Kazašská historička o své zemi, Ukrajině a hlavně Rusku

Kazašská historička Botakoz Kassymbeková se narodila v roce 1980. Využila možnosti a studovala na západních univerzitách. Dnes je uznávanou kapacitou v oblasti moderních středoasijských dějin a ruské koloniální politiky v tomto prostoru. Dlouhý rozhovor s Kassymbekovou otiskl 5. března tohoto roku list Berliner Zeitung. Uveřejňujeme tu v překladu a bez komentáře jeho text. (red.)

Paní Kassymbeková, zabýváte se tématem imperialismu v carské říši a Sovětském svazu a vyvozujete z něj souvislosti se současností. V čem tato souvislost spočívá?

Osídlování dobytých území Rusy s cílem prohlásit je za ruská je stará metoda ruské koloniální politiky, která byla praktikována již v 16. století. Probíhala také rusifikace pomocí jazyka a kultury, aby se pak dobytá území prohlásila za ruská. V 19. století byl na Krym poslán do vyhnanství Puškin, který poloostrov následně literárně zakotvil v ruské představivosti jako ruské místo. Když se rozpadl Sovětský svaz, Michail Gorbačov v osobním rozhovoru s americkým prezidentem Georgem Bushem v roce 1989 prohlásil, že pobaltské státy se nemohou oddělit od Sovětského svazu, protože 50 % Estonska a Lotyšska je ruských. Hovořil také o Rusech na Ukrajině a v Kazachstánu, přičemž tyto země označil za ruské menšinové regiony, dokonce nikoli za republiky.

A Putin dělá totéž?

Putin se uchyluje k této staré ruské strategii: k osídlování zemí Rusy za účelem územní kontroly a nároku na území těch sousedních zemí, které se Rusku nechtějí politicky podřídit. Putin podle starého vzoru argumentuje ruským jazykem a ruským obyvatelstvem. Za Putina se na Krymu od anexe v roce 2014 usadily statisíce Rusů, takže lze říkat, že Krym je ruský. Za války proti Ukrajině vláda povolala na Krymu do armády především krymské Tatary, aby tak snížila jejich počet. Ti jsou již tak jako tak jen malou menšinou v důsledku genocidy v roce 1944, kdy Stalin nechal veškeré tatarské a řecké obyvatelstvo deportovat z Krymu do Střední Asie. V současné válce pokračují etnické čistky prostřednictvím nepřiměřeně velké mobilizace zástupců národnostních menšin do armády. Usazování Rusů na dobytých územích a etnické čistky původního obyvatelstva mají dlouhou historii.

Komunismus však měl ukončit všechny formy útlaku, včetně útlaku koloniálního.

Mnozí v to doufali. Ale Sovětský svaz byl také impériem. Mnozí historici jej však považovali za svého druhu dobré impérium. Zejména tak činili ti vědci, kterým šlo o kritiku kapitalismu. Líčili Sovětský svaz jako antikoloniální mocnost. Přitom ignorovali mnoho věcí. Například násilí.

Platí to i pro západní akademický svět?

Ano, mnozí si imperiálních aspektů ani nevšimli, protože většina akademiků pobývala hlavně v Moskvě a nanejvýš v Leningradě/Petrohradě – už jen proto, že tam jsou soustředěny klíčové archivy. Ale i v případě, že prováděli výzkum v Gruzii nebo ve Střední Asii, málokdy se učili místní jazyky: místo toho jen reprodukovali ruský narativ. Útlak kultur byl zamlčován nebo se měnil ve vyprávění o pokroku. A když se podíváte, kdo z bývalého Sovětského svazu vyučuje ruské dějiny na západních univerzitách a publikuje o nich, jsou to většinou Rusové z Moskvy a Petrohradu. Naopak ukrajinské, kazašské nebo čečenské hlasy jsou sotva slyšet. Ruští vědci jsou často považováni za odborníky na celou východní Evropu, a dokonce i na střední Asii a Kavkaz a jsou jako takoví zváni a je jim nasloucháno, přestože na tyto regiony pohlížejí koloniální optikou. Vědci z oblastí podřízených Rusku nejsou naopak zváni, aby hovořili o Rusku, přestože je znají ze zcela jiné perspektivy. Akademický svět tak často reprodukuje koloniální interpretace.

