Mezi 11. a 13. lednem se stane hostem České republiky a Prahy ukrajinská politička a předtím vojačka Nadija Savčenko, jejímž memoárům tu byla před časem věnována pozornost. S jakými cíli přijíždí do Prahy, nevíme. To, jak bude přijata (či odmítnuta), naznačí zase jednou, jaký je aktuální vztah české veřejnosti k Ukrajině.

Vždy těsně předtím, než se začíná psát nové roční datum, se vyrojí masa úvah, jak se to a ono vyvine ve světě v následujícím roce a co nového lze vlastně očekávat. Českému tisku nejspíše dominovaly úvahy o příštích parlamentních a prezidentských volbách v České republice, o budoucnosti evropské integrace a ovšem také o Trumpovi a Putinovi. Na nejproblémovějšího ze západních sousedů Ruska opět žádné místo nezbylo.

Těsně po Novém roce překvapila Ukrajince (nejen ty pražské) zpráva, že na Olšanských hřbitovech byly zcela neočekávaně exhumovány ostatky významného ukrajinského básníka Oleksandra Olese (1878–1944). Jistě – hroby nejen vznikají, ale také zanikají. Často se to děje tiše a nepozorovaně, toto je ale jiný případ.

Nezávislá Ukrajina se do dnešního dne mohla „pochlubit“ dvěma předsedy vlády, kteří za různých okolností opustili svou zemi a zcela zmizeli z jejího veřejného života. Prvním z nich byl Pavlo Lazarenko, druhým Nikolaj Azarov. První z nich byl odsouzen a uvězněn v USA, druhého přivítalo jako exulanta putinovské Rusko.

Kniha autora píšícího rusky zaujme svým názvem, bližší seznámení s ní však vyvolává určitou nejistotu. Odeský rodák Jevgenij Demenok se snaží být svébytným pokračovatelem bohaté literární tradice jednoho z největších měst Ukrajiny. Zdá se však, že je více jejím kronikářem.