Nejsem politik ani sociolog a psát o politice a společnosti mi nejspíš moc nepřísluší. Nicméně je nemohu opomenout. Nabudete-li při čtení následujících řádek pocitu, že se mýlím, může to klidně být pravda. Pokouším se pouze zprostředkovat názory lidí, s nimiž jsem měl možnost mluvit, a postřehy, dojmy a pocity, jichž jsem z oněch rozhovorů a v společenství, v němž jsem se pohyboval, nabyl. Nic víc, nic míň.

K osvědčeným edičním řadám, které vydávají ukrajinská nakladatelství, patří také série publikací „Militaria Ucrainica“. Sledována je zde široká škála témat, týkajících se jak dob starších, tak událostí druhé světové války. Název jednoho z novějších svazků vyvolá jistě zájem vzhledem k značné složitosti historie ukrajinsko-židovských vztahů.

Cestování do SSSR včetně území Ukrajiny bylo v 60. letech 20. století už o něco snadnější než o deset až patnáct let dříve. Pokud se o podobných cestách v tehdejším tisku psalo, pak jistě s adekvátní dávkou sebecenzurování. Dnes už nic podobného při vzpomínání na ty vzdálené časy není nutné – ale co nabídne ta poťouchlá paměť?

Zkoumání historie a současnosti ukrajinské diaspory se stává značně oblíbeným tématem ukrajinské historiografie a etnografie. Platí to i v případě tak exotické země, jakou je Brazílie. Ukrajinské vystěhovalectví do jihovýchodní části tohoto obrovského jihoamerického státu začalo téměř přesně před 125 lety.

Nedávno založená edice Hordisť naciji (Hrdost národa) chce představit čtenářům významné postavy ukrajinského života 20. století. Ke svazkům o Vjačeslavu Čornovilovi a kardinálu Ljubomyru Huzarovi přibyl další, o politikovi dosud aktivním a krymskotatarském. V úvahu nepřicházel nikdo jiný než Mustafa Džemilev.