Před 50 lety (II): Poprvé na Ukrajinu, do Karpat

Cestování do SSSR včetně území Ukrajiny bylo v 60. letech 20. století už o něco snadnější než o deset až patnáct let dříve. Pokud se o podobných cestách v tehdejším tisku psalo, pak jistě s adekvátní dávkou sebecenzurování. Dnes už nic podobného při vzpomínání na ty vzdálené časy není nutné – ale co nabídne ta poťouchlá paměť?

Nechám tu dnes vzpomínat hocha z pražských Buben, kterému tehdy ještě nebylo třináct. Pocházel z ukrajinsko-české intelektuální rodiny, která se v onom roce po čtrnáctiletém trvání začala rozpadat. S tím právě souvisela skutečnost, že hoch tehdy získal možnost podívat se na okraj Ukrajiny, o které toho věděl ještě pramálo. Vydal se totiž do Karpat spolu se svou maminkou, desetiletou sestrou a s pětačtyřicetiletým „budoucím otčímem“. Jeho životní příběh lze sledovat v knize Ludmily Jančikové „Můstek mezi zemí a nebem“.

Fedir pocházel z někdejší Podkarpatské Rusi, kde ale prožil jen třináct let. Od poloviny 30. let studoval na ukrajinském gymnáziu v Řevnicích u Prahy a zůstával v Čechách i o prázdninách. Domů se podíval nakrátko až v roce 1945, brzy po ukončení války, ale sovětský režim ho nezlákal k trvalému návratu. Podařilo se mu však odjet zpět do Prahy, kde vystudoval přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, dosáhl doktorátu a poté v Praze i pracoval. Znovu se domů vypravil spolu s námi třemi až po dvaadvaceti letech. Díky takovéto shodě okolností dostal tedy hoch šanci uvidět kousek Ukrajiny. Ačkoli byl dost pilným čtenářem, neznal ještě ani Olbrachtovy knihy ani žádné dílo podkarpatské literární produkce. Na okraj země, kterou se měl v budoucnu víc a víc zabývat, jel bez jasné představy. Tu mu aspoň zčásti nahradilo otčímovo vyprávění.

Cesta se uskutečnila v druhé polovině prázdnin, v srpnu roku 1967. Jelo se, protože auto nebylo k dispozici, vlakem Praha – Moskva, přes noc a větší část dalšího dne. Hoch do té doby skoro nepoznal žádné hory ani Slovensko, takže už samotná cesta byla pro něj zajímavá. Ty hlavní věci se však začaly dít až po přejezdu československo-sovětské hranice. Překvapil, nebo spíše zarazil její uzavřený, takřka opevněný charakter. Žádné opravdové přátelství za ním nebylo možno vidět. Ještě zvláštnější zážitky se do paměti zaryly na první sovětské železniční stanici Čop, kde hoch strávil s rodinou i ostatními cestujícími několik málo příjemných hodin. Vyvrcholením vstupu do „bratrské země“ byla celní prohlídka. Všichni cestující museli i se svými kufry či jinými zavazadly vystoupit a vměstnat se vestoje do jedné části nádražní budovy, která byla následně uzavřena. Hoch se o tom přesvědčil, když pocítil žízeň a pokusil se najít někde v blízkosti pitnou vodu: soudruhy v uniformách byl však obratem vrácen na místo – pořádek musel být. Následná kontrola byla provázena nemalým hlukem a lamentováním osob, jejichž zavazadla byla prohlížena. Ozývaly se i protesty, když došlo na úřední odebírání věcí, jejichž dovoz nebyl povolen. Protesty byly jistě marné.

A ještě jedna vzpomínka zůstala. Při čekání na nástupišti před nádražní budovou se maminka a Fedir dostali do hovoru s dvojicí mírně zoufalých Čechů, kterým z nějakého důvodu bylo bráněno v pokračování cesty z Čopu na východ, snad do Kyjeva. Ti dva působili jako mladí, kulturní lidé, kterým vstoupila do cesty jakási nesmyslná, byrokratická překážka. Matka a otčím jim dodávali odvahy, aby do připraveného vnitrostátního vlaku přece jen nastoupili a oni to udělali, snad už ve chvíli, kdy se vlak rozjížděl. Nastal rozruch a na nástupiště vyběhl nějaký „načálnik“, nejspíše soudruh přednosta, který pohoršeně zvolal: „Čto takóje?“ Vlak už ale nebylo možno zastavit a ti dva Češi se snad přiblížili svému cíli. Kolikrát jsem si na ně od té doby vzpomněl…

Tyto dva zážitky se vryly do hochovy paměti překvapivě výrazně a kupodivu tak zastínily většinu toho, co následovalo přímo v ukrajinských Karpatech. Hoch přitom dychtivě sledoval krajinu jak v nížinné části Podkarpatska (udivily ho starodávně a neohrabaně působící sloupy elektrického vedení), tak při následném stoupání železnice do hor. Vystoupili jsme ve stanici Volovec, kde už nás čekal otčímův příbuzný s autem, tehdy ještě poměrně vzácným. Cestou necestou, po silnicích nesilnicích nás dovezl až pod karpatský hřeben, do velké vsi Verchnij Studenyj (říkalo se jí však spíše jen Studene) rozhozené ve velké délce po obou stranách horského potoka. Otčím i my jsme byli uvítáni několika jeho sestrami i jejich dětmi. Ubytování pro nás měli v malém domku na svahu nad cestou.

