Oleh Olžyč, občanským jménem Kandyba (1907–1944), syn básníka Oleksandra Olese, byl a zůstává znám coby archeolog, publicista a odbojový pracovník, především však jako básník. Podstatnou část života strávil v Praze a Československu, detaily jeho biografie jsou však známy i nadále nedostatečně. Tato situace se nyní může změnit.

Často se soudí, že ruská okupace Krymu a Sevastopolu, uskutečněná v únoru až březnu 2014, vedla k plnému zániku ukrajinského vojenského loďstva a jeho základen. Skutečnost je jiná, muselo však dojít k nesnadné změně dislokace všech ukrajinských jednotek a institucí, které už nemohly na Krymu pokračovat v činnosti.

Po ruské anexi odešli z Krymu na Ukrajinu nejen krymští Tataři, ale i Ukrajinci a Rusové. Představitelem kulturní složky nové emigrace je i divadelní umělec Niko Lapunov, který pracoval v Simferopolu. Když se ukázalo, že v ruském Krymu se pro něj stal život nemožným, přesídlil do jihoukrajinského černomořského přístavu Mykolajiv.

Bylo to snad těsně po polovině osmdesátých let. Ukrajina se ještě nevymanila z duchovní stagnace, charakterizované místním stranickým vůdcem Ščerbickým, ale cosi se začínalo dít. Objevovaly se signály jakési nastupující naděje. Bylo ji možno po troškách lapat např. z některých materiálů kyjevského týdeníku Literaturna Ukrajina.

Zdánlivě není důvod spojovat si šestý kontinent s Ukrajinou, také v tomto případě však přímá vazba existuje. Mezi téměř osmdesáti vědeckými stanicemi asi třiceti zemí, které provádějí celoroční nebo sezónní výzkum, je už přes dvacet let zastoupena také ukrajinská stanice Akademik Vernadskyj.