V pondělí po příjezdu jsem šel navštívit rodnou školu. Vlastně jsem tam byl už v sobotu, jen jsem nešel dovnitř. Poseděl jsem na lavičce před vchodem pod stromem, který byl za mého mlada stromečkem nebo tam možná vůbec nebyl. Už se nepamatuji.

Už dlouho se odhodlávám a přemýšlím, jak kousnout do tohoto ne úplně sladkého jablka. Jsem technik a realista, i když možná trošku optimističtější, než bývá u realistů běžné. Obvykle však neočekávám ani nemožné, ani nepravděpodobné. Faktem ale je, že od návštěvy školy, která mně a mnoha mým kolegům dala skvělé vzdělání, i od předpokládaného setkání alespoň s některými spolužáky jsem si sliboval víc.

V příštích měsících se budeme na našich stránkách vracet i k událostem, které zasáhly Československo právě před půl stoletím. Zajímat nás bude to, jak souvisely přípravy, průběh a potlačení fenoménu Pražského jara s tehdejším vývojem v Ukrajině i mezi Ukrajinci, kteří tehdy žili na československém území.

Moře a pláže k Oděse patří. Už za dob mých studií byla vyhledávaným letoviskem. Na otázku, kolik má Oděsa obyvatel, Oděsité odpovídali rovněž otázkou, což je mimochodem místní národní zvyk: v zimě nebo v létě? V zimě má Oděsa milion obyvatel, v létě prý tři. Něco pravdy na tom bylo a nejspíš i zůstalo.