Hoch by si jistě dnes rád vybavil daleko více a psal o vybavení domu a celé vesnice, o lidských typech a názorech, ale nejde mu to. Leccos se přitom jistě lišilo od normy, na kterou byl tehdejší, trochu rozmazlený Pražánek zvyklý, ale toho, jak se ve vsi žilo, pracovalo a myslelo, si neuměl dostatečně všímat. Svou pražskou ukrajinštinou se přitom dokázal v místě domluvit. Vzpomíná si, že televize ani nějaký tranzistor v domě nebyl – prostě se žilo bez nich a šlo to. Byla zde ovšem svérázná „tvrz kultury“ – vesnické kino, kde zrovna promítali ruskovlastenecký film o caru Petrovi Prvním, který měl místní horaly náležitě poučit o výtečnosti tohoto osvíceného despoty. A jako protiváha nových pořádků se tyčil nad obcí pradávný ceněný dřevěný kostek sv. Mikuláše (Mykoly) s hřbitůvkem kolem.

Ozývá se i vzpomínka na seznámení se sovětskými novinami. Hocha tehdy denní tisk už zajímal a mohl tedy porovnávat a vnímat odlišnost těch novin. Zda byly kyjevské nebo moskevské, není příliš podstatné. Byly velkého formátu, lišily se vůní papíru a vyznačovaly se chudostí či plytkostí obsahu. Myšlení lidí určitě ovlivňovaly: když přijel do Studeného otčímův mladší bratr, který učiteloval kdesi na východní Ukrajině, velmi prožíval tehdejší rasové nepokoje v americkém městě Newark. Zdůrazňoval, že nejde o New York, ale o Newark, a zdálo se, že čeká od těch událostí, dnes zapomenutých, velký zvrat světového vývoje…

Nejvíce by tu mělo být napsáno o přírodě. Setkání s letními horami bylo krátké, ale hutné. Fedir se s námi vydával vzhůru, na lesy a louky i do jiných míst, která mu byla kdysi blízká. Přesnějších vzpomínek zbylo zase jen pár: na hřeben nad železničním tunelem, za kterým už byla jiná část Ukrajiny, Halič, a nádražím o zajímavém jménu Beskyd. Ale v okolí byla i jiná jména znějící tajemně a slibně: Skotarske, Huklyvyj, Pylypec… Výlety ale většinou směřovaly mimo ty obce a všude bylo dost zajímavostí. Hocha zaujaly také malé průhledné kamínky zvané gragomity (asi se jednalo o zkomolenou formu termínu „aragonit“), které byly jasněji patrné po dešti. Místní lidé je sbírali, aby si trochu přivydělali. Občas bylo vidět děti, nabízející u silničky lesní plody. Zbyla i vzpomínka na staršího horala, kterého jsme potkali při jednom z výletů. Úpěnlivě Fedora prosil, aby mu při příští návštěvě přivezl z Čech kosu. Sehnat tenhle artikl v místní obchodní síti bylo zřejmě zhola nemožné a kosa zůstávala nezbytnou součástí vybavení místních lidí.

Vyvrcholením našich cest byla chvíle, kdy jsme byli nakrátko vyvezeni autem na nejbližší poloninu a tam snad opravdu viděli někdejší československo-polské mezníky. Kolem byly i jiné stopy tehdy ještě nedávné historie. Kdesi v lese jsme našli základy někdejší turistické chaty zvané Rozsypalova, nazvané tak podle vysokého státního úředníka, který za první republiky na Podkarpatsku působil. Otčím mimochodem věděl o hochově rodícím se zájmu o historii a kdesi v lese s úsměvem hlásal, že tam jednou bude nápis: „Zde pobýval budoucí významný historik ten a ten.“ Budoucí profesi hocha odhadl správně.

Čas, který byl k dispozici, ale rychle minul. Při zpáteční cestě zbyla chvíle na procházku městem Mukačevo a pohled na tamní hrad byl poslední věcí, která se hochovi vryla do paměti. Pak už následovala cesta do Prahy s myšlenkami na blížící se školní rok – rok ne ledajaký, jak napovídají data 1967 a 1968. Z cesty zbyl hochovi kupodivu jen útlý školní sešit s portrétem válečné hrdinky Zoji Kosmoděmjanské, které otčím zlomyslně přimaloval knír. Hoch si pak do sešitu po nějaký čas vlepoval výstřižky z tehdejších novin o tom, jak se mění Praha. O Karpatech si nepoznamenal nic, a proto se mu dnes tak nesnadno píše. Když se dostal do Studeného podruhé při malém výletu z Užhorodu, psal se už počátek devadesátých let. Potkat po čtvrtstoletí někoho z někdejších známých bylo skoro nemožné, buď už nebyli, nebo se přesunuli za lehčím životem do některého ze zakarpatských měst…

Jestliže dnes poněkud zestárlý hoch přemýšlí, co mu popsaná cesta dala, hledá odpověď dost nesnadno. Jisté je jen to, že mohl poprvé a nakrátko nahlédnout na okraj Ukrajiny. Vůbec jsem o tom tehdy nepochyboval: Karpaty i ty končiny, které byly vidět za jejich hřebenem – to byla Ukrajina. Zato státní hranice, dění na čopském nádraží a sešit s Kosmoděmjanskou – to byl Sovětský svaz. Hoch nepochybně instinktivně vycítil, že jedno a druhé není a nemůže být totéž. Už toto zjištění bylo užitečné.

(boz)