Stalinismus a ukrajinští Češi
Mečislav Borák: Zatajené popravy
Výzkum jedné z drobnějších podkapitol dějin stalinského teroru na sovětském území se posouvá k daleko přesnější míře poznání. V souvislosti s tím lze ovšem okamžitě zpochybnit použití přídavného jména „drobnější“ v předcházející větě. Rozsah represí proti Čechům v místech jejich hustého osídlení i tam, kde žili jako osamocení jedinci, byl překvapivě velký.
Priorita v podrobnějším výzkumu této tematiky náleží slezskému historikovi Mečislavu Borákovi, který zahájil jako o první důkladný výzkum v ukrajinských archivech. Jak autor konstatuje, jejich dveře jsou dnes přívětivě pootevřeny - zkušenosti dalších badatelů, kteří zahájili a prováděli výzkumy později, naznačují, že dnes jsou dveře ukrajinských archivů otevřeny prakticky dokořán.
Je třeba ocenit, že autor v první části monografie nabídl ucelený výklad jak o českých migracích na Ukrajinu, tak o literatuře týkající se systému politických represí v SSSR – zde se důkladně zabýval i ukrajinskými tituly a databázemi. Velmi cenný je výklad o obsahu, specifikách a vypovídací hodnotě dochovaných vyšetřovacích spisů i o utajování či falšování údajů o represích během dílčí a málo opravdové destalinizace uvedené v život po r. 1956).
Borák postupuje chronologicky a období mezi lety 1919 a 1936 probírá jen stručně, protože v centru jeho zájmu stojí období tzv. Velkého teroru ve dvou následujících letech. Nejprve se věnuje vinnycké oblasti, která se stala už v r. 1943, za německé okupace, místem nálezu rozsáhlého pohřebiště osob popravených v letech 1937 a 1938, jádro výkladu se však týká dvou jiných regionů ze severozápadu sovětské Ukrajiny - oblasti kamjanec-podilské (dnes chmelnycké) a žytomyrské. Ty se nacházely západně a jihozápadně od Kyjeva u hranic SSSR s kapitalistickým světem. Autor se posléze pokusil podchytit popravené i z jiných částí Ukrajiny včetně Krymu a poté i v jiných oblastech SSSR, v tomto případě však sleduje jen osud těch Čechů, které měly nějaký vztah k sovětské Ukrajině. Výklad končí popravami uskutečněnými po rozšíření sovětské Ukrajiny o další Ukrajiny odebrané poraženému a dočasně zaniklému Polsku.
Ve všech kapitolách jsou po obecném výkladu otištěny krátké soubory hlavních údajů o popravených. Relativní úplnost lze tedy předpokládat jen v případě údajů z dvou už zmíněných ukrajinských oblastí. Absurdní je to, že tyto správní jednotky vznikly i se svým státně-bezpečnostním aparátem až koncem září 1937. Likvidační stroj, který do té doby zasahoval do obou regionů ze vzdálenějších center, se hned poté rozjel plnou parou: v chmelnycké oblasti bylo 10. března 1938 odsouzeno k smrti tzv. oblastní trojkou 608 osob, pokud by zasedala ten den i noc nepřetržitě, připadlo by na jednu hodinu dvacet pět odsouzených, tedy jeden na dvě a půl minuty.
Absurdnost a účelovost obvinění bije do očí – někteří odsouzeni byli např. v r. 1938 obviněni z práce nejprve pro československou a pak pro německou rozvědku, vyskytlo se však obvinění z práce pro rozvědku polskou nebo z někdejší účasti v „bandách Petljury“, tedy v ukrajinském osvobozeneckém boji. Šlo ale i o „hospodářskou kriminalitu“ – jeden z obviněných zničil se záškodnickými cíli kolchozní úl apod. Na spoluúčasti na protisovětských aktivitách se prý podílel i československý konzulát v Kyjevě.
