Jak realizovat „chuť pomáhat“

Přibývá dnů, kdy se v Praze souběžně konají dvě, možná i tři ukrajinské akce. Právě to se stalo v pondělí 26. listopadu, kdy část Ukrajinců odešla spolu se sympatizujícími Čechy a snad i lidmi jiných národností demonstrovat před ruské velvyslanectví. Na velvyslanectví ukrajinské přišlo o to méně lidí, aby si poslechli Michala Kislického.

Přiznám se, že raději píšu, než křičím, i když i to je za určitých situací důležité až nepostradatelné. Vypravil jsem se proto na přednášku a nabyl dojmu, že je škoda, že ji vyslechlo opravdu jen několik lidí. Vyprávění o tom, jak z Brna přesídlit na jihovýchodní Ukrajinu, mělo v sobě cosi magického. Není asi mnoho lidí, kteří by dokázali takovou cestu najít, do Česka se už nevrátit a právě na ukrajinském území se najít. Najít smysl života, víru a nakonec i rodinné štěstí.

Pan Kislicki je od pohledu sympatický člověk idealistického zaměření. Jak nám řekl, do roku 2013 pracoval v Brně jako vyučený elektrikář a hledal sebe sama. O Ukrajině nevěděl zhola nic. Ať to bylo náhodou, nebo – jak se dříve říkalo – úradkem, přivedla ho cesta za poznáním zrovna v dubnu 2014 na ukrajinské Zakarpatsko, kde začal Ukrajinu poznávat. O osm měsíců později dorazil s pomocí kyjevských dobrovolníků na druhý konec země, do Slovjanska. Pomáhal zde obnovit dětský domov nazvaný Plachty naděje a zničený za ukrajinsko-ruských bojů. Brzy se dostal ještě blíže frontové oblasti a účastnil se dodávání balíčků obsahujících pomoc pro obyvatele postižené válkou. Dovážel tam také chléb.

Teprve v dubnu 2015 odjel na čas zpátky do České republiky, začal přednášet o svých zkušenostech z jihovýchodní Ukrajiny a do jeho rukou se díky tomu začaly scházet finanční prostředky od řady lidí. Následné uvažování o tom, jak nejúčelněji pomáhat, přivedlo pana Kislického v roce 2015 k založení nevelké humanitární organizace jménem „Chuť pomáhat“. Ta se soustředila nikoli na zajišťování a převážení hmotné pomoci z České republiky, ale pokusila se trvale pomáhat přímo na místě, z maximální blízkosti, ale o to systematičtěji a na základě trvalého poznávání konkrétní situace. Poznal však i to, že kromě lidí potřebných se objevují i tací, kteří jsou schopní s touto pomocí kšeftovat.

V rámci činnosti spolku postupně vykrystalizovaly čtyři konkrétní aktivity. První je zajišťování ne zcela snadno dosažitelného dřeva potřebného k zimnímu topení pro asi padesát nejpotřebnějších rodin. Následuje pořádání dětských táborů, označených důležitým slovem Bezpečí, v oblasti vzdálenější frontě – byly už několikrát určeny vždy pro několik desítek zájemců. Neméně důležité je pořádání dobrovolnických kursů pro zájemce z Česka (letos se zúčastnilo dvacet vysokoškoláků či spíše vysokoškolaček). Cílem je připravit další, zkušené a kvalifikované volontéry, kteří by mohli v činnosti na území Ukrajiny pokračovat.

Na konec jsem si nechal čtvrtou aktivitu – vyrábění panenek pro Ukrajinu tradičních, označovaných jako „motanky“. Jejich výroba umožnila několika ženám s dovednýma rukama najít práci, o kterou je v dané oblasti často nouze. Na přednášce s námi pobývala nejméně desítka motanek, které mohu jen pochválit. Jsou sice relativně křehké, ale opravdu pohledné a mohou posloužit jako hračka i dekorace. Poslat za každou z nich něco peněz na nákup dřeva, o kterém byla výše zmínka, je přece maličkost.

Výklad pana Kislického zajímavě doplnil monologicky laděný, asi půlhodinový film „Chuť pomáhat ve válce“, kde bylo řečeno leccos navíc. Mohli jsme také vidět místa blízká frontové linii a postižená válkou, některé místní obyvatele i choť pana Kislického (je z Horlivky, nyní obsazené ruskými jednotkami) a jejich synka.

Výklad i film působily velmi pozitivně, přesvědčivě a inspirativně. Chuť pomáhat z obojího přímo čišela a za sebe mohu říci, že působila docela nakažlivě – samozřejmě v dobrém slova smyslu. Mohu tedy popřát Michalu Kislickému mnoho nových zájemců o jeho aktivity. Doporučuji jim pro začátek stránky www.chutpomahat.cz, kde se dovědí více. A hlavně: aspoň jednu motanku si nenechte ujít, až bude příležitost ji získat!

(boz)