Když se rozpadl Sovětský svaz a mnoho sovětských republik se chtělo osamostatnit, nemluvilo se o dekolonizaci, ale o nacionalismu, že?

Je standardním imperiálním narativem označovat ty, kdo usilují o nezávislost, za nebezpečné nacionalisty. Tento narativ Západ přejal prostřednictvím Ruska. Stejně jako vyprávění, že Čečenci jsou islamističtí teroristé a bandité. V Německu se pocit viny za druhou světovou válku definuje vůči ruskému obyvatelstvu, ačkoli se proporcionálně mnohem více zabíjení, utrpení a ničení odehrálo na území Ukrajiny a Bělarusi. Dekolonizace také znamená, že si musíte dávat pozor, s kým mluvíte. Pokud budou vašimi partnery jen lidé z imperiálního centra, pak spoustě věcí vůbec neporozumíte.

Skutečnost, že Německo je vůči Rusku dlouhodobě trpělivé, byla často zdůvodňována druhou světovou válkou. Například spolkový prezident řekl v souvislosti s kritikou výstavby plynovodu Nord Stream 2, že Německo musí mít na paměti historický rozměr této investice a připomněl napadení Sovětského svazu nacistickým Německem.

Myslím, že to souvisí s německým nerealizovaným nebo nezdařeným vyrovnáním se s druhou světovou válkou. Sovětský svaz tehdy nebyl jen obětí, ale současně i koloniálním agresorem. Ve spolku s hitlerovským Německem napadl Polsko a vítězství oslavil společnou vojenskou přehlídkou, obsadil pobaltské státy a již předtím zaútočil na Finsko. To, že ve válce trpěli hlavně ruští vojáci, je rovněž nepravdivé. Moskva válku využila ke genocidnímu násilí: například proti Čečensku v únoru 1944, kdy bylo veškeré obyvatelstvo deportováno do Střední Asie. Být v únoru vysazen v extrémně chladné kazašské stepi bez zásob a přístřeší znamenalo pro mnohé jistou smrt. Polovina deportovaných zemřela. Existují nadto důkazy, že obyvatelé některých izolovaných vesnic v čečenských horách – děti, ženy a staří muži – byli zavřeni do stodol a upáleni zaživa, jinak by nemohl být splněn časový plán deportací.

Ale v té době byly deportovány i jiné národnosti…

Byli to povolžští Němci, krymští Tataři, Inguši, Karačajevci, Kalmykové a Balkaři. A vojáci ze střední Asie byli do války posíláni bez jakéhokoliv výcviku. Moskva se bála dát muslimům do rukou zbraně, bála se povstání. Byli proto používáni jako potrava pro děla. K přehodnocení událostí doby války musí dojít ne proto, aby se určilo, kdo byli ti dobří a kdo ti špatní. Jde o to pochopit, jak funguje diktatura a kolonialismus – a jak funguje demokracie, svoboda a lidská práva. Jen tak budou lidé připraveni na spravedlivější a také lepší budoucnost.

Rusko si stále v mnoha zemích, které kdysi patřily k Sovětskému svazu, udržuje svou moc. Došlo vůbec k dekolonizaci?

Jen částečně. Například v Kazachstánu a Kyrgyzstánu ruská velvyslanectví pravidelně kontrolují školní učebnice a sledují, jak v nich je líčeno Rusko a Sovětský svaz. Pokud se pracovníkům něco nelíbí, napíší na ministerstvo školství a pohrozí, že podniknou příslušné kroky, pokud nebude místní historiografie přizpůsobena jejich představám. To je neo-koloniální, neo-imperiální chování. Nadále nás šikanují. Bělarus a Kazachstán zůstávají politicky extrémně závislými na Rusku. Ale Ukrajina se rozhodla: „Rusko už není naším politickým centrem. My o sobě rozhodujeme sami.“ To však Moskva netoleruje.

