Maličkost k česko-ukrajinským vztahům z r. 1991

Do historie patří i dokumenty, které nesehrály žádnou významnou úlohu. Patří k nim i ten, který je publikován níže. Ukazuje, že Ukrajinci České republiky v polovině léta r. 1991 přemýšleli o potřebě navázání přímých kontaktů tehdy ještě existujícího Československa s Ukrajinou. Dnes vnímáme česko-ukrajinské vztahy jako samozřejmost a čekáme tedy na příjezd nového ukrajinského velvyslance, před čtvrtstoletím však byla situace ještě podstatně odlišná.

K dispozici mám stále ještě čitelný průklep dopisu podepsaného tehdejším předsedou rady Sdružení Ukrajinců v České republice, v té době ještě jediného a společného spolku této menšiny. Dopis datovaný 9. srpna 1991 byl samozřejmě vyhotoven na psacím stroji. Stalo se tak jistě v Praze a Sdružení tento přípis adresovalo tehdejšímu ministru zahraničí České a slovenské federativní republiky Jiřímu Dienstbierovi. Text dokumentu zní následovně:

„Vážený pane ministře,

obracím se na Vás jménem naší organizace, jejíž stanovy jsou řádně registrovány u ministerstva vnitra České republiky, s dotazem na výhledové možnosti určité formy bezprostředních vztahů mezi Československem a Ukrajinou.

Vycházíme z toho, co bylo řečeno předsedou ukrajinského parlamentu, panem Leonidem Kravčukem, v projevu na slavnostní schůzi, věnované prvnímu výročí schválení Deklarace o suverenitě Ukrajiny. Příslušná citace zní:

ʻDo oblasti praktického vyřešení přešla otázka o vlastních zastupitelstvech Ukrajiny v zahraničí. Byla podepsána konzulární konvence s Maďarskem, na řadě je podepsání takovéto konvence s Polskou republikou. Jmenované země a také Československo a Rumunsko prohlásily v zásadě, že jsou připraveny navázat bezprostřední vztahy s námi. Už v nejbližší době započnou svou práci zplnomocnění představitelé Ukrajiny v rámci velvyslanectví SSSR v řadě zemí.’

Prosíme Vás, pane ministře, o upřesnění skutečností, obsažených v tomto výroku, pokud se týkají bezprostředních československo-ukrajinských vztahů. Jistě chápete, že tato otázka má pro nás zásadní důležitost vzhledem k nepochybné skutečnosti, že současné velvyslanectví SSSR zastupuje v prvé řadě zájmy všesvazového centra, a nikoli jednotlivých republik, které zatím součástí SSSR zůstávají.

Domníváme se, že větší míra bezprostředních vztahů Československa s Ukrajinou je svrchovaně žádoucí přinejmenším proto, že Československo sousedí právě s touto republikou.

Děkujeme Vám za pochopení a očekáváme podrobnější informaci.“

Dlužno říci, že žádnou odpověď a tedy ani podrobnější informaci Sdružení nedostalo, jak o tom svědčí zachované archiválie. Možná, že odesílatel působil na ministra či jeho úředníky jako příliš neznámý a málo hodnověrný partner, ale neméně významný vliv měla asi jiná skutečnost. Do půl měsíce se totiž kontext tehdejší situace výrazně změnil. Neúspěšný převrat proti Gorbačovovi vyvolal řetězovou reakci v podobě vyhlášení nezávislosti svazových republik a Ukrajina nemohla zůstat stranou. Přesto se do prvního prosincového dne, na který bylo vypsáno kromě ukrajinských prezidentských voleb také referendum o nezávislosti země, jak ve světě, tak v České republice vyčkávalo, jak se vše vlastně vyvine.

První ukrajinský velvyslanec, básník a překladatel Roman Lubkivskyj, přijel do Prahy až v létě r. 1992, necelý rok po sepsání a odeslání zpřístupněného dokumentu Sdružení Ukrajinců v ČR. Jeho dopis z léta r. 1991 se sice zjevně minul účinkem, ale ani dnes není nutno považovat jeho sepsání za zbytečnou věc. Jak je patrné, tehdy ještě poměrně nevelká skupina českých Ukrajinců se přece jen o něco snažila.

(boz)