Jedna věta o Ukrajině v „Hlavní třídě“ Sinclaira Lewise

Mezi laureáty Nobelovy ceny za literaturu se stěží najde přespočet spisovatelů, kteří by psali nebo se aspoň zmínili o Ukrajině. Platí to zejména v případě západních autorů. Náhodné výjimky naznačují, kdy a jak se ukrajinská otázka a tematika staly, třeba jen náhodně, objektem zájmu západoevropských a zámořských literatur.

V roce 1930 se stal laureátem Nobelovy literární ceny severoamerický prozaik Sinclair Lewis (1885–1951). Vyznamenání mu bylo uděleno mimo jiné za první jeho významný román, nazvaný Hlavní ulice (Main Street) a vydaný o deset let dříve. Tato hutná próza nabídla čtenářům obrázek poměrů v provinčním městečku Sauk Centre ve státu Minnesota i tamního vývoje (lze-li o něm mluvit) v letech těsně před první světovou válkou a během ní. Právě tam se Lewis narodil a vyrůstal, místní poměry tedy poznal zblízka.

Pokusil se vykreslit takřka sociologizujícím pohledem maloměsto jako typ lokality spoluvytvářející historii a přimět čtenáře k přemýšlení o tomto problému. Svou lokalitu zobrazil láskyplně i ironicky, místy však až nemilosrdně. Pro jistotu přidělil rodnému městečku mírně ironické náhradní jméno Gopher Prairies (v překladu nejspíše: Syslí prérie), ale část obyvatel se stejně v postavách knihy poznala.

Objektem Lewisova zájmu se stala hlavně elita městečka, představovaná živnostníky a zástupci svobodných povolání. Život této skupiny se ubíral vpřed značně jednotvárně a vytvářel poměrně nehybné prostředí, pociťující hrdost až povýšenost nad okolními rolníky. Hlasatelem gopherprairijské uzavřenosti a sebeuspokojení byl týdeník Dauntless (Kuráž), do kterého se Lewis s chutí opakovaně strefuje.

V těchto ne zcela záviděníhodných poměrech se po svatbě ocitla žena vyšších zájmů, Carol Kennicottová, manželka jednoho z místních lékařů. Vytrvale se snažila prosadit určité změny, které by vedly k většímu zkulturnění poměrů v městečku. Toto úsilí, které úplně neakceptoval ani Carolin manžel, vesměs vyšlo naprázdno, a hrdinka proto zažívala opakované zklamání a z něj plynoucí bezradnost.

Obzor místních lidí nebyl nijak široký, např. o Evropě nevěděli mnoho. Znali snad jen část anglické literární tradice a měli povědomí o válce Francie s Německem, jehož se zúčastnil v rámci americké armády jeden z místních obyvatel. Jen Carol znala něco navíc, dokonce i z tehdejší ruské literatury. Zajímal ji v roce 1917 také osud ruské revoluce a sesazeného cara.

Epizoda, týkající se Ukrajiny, která nás zajímá, se ovšem odehrála bez její účasti a mimo hlavní linii děje. V 29. kapitole autor reprodukuje jeden z mnoha hovorů příslušníků místní elity, kde se přetřásal zjev mladého krejčího Erika Valborga, syna švédského rolníka z okolí městečka. Erika, kterému se kvůli jeho zálibě v předvádění neobvyklých textilních kreací říkalo Elisabeth (Betynka), vykreslil autor jako dalšího člověka s širšími obzory a zájmy, byť ani on si s jejich realizací nevěděl rady. Právě proto se Carol s Erikem na krátkou dobu sblížila, než byl Erik donucen kvůli této avantýře Gopher Prairies opustit.

