Polsko-španělsko-ukrajinská „královna“ v Mělníku a starý Egypt
Dění kolem ostatků básníka Oleksandra Olese zvýšilo na čas zájem Ukrajinců o vlastní meziválečnou emigraci. O řadě jejích mužských i ženských představitelů se toho přitom nadále ví jen málo. Jednou z nejzáhadnějších postav zůstává prozaička Natalena Korolivová, rozená Dunin-Borkowská.
Ukrajinský tvar autorského příjmení této prozaičky zní Koroleva, což znamená v obecné řeči královnu. Dcera polského šlechtice s vazbami na Ukrajinu, žijícího ve Francii, a španělské šlechtičny z rodu Lacerda strávila většinu života paradoxně v Čechách. Přijela do Prahy jako pracovnice ukrajinské diplomatické mise na počátku r. 1919. Po porážce Ukrajinské lidové republiky se Koroleva s manželem, také někdejším pracovníkem mise, usadila nakonec v Mělníku. Zařídili si tam malé domácí hospodářství a žili v poměrně skromných poměrech.
Natalena Koroleva publikovala od počátku 20. let prózy různého rozsahu v ukrajinském tisku vydávaném mimo Sovětský svaz. Bylo to odvážné rozhodnutí, protože v prvních třiceti letech života používala ukrajinštiny asi naprosto výjimečně – teprve revoluční události v Kyjevě a na ukrajinském venkově ji přivedly do ukrajinského národního tábora. Po polovině 30. let vyšly prvé autorčiny knížky. Některé její prózy byly ve 20. a 30. letech přeloženy do češtiny a otištěny v katolickém tisku, protože vyznáním byla Koroleva římskou katoličkou, přestože tato konfese je pro Ukrajince značně netradičním vyznáním.
Autorka zůstala i po r. 1945, už jako vdova, na českém území, ale publikační možnosti se jí zde na dlouhá léta uzavřely. Několik jejích prací se dočkalo vydání v USA a teprve nedlouho před autorčinou smrtí vyšly dvě její rozsáhlejší prózy v ukrajinském nakladatelství ve východoslovenském Prešově.
Znalost spisovatelčiných osudů před příjezdem do Čech zůstává minimální. Zatím nebyly dostatečně prozkoumány relevantní prameny a ti, kdo o autorce píší, těží i dnes vytrvale a nekriticky z rozporuplných a ne zcela důvěryhodných údajů autorky. Do popisů prvních třiceti let svého života, určených pro tisk nebo vypisovaných v korespondenci, vkládala Koroleva řadu fiktivních či napůl fiktivních, vždy však těžko ověřitelných detailů. Cílem bylo asi čtenáře autorčiných prací co nejvíce zaujmout jejím takřka románovým životním příběhem. Snad si chtěla autorka zároveň vytvořit jakýsi paralelní svět pro sebe samu a ve vzpomínkách se přenést přes existenční potíže i každodenní domácí dřinu.
Nejasnosti začínají už údajem o místu autorčina narození. Podle dlouhodobě tradovaného autorčina tvrzení jím byl klášter San Pedro de Cardeňa u Burgosu v severním Španělsku. Není ale jasné, proč by se právě tam v době porodu měla nacházet její matka. Problém je v tom, že tento mužský klášter fungoval v době kolem Natalenina narození v jakémsi nouzovém režimu. Právě v r. 1888 tam zřejmě vystřídali skupinu mnichů z řádu trapistů příslušníci piaristického řádu. Mohlo tedy být to, co autorka uvádí, opravdovou skutečností? Mimochodem, česká wikipedie upřednostňuje na rozdíl od několika jiných verzí vcelku střízlivě jako místo narození budoucí spisovatelky Luck na ukrajinské Volyni, v jehož okolí vlastnili Dunin-Borkowští jakýsi majetek.
Porod stál v každém případě Nataleninu matku život a dcera pak prý byla asi čtrnáct let vychovávána na různých místech – ve francouzském klášteře v Pyrenejích i u příbuzných ve Španělsku. Teprve poté přijela poprvé do Kyjeva, po několika letech pak následovalo její studium v Petrohradě a cesty po některých zahraničních zemích. A tak by bylo třeba ověřovat a více nebo méně zpochybňovat i jiné údaje, týkající se autorčina popisu prvních třiceti let jejího života.
Zvláštní je např. autorčino tvrzení, že vystudovala archeologii nebo snad přímo egyptologii a dějiny starověkého Východu. Občas uváděla i na oficiálních dokumentech prazvláštní titul doktorky archeologie. Rozpor přetrvává také v tom, zda studovala spíše v Petrohradě nebo v Paříži či Římě, které v této souvislosti uváděla na sklonku života. Nevíme také, na kterých místech se opravdu dostala do kontaktu s archeologickým výzkumem. Zmiňovala se v této souvislosti o Pompejích, Krymu, Persii a Egyptě.