Děsivě působí kapitola nazvaná Největší hromadná vražda Čechů na svátek svatého Václava 28. září 1938. Osmdesát příslušníků vymyšleného Českého družstva bylo odsouzeno k smrti 22. září uvedeného roku (kromě nich bylo ten den v Žytomyru odsouzeno k nejvyššímu trestu dalších 328 osob), na popravu čekali šest dní. Autor oprávněně píše: „Podobně smíšené pocity vzbuzuje i podivné načasování této největší hromadné popravy Čechů v tehdejším Sovětském svazu do dnů, v nichž se v Mnichově zrovna schylovalo k jednání o osudu Československa, jemuž Sovětský svaz nabízel svou pomoc“ (s. 113). Nutno však říci, že jiné údaje potvrzují, že Češi byli odsuzováni k smrti, byť v menších počtech, i na přelomu let 1938 a 1939, ba i po březnu 1939 – existovala-li zrovna první či druhá republika nebo protektorát, bylo úplně jedno – stroj se nemohl a nesměl zastavit…
Závěr knihy sumarizuje nejpodstatnější zjištěné skutečnosti, až po něm je na téměř dvaceti stranách publikován souhrnný abecední seznam s údaji o 660 popravených Češích či jiných jedincích s územně českými či československými vazbami. Tito lidé byli popraveni na území sovětské Ukrajiny v letech 1919, tj. od počátku dlouhodobější existence sovětského režimu, do r. 1941, tj. do konce prvního půlroku sovětsko-německé války. Uvedený počet tvoří zatím polovinu všech skupiny Čechů a osob s československými vazbami popravených na celém, mnohonásobně větším území celého SSSR. Autor si je vědom, že úplnost seznamů zůstává i v současné, děsivě rozsáhlé podobě, nejistá a že prakticky s každým konkrétním případem zůstane trvale spojena řada nejasností.
V rámci uvedeného třiadvacetiletého období vychází tedy průměr necelých třiceti osob popravených v jednom roce, časové rozvržení je však ve skutečnosti daleko méně rovnoměrné a daleko zlověstnější. V jediném roce 1938, kdy se na Ukrajině ujal nejvyšší funkce pozdější kritik Stalina Nikita Chruščov, bylo popraveno přes polovinu osob uvedených v soupise, tedy skoro každý den včetně nedělí aspoň jeden člověk. V zemi opěvované evropskou i československou levicí představovalo podobná čísla jen kapku v moři, jestliže např. v táboře v Karélii dokázali pouzí dva pracovníci NKVD popravit za noc zastřelením až 442 lidí (s. 193), jiný výkonný muž prý zastřelil v Krymu osobně za dva dny 553 osob (s. 84). Jak asi tito lidé po skončení Velkého teroru a sovětsko-německé války budovali tito lidé ve své zemi lepší společenský řád. Že by byli dokonce někdy souzeni a potrestáni, o tom se nic nedovídáme.
V závěru lze položit řečnickou otázku, zda či nakolik za toto všechno mohli Ukrajinci, ta je však v podstatě absurdní, protože Ukrajinci byli především oběťmi stalinského teroru a v daleko menší míře jeho spolutvůrci, ač bychom i takové osoby našli, resp. v knize se o nich dočteme. Borákova kniha je v každém případě potřebnou, ač neuvěřitelně ponurou četbu, která znovu potvrzuje už tisíckrát opakovanou skutečnost, že stalinismus patřil mezi nejobludnější represivní systémy 20. století a nacistický teror za ním v některých ohledech spíše zaostával. Už z tohoto ohledu by si knihu měli povinně přečíst všichni členové KSČM, ani ona by jim však nejspíše neotevřela oči.
Borák, M. (2014): Zatajené popravy (Češi a českoslovenští občané popravení na sovětské Ukrajině: z historie Velkého teroru na Volyni a v Podolí), Opava, Slezská univerzita. Stran 351 (3). /ISBN 978-80-7510-037-5/
(boz)