Po dvakrát jsme tu psali o zvláštním osudu ostatků básníka Oleksandra Olese, které musely opustit Prahu, kde byly před koncem druhé světové války uloženy. Dnes je už prazvláštní příběh u konce a snad lze jeho vyústění chápat jako určité poselství.

Značné změny, kterými Ukrajina prošla od počátku r. 2014, zdánlivě otevřely domácímu jazyku, který je podle ústavy jazykem státním, nové možnosti. Dalo by se čekat, že zanikly všechny překážky omezující jeho fungování. Ukrajinský filolog pracující v USA však vidí situaci diametrálně odlišně a znepokojeně.

Dění kolem ostatků básníka Oleksandra Olese zvýšilo na čas zájem Ukrajinců o vlastní meziválečnou emigraci. O řadě jejích mužských i ženských představitelů se toho přitom nadále ví jen málo. Jednou z nejzáhadnějších postav zůstává prozaička Natalena Korolivová, rozená Dunin-Borkowská.

Do historie patří i dokumenty, které nesehrály žádnou významnou úlohu. Patří k nim i ten, který je publikován níže. Ukazuje, že Ukrajinci České republiky v polovině léta r. 1991 přemýšleli o potřebě navázání přímých kontaktů tehdy ještě existujícího Československa s Ukrajinou. Dnes vnímáme česko-ukrajinské vztahy jako samozřejmost a čekáme tedy na příjezd nového ukrajinského velvyslance, před čtvrtstoletím však byla situace ještě podstatně odlišná.

Jurij Andruchovyč patří už nejméně deset let mezi ukrajinské autory známé v Česku dočkal se už čtyř knížek přeložených do češtiny. Zároveň náleží mezi ukrajinské spisovatele, kteří jsou jak počtem pobytů, tak znalostí poměrů nejvýrazněji propojeni s Evropou. Jeho názory a výroky by nás proto mohly a měly zajímat.