Právě u Egypta zůstaneme. Nejasný zůstává charakter a hloubka egyptologických zájmů autorky, resp. otázky, zda opravdu tuto zemi navštívila. Jisté je, že ji velmi zaujal slavný nález hrobky faraona Tutanchamóna uskutečněný Howardem Carterem a podařilo se jí získat i knihu tohoto autora. V červenci 1923 povolil senát ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech Korolivové, aby uskutečnila v jedné ze školních prostor přednášku o zmíněném egyptském vládci. Snad zhruba z téže doby pochází její nedatovaný písemný vzkaz učiteli Univerzity Karlovy, egyptologovi evropského formátu prof. Františku Lexovi. Je psán značně špatnou češtinou a týká se vypůjčení egyptologické publikace Adolfa Ermana.
Na počátku r. 1924 vydala Koroleva v pražském literárně-politickém časopise Nova Ukrajina popularizační studii (bez poznámek a bibliografie) Faraon Tutanchamon (U příležitosti průzkumu jeho hrobky v únoru 1923). Jde o jeden z nespočetných výkladů o slavném objevu. Zaujme upozorněním na některé paralely, např. při srovnání obrovských písečných hor či přesypů, které jsou prý někdy vysoké jako tzv. Vladimírova hůrka v Kyjevě nebo pražský Petřín. Po sedmi letech autorka publikovala rozsáhlejší studii ve lvovském ukrajinském měsíčníku Literaturno-naukovyj visnyk. Tentokrát připojila i poznámky a odkázala na devět zdrojů, mj. i na Lexovu knihu Náboženská literatura staroegyptská z r. 1921. Zajímavý je i blíže nerozvedený poukaz na analogii dávno minulé Tutanchamónovy doby se současností a srovnání s pohřebními obyčeji v Ukrajině.
V té době už měla autorka napsaný román Son tini (Sen stínu) zasazený do pozdní části starověkých egyptských dějin. Odehrává se v době římské, za císaře Hadriána, tedy ve 2. století. Tato kniha, kde se autorka egyptské tematice věnovala zřejmě nejplněji, vyšla v r. 1938. Ukrajinská beletrie, osvojující si témata světových dějin nebo cestopisný žánr pomalu, do té doby podobné dílo neměla, kdežto slavný román Poláka Boleslawa Prusa Faraon vyšel už v r. 1897. Koroleva zřejmě napsala ještě dvě další beletristické práce s egyptskou tematikou, mj. o egyptském období v životě Mojžíše, ty však už tiskem nevyšly.
Životnost vzpomínky na prof. Lexu potvrdila autorka ještě v pozdním dopisu ukrajinistovi O. Zilynskému ze září 1965. Uvedla zde (cituji v překladu do češtiny): „Dobře jsem znala prof. Lexu – po určitou, velmi krátkou, dobu jsem byla dokonce jeho docentkou /autorka jistě chtěla napsat „asistentkou“ – pozn. aut./. Musela jsem toho ale nechat, protože můj manžel, dr. Vasyl Koroliv, soudil, že není vlastenecké být českým vědcem namísto toho, aby byl člověk ukrajinským spisovatelem.“ Koroleva se také zmiňuje, že Lexovy knihy jsou velmi dobré, ale odmítli mu je vydat ve francouzštině a angličtině kvůli tomu, že používal atypické formy jmen (konstatování není nijak upřesněno).
Předchozí výklad, týkající se poněkud kuriózní epizody, však nechce tvrdit, že se Koroleva soustředila jen na toto jediné téma. Její větší práce se týkají i novozákonního období a Kristova života nebo např. vynálezu střelného prachu v Německu na počátku 14. století. Koroleva také napsala beletristické vzpomínky na svůj pobyt v kyjevském dívčím penzionátu na počátku 20. století. Její drobnější prózy se týkají ještě daleko širšího okruhu témat a zčásti se v nich ozývají i české reálie.
Díla typově neobvyklé ukrajinské prozaičky se dočkala v Ukrajině po r. 1991 řady reedic. Můžeme je chápat jako doklad toho, jak se inteligence vývojově opožděného národa pokoušela vyrovnat s velkými tématy světových dějin a zároveň s událostmi, které hýbaly světem na počátku meziválečné doby. V ukrajinském prostředí se o nezbytnou zprostředkovatelskou službu tohoto typu pokusila chudá, ale zvídavá „polsko-španělsko-ukrajinská královna“. Tato její snaha nezůstala úplně bez výsledku – tím spíše, že ukrajinská egyptologie zůstala na rozdíl od té české dodnes ve stavu zrodu.
(boz)