Většina Kazachů dnes podporuje Ukrajince. Pochopení skutečnosti, že se od Ruska musíme kulturně, politicky a jazykově oddělit, je mezi obyvatelstvem velmi silné. Kazaši byli v sovětském Kazachstánu menšinou – byl to důsledek uměle vyvolaného hladomoru ve třicátých letech, který zabil asi čtyřicet procent obyvatelstva. Následovalo dosídlení Rusy, deportace mnoha národů a politika rusifikace, takže většina Kazachů se stala ruskojazyčnou. Dnes se ale mnozí učí kazašsky, včetně Kazachů ruského a německého původu, aby se tak etablovala jazyková hranice mezi Kazachstánem a Ruskem.

Jak v dnešním Rusku nadále působí imperialismus?

Sovětský narativ byl oživen. Dokonce i děti nosí na 9. května, v den, kdy Rusko slaví vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem, uniformy stalinské tajné policie. Stalinismus je, zejména v posledních letech, oslavován, místo aby se s ním společnost vyrovnávala. Při mé poslední návštěvě Ruska v roce 2021 jsem na mnoha autech viděla nálepky s nápisem "Vzhůru na Berlín", stejně jako za druhé světové války. Všichni říkají: „Zase to Němcům ukážeme.“ K širokým vrstvám obyvatelstva proniklo heslo: „Němci nám chtějí škodit.“ Ruský imperiální narativ nezní: „My nezaútočíme“, ale – „Musíme se bránit.“

Proto jsou Ukrajinci vykreslováni jako nacisté?

Tímto způsobem lze agresivní válku prodat ruskému obyvatelstvu jako obranu. Naráží se zde na druhou světovou válku, protože v Rusku je považována za posvátnou a smrt ve druhé světové válce je považována za důstojnou. Rusové si nejen vůči Němcům vytvořili mýtus dobrého, téměř svatého ruského vojáka. Oni sami tomuto mýtu věří a kritizovat ruskou armádu je společensky nemožné. Ale ruská armáda je tu od toho, aby napadala jiné země, znásilňovala a zabíjela civilisty, včetně dětí a těhotných žen.

V carských dobách to byla pravoslavná víra, která ospravedlňovala kolonizaci, v sovětských dobách to byl komunismus, co je to teď?

Tzv. ruský „mir“ – ruský svět. Přičemž „mir“ znamená také mír, ale i vesmír. Hodnoty ruského světa je tudíž třeba bránit – například proti Gayropě, jak se často říká Evropě, čili proti západoevropské dekadenci. Mé poslední cesty do Ruska mne hodně deprimovaly, ta obecná hrdost na „sovětskost“. Mnoho lidí se se mnou vůbec nechtělo bavit, protože mě považovali za cizího agenta, nebo dokonce za zrádce. Vzhledem k tomu, že pocházím z Kazachstánu, bych vlastně měla podle nich patřit do „ruského světa“.

Proč je ruská podpora války proti Ukrajině tak vysoká? Podle Levada-Centre, jediného nezávislého ruského institutu pro výzkum veřejného mínění, válku podporuje 70 procent lidí. Přičemž je ovšem třeba položit si otázku, jak v diktatuře vůbec někdo může být nezávislý.

Levada-Centru věřím. Souhlas je tak vysoký proto, že mnoho lidí v Rusku si skutečně myslí, že NATO a USA vedou válku proti jejich zemi. Včera jsem mluvila se sestrou o našich bývalých ruských spolužácích, kteří si dál bezstarostně jezdí na dovolenou do Thajska, do Evropy, do Turecka, a na Ukrajinu prostě nemyslí. Jeden z nich mé sestře vysvětlil: „To přece není naše válka, to je válka, kterou tam vedou USA.“ Oni si myslí, že Rusko brání Ukrajinu před Západem a bere si ji zpět k matičce Rusi.

