Krátce po svých čtyřicátinách přijel do Prahy k pracovnímu pobytu ukrajinský spisovatel a televizní novinář Oleh Kryštopa. Přivedl ho k nám záměr natočit pro pátý ukrajinský televizní kanál, kde pracuje s přestávkami od roku 2004, dokumentární film. Námět poskytl osobní příběh jednoho z meziválečných pražských Ukrajinců.

Dění v srpnových dnech roku 1968 se vyznačovalo, zkoumáme-li je z ukrajinsko-československého hlediska, ještě jednou rovinou. Tu představoval dlouhodobější nebo jen dočasný pobyt Čechů či Slováků v různých ukrajinských lokalitách. Předně je třeba uvažovat o aktivitách československého generálního konzulátu v Kyjevě.

Svoji poslední „zprávu o stavu Ukrajiny“ v tomto prezidentském období přednesl prezident Porošenko v parlamentu 20. září. Jednalo se o vyvážený přehled úspěchů i problémů Ukrajiny čtvrtého a pátého roku jeho působení v nejvyšším úřadě. Celek naznačuje nejednoduchou výchozí pozici prezidenta před blížícími se volbami.

Pokud čtete moje zápisky z cest po Ukrajině, víte, že jsem v Kamenci Podolském potkal mladý pár ze Lvova. Olgu a Tolika (v původním textu je Pavlo, protože jsem si jméno spletl). Byli to vlastně první „opravdoví Ukrajinci“, se kterými jsem se v životě poznal. Slovem opravdoví mám na mysli fakt, že to nebyli Ukrajinci v Čechách usedlí nebo dokonce narození.

Mezi laureáty Nobelovy ceny za literaturu se stěží najde přespočet spisovatelů, kteří by psali nebo se aspoň zmínili o Ukrajině. Platí to zejména v případě západních autorů. Náhodné výjimky naznačují, kdy a jak se ukrajinská otázka a tematika staly, třeba jen náhodně, objektem zájmu západoevropských a zámořských literatur.