Jak realizovat „chuť pomáhat“

Přibývá dnů, kdy se v Praze souběžně konají dvě, možná i tři ukrajinské akce. Právě to se stalo v pondělí 26. listopadu, kdy část Ukrajinců odešla spolu se sympatizujícími Čechy a snad i lidmi jiných národností demonstrovat před ruské velvyslanectví. Na velvyslanectví ukrajinské přišlo o to méně lidí, aby si poslechli Michala Kislického.

Boj o tak zvanou „ruskou pravdu“ či spíše proti ní

Nejnovější události v rusko-ukrajinských vztazích nutí člověka k přemýšlení i k opakovanému analyzování toho, co sám prožil, jak se naučil vidět a hodnotit dění ve světě. Dřív se tomu říkalo sebezpytování. Tím spíš to platí pro Čechoukrajince (nebo Ukrajinočecha?), který za celý svůj život jen občas vytáhl paty z české kotliny.

Popraveni hladem: neznámá genocida Ukrajinců 1932–1933

Peklo, v němž se Ukrajina ocitla na počátku třicátých let 20. století, nelze srovnat s ničím v ukrajinské ani světové historii. Vzhledem k tomu, že o hladomoru v Ukrajině je u nás povědomost poměrně nízká, v dějepise především nás starší to rozhodně neučili, nabízíme faktografický článek, převzatý od ukrajinského velvyslanectví. V Ukrajině tehdy umíralo každý den - 25 tisíc lidí, každou hodinu - 1000 lidí, každou minutu - 17 lidí. Hladem trpěly nejvíce děti, které tvořily třetinu obětí hladomoru.

Čtyři lidské osudy z ukrajinského Hoholeva

Vzpomínky na Holodomor se už stala i na české půdě koncem listopadu samozřejmostí. Nelze se přitom vyhnout slovům a údajům, které už zazněly. Pokusil jsem se proto nahlédnout pětaosmdesáté výročí hladové smrti, která se stala vedle Stalina na několik měsíců vládkyní většiny Ukrajiny, spíše komorním způsobem.

Jeden z hrdinů této doby ve filmu Tani Nojabrjové

Nemohu zde podat zprávu o celém letošním Týdnu ukrajinských filmů, protože jsem shlédl pouze část projekcí. Místo uceleného pohledu na to, co nám bylo nabídnuto, nabízím tedy recenzi jediného filmu, který mne zaujal nejvíce. „Hrdina mé doby“ byl promítnut v pondělí 19. listopadu v kinu Ewald.