Že by to bylo také proto, že ruská vláda ovládá média?

Ne tak docela. Tak to samozřejmě prezentuje mnoho ruských intelektuálů. Pravdou však je, že i v době, kdy v Rusku ještě existovala kritická média, ruský lid fandil agresivním válkám proti Čečensku, Gruzii nebo Krymu a neměl nejmenší problém s ruskou vyhlazovací taktikou v Sýrii. Propagandistickým médiím věří proto, že se Rusko nikdy nevyrovnalo s vlastním imperialismem. Přehodnocení stalinismu vytvořilo narativ o vlastní oběti. Přitom se nikdy neřešil ruský kolonialismus a rasismus. Například nikdy nedošlo k veřejné diskusi o konzervativním ruském imperialismu Alexandra Solženicyna. Dnes jsou mnohými oslavováni politici jako Navalnyj, přestože se nikdy nedistancovali od svých krajně pravicových výroků a aktivit ani od rusko-imperiálního postoje vůči Ukrajině.

Takže opozice si také osvojila imperiální postoj?

Ruská společnost je společností loajality. Občan musí být loajální vůči společnosti a vlasti. Proto bylo velmi důležité, aby například Navalnyj a další představitelé ruské opozice šli do vězení. Musí být v Rusku, musí plnit svou společenskou povinnost vůči lidu a být připraveni obětovat se za Rusko jako mučedníci. Jen tak mohou být v Rusku vnímáni jako vlastenci. Ti, kteří z Ruska odcházejí a kritizují je, jsou považováni za nedostatečné vlastence, za ty, kdo odešli a zradili vlast.

Existují i jiné důvody pasivity Rusů?

V sovětských dobách byli Rusové prohlášeni za největší a nejdůležitější národ v Sovětském svazu. Byli „velkým bratrem“, který má civilizovat a osvobozovat ostatní. Rusové byli vykreslováni jako nositelé kultury a stateční, poněkud naivní a ušlechtilí hrdinové. Ostatní byli líčeni jako necivilizovaní, jako zaostalí rolníci nebo kočovníci. Výsledkem takových koloniálních vyprávění je, že "ti druzí" byli odlidštěni: s barbary člověk nesoucítí. Bylo pak snazší "jiné" diskriminovat a také zabíjet. Když umírají, umírají jen jako barbaři, nepřátelé, ale ne lidské bytosti. Rusové nedokážou rozpoznat ruský kolonialismus a rasismus, protože jsou zvyklí na obraz vlastní nevinnosti a oběti a také na stereotypizaci ostatních. Sovětská kultura byla rasistická. Nerusové se měli za svou kulturu stydět a rusifikovat se, pokud chtěli být pokrokoví.

Je to dodnes ještě aktuální?

Koloniální vyprávění a víra ve velký ruský národ hrají i dnes ve válce hlavní roli. Mnoho ruských vojáků skutečně věří, že osvobozují Ukrajinu od fašismu. Hluboká víra ve velkolepost ruské kultury rozostřila morální hranice. Má to samozřejmě také své strukturální složky. Rusko je surovinovou ekonomikou a většina velkých společností je napojena na Kreml. Pokud je šéf loajální k Putinovi, musí tuto loajalitu projevovat i všichni zaměstnanci, jinak přijdou o práci. Je důležité pochopit, že tato ekonomická struktura je koloniální a přispívá k pasivitě ruského lidu. Kdyby nyní Rusové začali demonstrovat proti Putinovi, možná by autonomní republiky, které jsou součástí Ruska, využily příležitosti a začaly požadovat svou nezávislost. Bohatství Ruska je však založeno na surovinách z těchto republik a regionů. Všichni v Rusku přece vědí, že neexistuje žádný ruský plyn, žádná ruská ropa, žádné ruské diamanty. To vše patří Jakutsku, Tatarstánu, Baškirsku, Čečensku a dalším regionům s původním obyvatelstvem. Proto Rusové drží hubu – jde jim o to, aby Rusko zůstalo takové, jaké je.