Vánoce již tradičně trávím v Mukačevu, v rodině padlého vojáka ukrajinské armády. Letos jsme se rozhodli jsme obdarovat i děti dalších padlých vojáků. V Mukačevu a v Mukačevskému rajonu jich je osmnáct nezletilých.

V rámci našeho cyklu přichází na řadu příspěvek, týkající se vnímání událostí Pražského jara v Ukrajině. V některých z předešlých pokračování jsem se již snažil na řadě příkladů ukázat diametrálně odlišnou recepci českých událostí let 1967–1969 čtyřmi vzájemně se lišícími skupinami Ukrajinců.

Povídání o dávné minulosti Ukrajiny by nebylo úplné bez zmínky o řeckém osídlení na černomořském pobřeží. Naše země sice s těmito koloniemi neměly přímé kontakty, avšak řecká kultura výrazně ovlivňovala nomádská etnika, která touto oblastí v postupných vlnách procházela a po čase se přesouvala dále na západ do střední Evropy.

Ivan Franko (1856–1916) byl jedním z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů – to ví jistě většina našich čtenářů. To, že se zamýšlel před více než sto třiceti lety nad otázkou, která je a bude v nejbližších dnech zase jednou aktuální, ví daleko méně lidí. Není od věci na Ivana Franka v této souvislosti a opravdu v pravou chvíli upozornit.

V úvodní části tohoto cyklu jsme upozornili na dokument z konce roku 1882. František Řehoř požádal o finanční pomoc spolek Svatobor, aby mohl uskutečnit delší badatelskou cestu do huculského regionu. Tento pokus nebyl úspěšný a Řehoř zůstal vázán na pobyt v rodinné usedlosti v obci Vovkiv nedaleko Lvova. Dopisy z dalších tří let ale dokládají, že tam vůbec nezahálel.