Další jméno z mapy bojů v Donbasu – Avdijivka
Události na frontové linii v Donbasu nevzbuzovaly po řadu měsíců zvláštní zájem. Koncem roku 2016 se po nějakou dobu mluvilo a psalo o pozičních bojích u města Vuhlehirsk a Svitlodar. Nyní se skoro týden skloňovalo jméno města Avdijivka.
Avdijivka (rusky: Avdějevka), ležící na malé říčce Kamjanka ve výši 212 metrů nad mořem v blízkosti dubových a borových lesů. Na počátku června 2014, kdy vření v Donbasu výrazně nabylo síly, zde žilo 35 000 obyvatel. Avdijivka tak převyšovala dvě podobné maloměstské lokality, které k sobě přitáhly pozornost v srpnu 2014 a lednu 2015 – Ilovajsk s 16 000 a Debalceve s 25 000 obyvateli. Obě města nakonec za pomoci ruských jednotek udržela tzv. Donecká lidová republika, Avdijivka byla však vrácena pod ukrajinskou kontrolu. Od Donecka, centra „Zacharčenkovy minirepubliky“, ji dělí podle některých údajů šest, podle jiných třináct kilometrů.
Na donbaské poměry jde o poměrně starou lokalitu nazvanou po legendárním zakladateli, sedláku Avdijovi – jako datum vzniku se uvádí rok 1778. Obyvatelům se říkalo ironicky „hahajové“: rozměr pozemků, který byl jednotlivým rolníkům přidělen, závisel prý na délce úseku, který byl zájemce schopen uběhnout a současně křičet „a-a-a“ jedním dechem. Poměrně velká ves, která za hladomoru v r. 1933 vykázala 485 obětí, získala v r. 1956 status města. Lokalita, která nebyla kupodivu nikdy revolučně přejmenována, nemá žádné stavební památky hodné toho jména, ač zde vzniklo v postsovětském období znovu několik kostelů. Velká plocha města (29 km čtv.) si vynutila zřízení několika tramvajových linek.
V Avdijivce se podle zatím posledního sčítání lidu z r. 2001 hlásilo 63,5 % obyvatel k Ukrajincům a 34 % k Rusům. Stejná skupina obyvatel však vykázala z 87 % jako rodný jazyk ruštinu a z necelých 13 % ukrajinštinu. Jen pětina místních Ukrajinců se tedy prezentovala jako nositelé ukrajinštiny, kdežto ruštinu uvedlo jako rodný jazyk dvaapůlkrát více lidí než ti, kteří se označili za Rusy. Dnes však žije ve městě snad jen polovina obyvatel vykazovaných na počátku války a jejich národnostní či jazykový profil je naprosto neurčitelný.
Dosti paradoxní je to, že rodákem z Avdijivky je současný (od r. 2012) ruský ministr energetiky Alexandr Novak (nar. 1971), který však žil od dětství v Rusku, vystudoval tam a pracoval. V moskevském centru i jinde byl činný také avdijivský rodák, architekt Anatolij Poljanskij, autor projektu sovětského výstavního pavilonu na světové výstavě v Bruselu v r. 1958, komplexu pionýrského tábora Artěk v Krymu apod.
Erbovním podnikem města zůstává koksochemický závod založený v r. 1963 a náležející oligarchu Rinatu Achmetovovi. Jde o největší či jeden z největších podniků tohoto typu v Evropě. Vyrábí především koks pro metalurgii, kyselinu sírovou i minerální hnojiva. Něco z produkce závodu se údajně vyváží i do České republiky. Pracovalo zde až 6 000 osob, dnes zbyly dvě třetiny tohoto počtu. Provoz se od počátku bojových akcí zastavil asi třináctkrát a při ostřelování zahynulo už deset pracovníků. Ředitel podniku Musa Magomedov se narodil v Dagestánu a dnes údajně žije za linií fronty, v Donecku.
V rámci dekomunizace v Avdijivce přejmenovali v r. 2015 dvaadvacet ulic různé velikosti z celkového počtu 87. Změněny byly názvy podobné těm, jež v Praze vymizely už na přelomu let 1989 a 1990. O největší z komunikací, prospekt, nepřišel kupodivu Lenin, ale Karel Marx.
(boz)