Vzývání Ševčenka a Masaryka – a co dál?

Zenovija Filipčuk: Rečnyky Pravdy (Mluvčí Pravdy)

„Vzájemná úcta a pocit důstojnosti spojují dva slovanské národy. Češi vždy cítili vzájemnost (sounáležitost) s Ukrajinci, protože po tisíce let /!/ vztahů mezi námi nebyly násilné střety nebo konflikty,“ píše autorka a redaktorka v úvodu knížky, kterým by nepochybně ráda tuto vizi prohloubila.

Snad proto nechala převést úvod i závěrečnou kapitolku do češtiny (přeložila Lidija Kicyla), jinak je text jen ukrajinský. Hlavní ideou knížky bylo vyzvednutí „lidí, kteří sloužili Pravdě a dosud jejich učení chrání lidstvo“, konkrétně Tarase Ševčenka a T. G. Masaryka. Autorka nepochybně nevnímá, že pravda s velkým P může působit jako poněkud ošidný a nejistý pojem.

Kniha seznamuje čtenáře především se ševčenkovskou tematikou, pokud byla nějakým způsobem reflektována Ukrajinci žijícími ve 20.–40. letech 20. století v Praze. Najdeme zde ale i poněkud anorganicky vložený exkurs o Ševčenkově básni Kacíř, věnované Husovi, a prazvláštní prózu Sofie Budkové „Ukrajinské nebe se zaplňuje“, při jejímž čtení se maně vybavuje jako kontrast text hry Z. Svěráka a L. Smoljaka „České nebe“. Až v polovině knihy dochází na Masaryka. Je představen portrétem, výběrem svých myšlenek a výroky o něm, vybranými z ukrajinských meziválečných publikací. Tím je Masaryk vyřízen – následuje přetisk práce P. a P. Terpylů „Goethe a Ševčenko“ a výběr aforismů různých autorů, které se autorce-redaktorce líbily, netýkají se však Ševčenka ani Masaryka.

Knihu uzavírá obrazová příloha a přehled impresí autorky spojených s Prahou. Přečte-li si český čtenář svých pět stran, nazvaných „Sblížení dvou kultur“, bude asi dost zmaten, přestože má jít o reflexi častých návštěv Prahy. Autorka se sblížila s představiteli nové ukrajinské komunity v Praze i lidmi, kteří zde žijí o něco déle. Rozplývá se nad výroční vzpomínkou konanou v r. 2015 na hrobě O. Olese, který už neexistuje. Chválí si spolupráci s ukrajinským velvyslanectvím v Praze a s jeho již odejitým šéfem B. Zajčukem. Popisuje své náběhy ke studiu v Národním archivu a Slovanské knihovně, z čehož zatím vzešel dvojnásobný přetisk brožurek už zmíněných S. Budkové a P. a P. Terpylových.

Obdivu se dostává hradčanskému pomníku TGM, ale také soše a kultu sv. Jana Nepomuckého, kterého si ovšem autorka trochu plete se sv. Janem Nepomukem Neumannem. Ševčenkovu smíchovskému pomníku je rovněž věnován nadšený odstavec – jestlipak autorka slyšela o tom, co vše bylo před osmi lety spojeno s jeho umístěním…

Domů si Z. Filipčuková odvezla jako vzácný dar „ikonu“, tj. reprodukci poněkud děsivě barvotiskového mariánského obrazu Josefa Mathausera. Ten ve své knize reprodukuje se slovy „Pro mě tento nález byl úplným zázrakem“… Je nejvyšší čas prohlídku knihy ukončit, ale je třeba zmínit ještě jeden výrok: „Ukrajinci a Češi, to jsou blízké a příbuzné národy, které mají volnou, tvůrčí, okřídlenou duši, která nepřijímá násilí“ (s. 140).

Co si počít s tím vším? Co řekne český čtenář oněm pražským impresím? Nebude si připadat tak trochu v jiném století? A může tedy tato práce přispět ke „sblížení dvou kultur“?

Filipčuk, Z. (2016): Rečnyky Pravdy (Mluvčí Pravdy). Lviv, LA Piramida. Stran 143 (1), obrazová příloha. /ISBN 978-966-441-44/

(boz)