Ukrajinci pod „piňorami“ v mythické Branzolii

Maryna Hrymyč: Branzolija (Podorožni zapysky)

Zkoumání historie a současnosti ukrajinské diaspory se stává značně oblíbeným tématem ukrajinské historiografie a etnografie. Platí to i v případě tak exotické země, jakou je Brazílie. Ukrajinské vystěhovalectví do jihovýchodní části tohoto obrovského jihoamerického státu začalo téměř přesně před 125 lety.

Obálka knihy Branzolija (Podorožni zapysky)
         

Pod vysoké kmeny piňor (pinheiro) – brazilských borovic – odjížděli tehdy haličští Ukrajinci i Poláci v asi neméně velkém počtu jako do Kanady a USA. Dala k tomu podnět mimo jiné zpráva, že rakouský korunní princ Rudolf, který spáchal v roce 1889 sebevraždu, ve skutečnosti žije, a to právě v Brazílii. Podle dočasně rozšířeného podání tam prý založil vysoce spravedlivou monarchii Nové Rakousko a zval rolníky z Haliče, aby se do ní přes půl Evropy a Atlantik vypravili.

Ukrajinští přesídlenci směřovali do Branzolie, jak zněl tehdy užívaný, zkomolený tvar jména Brazílie, s nadějí v lepší osud. Míra jejich úspěšnosti byla samozřejmě nestejná, mnoho z nich však postupně přivyklo podstatně odlišným podnebním a přírodním podmínkám. V tom případě si dokázali zajistit potřebný životní standart a využít přitom mimořádné úrodnosti místní půdy. Sklízelo se tu i několikrát ročně: brambory a fazole dvakrát a pohanka dokonce třikrát. Na druhé straně zde dlouho přetrvaly archaické poměry: elektrifikace se některé obce dočkaly až v 70. či dokonce 80. letech 20. století.

Autorka knihy, etnografka z Ukrajiny, pracovala původně v Kanadě, zemi s neméně významnou ukrajinskou diasporou. V letech 2009 a 2010 přenesla své výzkumy i mezi brazilské Ukrajince, kterým věnovala tuto svou popularizační publikaci. Soustředila se na tradiční centra Ukrajinců v Brazílii: jejich svého druhu „hlavní město“ Prudentopolis i neméně významnou lokalitu Curitiba. Kromě toho zkoumala poměry také v menších venkovských obcích, označovaných termínem kolonie – v knize prozrazuje něco i o metodách svého výzkumu.

Brazilští Ukrajinci si uchovali po čtyři generace náboženskou, jazykovou i etnografickou svébytnost. Pomohly k tomu zejména mnohostranné aktivity řecko-katolické církve. Pokud jde však o výhledy do budoucnosti, autorka si není jistá, podaří-li se uvedený trend zachovat. Vliv portugalsky mluvící většiny obyvatelstva byl vždy podstatný a v posledním období nejspíše sílí. Stejně tak roste nápor monopolizované ekonomiky, která řadu kolonistů přiměla k přeorientování jen na pěstování tabáku.

Patnáct kapitolek knížky vytváří pestrou mozaiku, která neunavuje přílišným množstvím konkrétních dat. Autorka se soustředila na to, co by čtenáře mohlo podle jejího mínění zaujmout. Hrymyčová představuje mimo jiné několik zajímavých osobností, se kterými se v Brazílii setkala, např. známou básnířku a výtvarnici Viru Vovk, která patří k emigrační vlně až z roku 1944. Neméně zajímavá je sonda do osudu lvovského básníka Petra Karmanského, který působil v Brazílii ve 20. letech 20. století a snažil se dát bez většího úspěchu kultuře a osvětě místních Ukrajinců poněkud jiný směr. Zde je namístě zmínit jednu zvláštnost. Brazilští Ukrajinci si sice uchovali svébytnost, ale nebyli schopni na rozdíl od Ukrajinců z Kanady a USA vygenerovat větší množství silných literárních a uměleckých osobností a vytvořit srovnatelné hodnoty literární nebo vědecké.

Více konkrétních dat a údajů k tématu brazilských Ukrajinců bychom našli v jiném autorčině díle. Hrymyčová redigovala v roce 2011 rozsáhlý odborný sborník nazvaný „Ukrajinci Brazílie“ a později přesunula svůj badatelský zájem i do Argentiny, která hrála v životě ukrajinské diaspory rovněž nemalou úlohu. V každém případě vedou tyto diasporní studie také k myšlence, že by stálo za to výrazněji uplatnit srovnávací metodu. V neposlední míře by se to mohlo týkat i brazilských Čechů, kteří dali této zemi jednoho z prezidentů – Juscelina Kubicka.


Hrymyč, M. (2015), Branzolija (Podorožni zapysky). Kyjiv, Duliby. Stran 154 (2). /ISBN 978-966-8910-90-6/

(boz)