O současné situaci ukrajinštiny na její domácí půdě

Jurij Ševčuk: Movna šyzofrenija (Quo vadis, Ukrajino?)

Značné změny, kterými Ukrajina prošla od počátku r. 2014, zdánlivě otevřely domácímu jazyku, který je podle ústavy jazykem státním, nové možnosti. Dalo by se čekat, že zanikly všechny překážky omezující jeho fungování. Ukrajinský filolog pracující v USA však vidí situaci diametrálně odlišně a znepokojeně.

Rodák z Volyně Jurij Ševčuk (nar. 1961) je už po léta učitelem ukrajinštiny na známé Columbijské univerzitě v New Yorku. Napsal mj. anglickou učebnici ukrajinštiny pro začátečníky a přeložil z angličtiny do ukrajinštiny přehled dějin Ukrajiny Oresta Subtelného, ale i známou Orwellovu Farmu zvířat.

Knížka či brožura o jazykové schizofrenii v Ukrajině šla do tisku v srpnu 2015. Autor se v ní snaží kriticky vyhodnotit, co se děje s ukrajinštinou v posledních letech a jak se vyvíjí její soupeření s ruštinou. Současné problémy vidí Ševčuk jako důsledek někdejšího omezování ukrajinštiny v ruské monarchii a v sovětském státu, snaží se ale také místy srovnat ukrajinskou situaci a dvojjazyčnost s analogickými jevy jinde ve světě.

Podle Ševčukova výkladu nahradila někdejší rusifikaci, prováděnou zprvu zákazy a pak zásahy do vnitřního ustrojení ukrajinštiny, obecná rozšířená jazyková schizofrenie (lingvoschizofrenie), která se stala v dnešní Ukrajině dominantním jevem. Jedná se o směšování ukrajinštiny s ruštinou dané přetrvávajícím tlakem silnějšího jazyka.

Lingvoschizofrenie může přecházet až v tzv. schizoglosii, která znamená vědomí neplnohodnotnosti vlastního jazyka následované jeho vytěsňováním jazykem údajně vyšším: často je to jazyk koloniální mocnosti vládnoucí v příslušné zemi. Právě o obrazu koloniální závislosti na ruštině Ševčuk mluví (s. 27–28) a jinde používá příměr civilizační války mezi Ruskem a Ukrajinou, vedené už od r. 1654 (s. 44). V tomto konfliktu zůstává ukrajinština i dnes v pozici bránícího se jazyka.

Ševčuk viní z této skutečnosti především současnou ukrajinskou televizi a vedoucí některých hojně sledovaných pořadů, podíl má však podle něj také rozhlas, filmová sféra a internet. Autor zároveň odsuzuje pasivní pozici státu v této důležité sféře. Kritizuje skutečnost, že ukrajinštinu nepoužívá při veřejném vystupování současný ministr vnitra Avakov, Armén narozený v Ázerbájdžánu, žijící v Ukrajině už půl století. Ševčuk také upozorňuje, že řada národnostních menšin Ukrajiny používá v kontaktu s Ukrajinci nadále ruštiny.

Potíž spočívá i v tom, že Ukrajině nadále chybí některé důležité vrstvy aktivně používaného jazyka od odborné terminologie po slang: stále je ve velkém a mechanicky přejímáno z ruštiny. Dokonce i některé anglické termíny jsou přebírány na základě ruské výslovnosti a grafického přepisu.

Autor zachycuje i některé pozitivní trendy, svědčící o úsilí části obyvatel pečovat o kulturu národního jazyka a o rozšíření ukrajinštiny. Jako podstatnější trend vidí však procesy opačné. Proto zní podtitul jeho knihy tak zlověstně, stejně jako názvy některých kapitolek: „Politika jazykové schizofrenie jako forma násilí“, „Degradace ukrajinštiny“, „Vytlačení ukrajinštiny ze strategických oblastí komunikace“ a naposledy zlověstná slova „Rusifikace vlastníma rukama“. Z dálky je těžko rozeznat, nakolik jsou autorovy obavy a odhady dalšího vývoje přesné. V každém případě překvapí však skutečnost, že právě události Majdanu podle autorova tvrzení popsaný vývoj nezastavily, ač právě to by se dalo čekat. Vítězství Majdanu, prosazené i ruskojazyčnými Ukrajinci a následné úsilí o budování základů občanské společnosti jsou dvojsečné. Jazykový problém byl pro řadu lidí odsunut do sféry zdánlivě druhořadých otázek, který by Ukrajině v danou chvíli mohl přinést zbytečné komplikace při realizaci nového kursu…

Zůstává otázkou, jak hodnotit vývoj používání ukrajinštiny v Ukrajině během 18 měsíců, které uplynuly od uzavření textu knihy. Existují některé pozitivnější signály, např. rostoucí zájem o ukrajinskojazyčné knihy, přece jen nesignalizují změnu k lepšímu. Jisté se zdá být to, že Ukrajina bez ukrajinštiny by do značné míry ztratila smysl coby samostatná územní jednotka a logickým důsledkem takovéhoto fatálního vývoje by se stalo její pohlcení „ruským světem“. Takovou perspektivu není možné Ukrajině přát, o směru dalšího vývoje však musí rozhodnout ti, kdo v Ukrajině žijí.

Ševčuk, J. (2015): Movna šyzofrenija (Quo vadis, Ukrajino?). Brustury, Dyskursus. Stran 58 (2). /ISBN 978-617-7236-45-9/

(boz)