, což byla jména, která jsme znali z rodokmenu. Bohužel však hroby jen výjimečně obsahovaly datum narození před rokem 1900. Můžeme se proto jen domnívat, že třeba Vasil Mikolajevič Kurč (1927 – 1998) či Katerina Ivanivna Kurč (1919 – 1998) byli příbuznými naší rodiny. Zaujalo nás, že jen výjimečně je v jednom hrobu pohřbeno více lidí, navíc jsou zpravidla pohřbíváni v rakvích. Na starších hrobech byly kovové kříže s nerezovou cedulkou se jménem, na nových kamenné náhrobky s velkou fotografií zemřelého. Na některých hrobech byly pestrobarevné věnce nebo umělé květiny, na jiných skleněné obaly od svíček, nesvítila však žádná. Hřbitov nebyl obehnán zdí, neměl žádné cestičky, na které jsme zvyklí, všude byla vysoká tráva.

Při zpáteční cestě ze hřbitova nás přivítal kněz z kostela sv. Archanděla Michaela. Byl moc milý, mluvil trošku česky, my trošku rusky. Po našem vyprávění, proč jsme přijeli, si nechal napsat jména rodičů Nikolaje, Cypriana a Eudocie, s tím, že se za ně pomodlí při nedělní bohoslužbě. Vzal si ode mě materiály o rodokmenu a mou mailovou adresu s tím, že se případně ozve.

Byl čas vyrazit zpět do Lvova. Cestou jsme přemýšleli o životě lidí v Biliči, který se, myslím, od roku 1915, kdy tam žil Nikolaj (koně pracující na políčkách, malé chaloupky s hromadami naštípaného dříví připraveného na zimu, krávy a kozy pasoucí se vedle domků, slepice a krocani pobíhající po hliněné silnici), příliš nezměnil. 
V sobotu odpoledne, hned po návratu v Biliče, jsme vyrazili na důkladnější prohlídku Lvova. Došli jsme k Ševčenkově památníku, kolem kterého jsme pokračovali parkem ke kašně před Operou a ke kostelu sv. Jana Křitele, který je nejstarším kostelem ve městě. Prudká ulice nás dovedla k televizní věži na Zámkové hoře. Minuli jsme zbytky starých cihlových hradeb a už jsme byli na vrcholu hory, odkud byl nádherný výhled na celé město. Na stožáru vlála ukrajinská žluto-modrá vlajka. Ačkoliv byl téměř večer, všude byla spousta lidí a další přicházeli. Za chvíli jsme byli na hlavním náměstí Rynok, které je pod ochranou UNESCO. V nedalekém Gril a Vino jsme si dali výbornou večeři. Po nakoupení nezbytných suvenýrů, čokolády a pohledů, jsme si objednali ve sklepení jednoho z mnoha krámků speciální kávu s mléčnou pěnou, ke které byl servírován rum (nabízeli dva druhy: lepší a nejlepší, neboli čtyřletý či osmiletý). Číšník před námi kávu flamboval, šlehaly z ní metrové plameny. Káva získala na pěně zajímavou krustu a turisté byli nadšeni. 

Nadchlo nás, že domy ve Lvově byly v původním stylu – neoklasicistní architektura na rokokovém, barokním, renesančním a gotickém slohu. Domy zdobily krásné balkony a štuky, ale vše bylo poněkud oprýskané. Výjimkou byly vždy perfektně opravené hotely. Město bylo plné paradoxů. Nebyl problém najít luxusnější obchody jako Apple nebo Ralph Lauren, ale zároveň jsme viděli staré babičky, které na okraj chodníku položily plastové bedničky nebo jen kousek látky a nabízely zeleninu, ovoce či květiny. Po ulicích jezdila nejnovější auta značek Mercedes, BMW, ale také starší auta jako Moskvič, Lada atd. Na autech byla často upevněná vlajka, neboť Ukrajinci ji milují. Bylo možné ji spatřit i na domech, zábradlí podél silnic byla často natřená na její barvy, mladí rozdávali žluto-modré stužky.

Po nedělní snídani jsme se opustili Lvov a odjeli směrem ke státní hranici. Tentokrát jsme čekali „jen“ dvě a čtvrt hodiny. Cestou jsme několikrát zastavili, na oběd a na kávu, a večer jsme byli doma. Cesta domů nám trvala celkem třináct hodin.

Byl to moc zajímavý výlet, skutečně za hranice všedních dní. Byl úplně jiný, než jsem očekávala, zdálo se mi, jako bychom cestovali v čas. Ve Lvově jsme do kašny vhodili mince a doufáme, že se nám na Ukrajinu jednou podaří vrátit. Ráda bych prošla Bilič celý (i ten Horní), vylezla na některou z přilehlých hor a třeba se podívala do nějaké místní domácnosti. Tak uvidíme.

(JaH)

(Se svolením autorky převzato z Facebooku)