O Erikovi se majitel drogerie Dave Dyer při setkání s jinými notábly vyjádřil následovně: „Elisabeth may doll himself up too much, but he´s smart, and don´t you forget it! I was asking round trying to find out where this Ukraine is, and darn if he didn´t tell me.“ Poté se už hovor stočil jinam. První český překladatel díla, V. A. Jung, přeložil tuto partii následovně: „Bětuška se snad příliš fintí, ale je bystrý, na to nezapomínej! Jen tak mimochodem jsem ho zkoušel a ptal se, kde je ta Ukrajina, a ať jsem janek, jestliže mi to neřekl.“

V modernějším překladu Evy Kondrysové, naposledy vydaném v roce 1984, čteme tuto variantu: „Jen nech na hlavě! Možná, že se Bětuška moc fintí, ale má za ušima, to Ti povídám! Chtěl jsem vědět, kde je tahlencta Ukrajina a ptal jsem se ho, a ať visím, jestli mi to nepověděl právě on.“

Rozdílnost obou variant překladu příslušné partie by mohla být objektem zájmu translatologie. Nás zde zajímá kontext této nepatrné zmínky o vzdáleném, právě se rodícím státu na východě Evropy. Protože se tamní reálie objevují v knize jen zcela výjimečně, působí zmínka o Ukrajině dost překvapivě.

Vzhledem k tomu, že Lewisova kniha sleduje přísně chronologický princip, zjistíme snadno, že rozhovor, ve kterém zaznělo i slovo Ukrajina, se odehrál někdy koncem srpna 1917. V tomto období se už v Ukrajině rozvinulo výrazné autonomistické hnutí, reprezentované Centrální radou (předparlamentem) a Generálním sekretariátem (vládou). Petrohradská Prozatímní vláda musela vzít tyto skutečnosti v potaz. Zprávy o příslušných událostech pronikaly do střední a západní Evropy a zčásti i do severní Ameriky, kde se už zformovala v některých lokalitách poměrně výrazná ukrajinská komunita. V Gopher Prairies a blízkém okolí Ukrajinci ani jiní Slované nežili, značnou roli zde ale hráli lidé z německé, švédské a norské komunity, které Lewis vykreslil v převážně vedlejších úlohách.

Jedním z menších center ukrajinských emigrantů bylo však už v té době největší minnesotské město Minneapolis. Právě odtud přišel do Gopher Prairies za štěstím na krátký čas a v marné naději na lepší uplatnění už zmíněný Erik Valborg. Možná právě díky tomu o Ukrajině, a to snad právě v Minneapolisu, něco přečetl nebo zaslechl, a vyvolal tak posléze nadšení místního drogisty. Takové by mohlo být aspoň částečné rozuzlení smyslu zmínky o Ukrajině, která se v Lewisově rozsáhlé knize ve své ojedinělosti samozřejmě zcela ztrácí. Otázka, proč autor začlenil tuto poněkud exotickou epizodou do svého díla a co věděl nebo si myslel o Ukrajině on sám, bude jen sotva zodpovězena.

Snad se podařilo v tomto materiálu naznačit, že má smysl zabývat se i takovýmito drobnostmi. Rozšiřují totiž podkladový materiál, který by nám měl usnadnit pochopení, kdy, zda vůbec a nakolik pronikalo vědomí o ukrajinské svébytnosti a emancipačních snahách dál a dál od vlastního ukrajinského území. Lewis něco o těchto událostech věděl a stejně tak zaregistroval, možná v souvislosti se souběžným vznikem Československa, existenci Prahy: zmiňuje ji v úvodu své knihy.

Rodící se Československo mělo sice k Ukrajině co do vzdálenosti podstatně blíž. Sotva však najdeme mezi díly české prózy vydanými v roce 1920 takové, které by podobným způsobem reagovalo na dění v Ukrajině. Za určitou, rozsahově skromnější analogii „Hlavní třídy“, bychom mohli považovat román Josefa Hory „Hladový rok“, který byl vydán v roce 1926. Zde je v souvislosti s autorovou rodnou Roudnicí popisováno dění z doby o osm let starší. Ukrajina je tu dvakrát jmenovitě zmíněna v souvislosti s návratem českých válečných zajatců z jejího území po uzavření brestského míru s Ukrajinou. V té době však vystupovala Ukrajina v české literatuře trochu více do popředí hlavně díky dílům tzv. legionářské literatury, která popisovala tehdejší osudy českých protirakouských vojáků v Kyjevě a jiných místech. Tuto zkušenost američtí autoři samozřejmě naprosto postrádali…

(boz)