Jurij Andruchovyč o vztazích Evropy a Ukrajiny

Mezi nejnovější rozhovory, které tento autor poskytl, patří text publikovaný 23. ledna serverem Ukrajinska pravda (pravda.com.ua). Pomíjíme zde údaje, týkající se dramatizace Andruchovyčovy povídky Albert a některých otázek polsko-ukrajinských vztahů. Spíše nás zaujmou názory, týkající se obecného stavu vztahů Ukrajiny a evropského světa i jeho kulturní dimenze. Reportérka se této otázky dotkla v návaznosti na udělení Goethovy medaile Andruchovičovi a zeptala se, co v Evropě vědí a říkají o současné Ukrajině.

„Ukrajina celkem přestala být pro Evropany důležitým tématem. Oni teď mají ve svých zemích teroristické činy, běžence, Brexit, nekonečné krize, narůstání agrese ve společnosti. Od takových zkoušek už dávno odvykli. Ještě docela nedávno milovali svůj evropský projekt především pro pocit osobní lidské bezpečnosti. Každý jejich člověk se díky němu cítil být uschován v jakémsi klidňoučkém kokonu. Nyní začala být tato osobní bezpečnost ohrožena, kokony praskají a každý se může stát náhodnou obětí teroristy, když si třeba vyjde večer z domova na vánoční trh napít se svařáku.

Ukrajina? A proč se o ni zajímat? Nepřináší ohrožení ani nic pozitivního. Stabilní stagnace. Střílí se tam už méně (tak to vidí oni), konflikt je naštěstí zmrazen, bomby nepadají na evropská města, příliv uprchlíků z Ukrajiny nepřichází. A to, že tam u sebe mají Ukrajinci nepřemožitelnou korupci a že nemají žádnou šanci na únik z ruského vlivu, ʻto jsme přece my, Evropané, už dřív a vůbec vždy věděli.’ Takhle to oni přijímají. To znamená, že Ukrajina pro ně nepřináší nic nového a tudíž fakticky sama coby téma neexistuje. Jsou tu samozřejmě tisíce odstínů těchto nálad, které jsem silně zobecnil. Ale asi takto to v úhrnu nakonec vypadá.“

Na otázku, co ze současné ukrajinské kultury cizince v současnosti zajímá, se spisovatel vyslovil takto: „Je marné doufat, že k sobě přitáhne větší pozornost jen díky tomu, že je ukrajinská. Řekl bych, že tohle je pro evropského kulturního činitele nedostatečná motivace. V současnosti našlo cestu k západním zájemcům jen několik málo umělců, ale jsou tady. Pokud se mluví např. o hudbě, jsou to projekty Dakh Daughters a DachaBracha. Jejich tvůrci nacházejí kontakt s jakýmikoli posluchači a vytvářejí rozruch. Dále se dá mluvit o ukrajinském dokumentárním filmu. Tady nemohu tak přesně jmenovat režiséry a jména filmů, ale vím, že často vyvolávají řadu reakcí, diskusí a projevů zájmu. Literatura pracuje po svém a s vlastním publikem.

Celkově mám pocit, že jsme nedostatečně drzí a iniciativní. Málo nabízíme nejen jako umělci, ale také obecně jako společnost. Když budeme říkat: ʻO tohle se máte zajímat, protože je to ukrajinské (nebo třeba bosenské, bulharské či albánské)’, nic to nepřinese. Abychom se ocitli v centru evropského kulturního prostoru, musí naše projekty být tak nějak extrémně osobité. A asi také velice provokativní, uměleckým způsobem zlé nebo, chcete-li, tvrdé (žorstki). Je nutno předvádět to těm Evropanům tak, aby je to bolelo.“

Poslední dotaz, který zde uvedeme, se týkal vhodného ukrajinského přístupu ke sféře mezinárodní kulturní diplomacie. O ní se Andruchovyč vyjádřil následovně: „Je pro mě složité načrtnout tady, v rychlosti, dotvořený program. Tím se ostatně mají zabývat jiní lidé než já. Proto se zmíním o jediné věci, o níž se příležitostně zmiňuji snad už patnáct let, nevidím ale v té věci žádný pokrok. Zdá se mi, že Ukrajina by měla velmi aktivně zvát na své území západní a především evropské umělce, kulturní činitele a tvůrce na stipendia, pobyty, krátko- i dlouhodobé projekty, ať už společné s těmi našimi nebo i jiné. Tihle lidé by měli mít možnost pobývat u nás, zamilovat si tuto zemi (pokud za to stojí) a vycítit empatii, které se nám tolik nedostává z jejich strany. Mělo by tedy jít o něco relativně podobného polskému vládnímu programu Gaude Polonia. Během deseti let ho využily desítky a možná už stovky Ukrajinců z oboru literatury, vizuálního umění, filmu, hudby a řady dalších. Také my přece máme všechny možnosti rozvíjet ideje tohoto typu do konkrétního tvaru.“

Až potud Jurij Andruchovyč. Kdo trochu zná současný stav česko-ukrajinských vztahů v kulturní oblasti, dá nepochybně spisovateli za pravdu. Také zde se nahromadilo mnoho problémů, jejichž řešení by nemělo být dále odkládáno. Snad by i v tomto případě ukrajinská strana měla nabídnout více profesionalismu, vstřícnosti a vynalézavosti.

(boz)