Z listáře Františka Řehoře (2)

V úvodní části tohoto cyklu jsme upozornili na dokument z konce roku 1882. František Řehoř požádal o finanční pomoc spolek Svatobor, aby mohl uskutečnit delší badatelskou cestu do huculského regionu. Tento pokus nebyl úspěšný a Řehoř zůstal vázán na pobyt v rodinné usedlosti v obci Vovkiv nedaleko Lvova. Dopisy z dalších tří let ale dokládají, že tam vůbec nezahálel.

Z Řehořových dopisů, psaných v letech 1883–1885, se kromě listů Josefě Náprstkové dochovaly ty, jež adresoval Primovi Sobotkovi (1841–1925) a Edvardu Jelínkovi (1855–1897). Dnes zná jejich jména a práce málokdo, ve své době však patřili k zajímavým a výrazným osobnostem. Jelínek proslul jako upřímný propagátor slovanské vzájemnosti a polonofil, který měl dílčí zájem také o ukrajinskou tematiku. Všestranného etnografa Prima Sobotku připomněla v polistopadovém období reedice dvou jeho skoro sto padesát let starých knih: Kratochvilné historie českých měst a rozsáhlého překladu Fieldingova Toma Jonese.

Řehoř navázal a udržoval s oběma muži kontakt vzhledem k tomu, že byli redaktory významných periodik. Sobotka řídil obrázkový týdeník Světozor, zatímco Jelínek se ujal čtenářsky náročnějšího měsíčníku Slovanský sborník, který se snažil být hlavní informační tribunou o všech slovanských národech. Řehoř chtěl na jejich stránkách proniknout k širšímu okruhu čtenářů. Časopis Listy průmyslové, kde otiskl první své krátké články, takovou možnost neposkytoval. Proto začala na počátku roku 1883 Řehořova korespondence s oběma zmíněnými redaktory, která nabyla poměrně značné intenzity – např. Jelínkovi napsal více než sedmdesátkrát. Korespondent ze vzdáleného Vovkova se zajímal o další výhledy a možný směr vývoje obou časopisů a nabízel do nich své příspěvky.

Řehoř se mohl realizovat dříve ve Světozoru, kde mu vyšel vstříc právě Sobotka. Řehoř si to uvědomoval a Sobotkovi napsal 9. 4. 1883: „račte /…/ slovutný pane, přijati mé srdečné poděkování za ochotu, s jakou jste mne uvedl poprvé na jeviště literární.“ Ve Slovanském sborníku tiskl své články od roku 1883 a s Edvardem Jelínkem ho spojilo opravdové přátelství, založené na blízkosti názorů i na snaze pracovat pro konkrétně vnímanou a idealizovanou „slovanskou věc“.

Vovkiv - znak
Znak Vovkova

Všechny Řehořovy dopisy z let 1883–1885 jsou psány z lokality, která dnes nese jméno Vovkiv, Řehoř však užíval počeštěné verze polského pojmenování Wolków. Dnes má tato obec necelých 300 obyvatel, v době Řehořova pobytu jich bylo kolem 650. Tehdy zde převažovali Poláci nad Ukrajinci zhruba v poměru 7:3. Stál zde římsko-katolický kostel i řecko-katolická cerkev a existovaly vedle sebe dvě farnosti.

O samotné obci a tamní řehořovské usedlosti se z této části korespondence téměř nic nedovídáme a také zmínky o rodinných poměrech jsou spíše sporadické. Jisté je, že Řehoř byl zapojován do sezónních zemědělských prací, což ovlivňovalo možnosti jeho národopisné práce: „Jsem nyní ještě pilným – hůře to bude, až sleze sníh“, píše 8. 2.1883 Sobotkovi a obdobně koncem května sdělil Jelínkovi: „Chtěl jsem jeti na Černou horu (míněna jistě karpatská Čornohora – pozn. aut.), však nevím, budu-li míti čas – máme již máj u konce, nastanou senoseče“. Neméně podstatnou roli hrály v životě celé rodiny žně: „nového (nemám – pozn. aut.) v těch žních nic“ (1. 8. 1884). To, že nesplnil slib napsat nějaké články, omlouvá Řehoř Jelínkovi 4. 10. 1883 slovy: „mnoho únavné práce v poli – ale už se to začíná měnit“. Z dopisu, psaného 12. 5. 1884 vyčteme, že mohl intelektuálně pracovat jen o nedělích.

Charakteristický je několikrát opakovaný postřeh o hanebném počasí v Haliči, které ovlivňovalo i zdravotní stav obyvatel: „Ubohý lid zdejší padá jako mouchy bez nejmenší lékařské porady,“ píše Řehoř 12. 3. 1883 Jelínkovi a žádá ho o rady ve věci vlastního léčení. Nepochybně tato okolnost nepřidala na zdraví ani jeho nejbližším. Nejdříve odešla matka: „Vašnostin (tj. Jelínkův – pozn. aut.) dopis mne vždy mile potěší v té rusínské samotě, v té odloučenosti drahé vlasti. Předešlý měsíc rusínské hroudy házel jsem na rakev drahé matky, předčasně zesnulé, takže posud tesknota mne neopustila“ (18. 2. 1883).

Počasí však začalo rychle podlamovat i zdravotní stav samotného Františka Řehoře. Je patrné, že prošel prvním náporem tehdy neléčitelných souchotin v lednu až březnu 1884 a brzy poté znovu – v únoru a červnu 1885 ho postihlo chrlení krve. Tuberkulóza se rozvinula také u jeho bratra. Snažil se ji léčit v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1884, ale o rok později, 22. 7. 1885, sdělil Řehoř Jelínkovi jeho smrt ve věku 25 let. Sám k tomu dodal: „Zemřel tuberkulosou a – jelikož i já po těchto katastrofách stále kašlu – soudím, že nepobydu zde také dlouho. Jsem posud velmi sláb.“

Takováto občasná trudnomyslnost se však střídala s velkou chutí k práci. Řehoř sepisoval ve Vovkově své články na základě vlastních pozorování či dosavadních výpisů z literatury. Rád by je doplnil při návštěvě Lvova a tamních knihoven („kdybych ve Lvově bydlel, bylo by jinak“), příležitostí k návštěvě haličské metropole však bylo pomálu. Cesta do tohoto centra vzdělanosti trvala podle zmínky v dopisu ze 17. 2. 1884 tři hodiny (nejspíše povozem) a jednodenní návštěva tedy skoro nestála za to. Jediný Řehořův dopis ze Lvova z uvedených let je datován 6. října 1883 na hlavičkovém papíru parního pivovaru O. Szmelkesa a spol.

Jindy mu nezbylo než postěžovat si: „Vůbec mám nehodu, že stále vězet musím na jednom místě (tj. ve Vovkově – pozn. aut.): do Ossolińského zakladu (ústavu – pozn. aut.) nebo ruské (zde použito ve smyslu ukrajinské – pozn. aut.) knihovny mohu málokdy“ (17. 10. 1884). O sedmnáct dní později, 3. 11., píše: „Do Lvova buď nemohu, buď je mizerná cesta a vždy to trvá déle, než si k tomu pomohu. A potom, vždy to bývá spojeno s velkým vydáním.“

Řehoř přitom toužil po podstatně delších cestách. Chtěl se dostat do Karpat mezi Huculy, ale po dlouhou dobu zůstávalo jen u nesplněného záměru: „Rád bych zase cestoval – vloni podal jsem si žádost Svatoboru, byla však zamítnuta. Letos nepodávám a budu opět sedět doma. Co jen předmětů bych nasbíral pro p/áně/ Náprstkovo museum, jež v první řadě má býti přec museem slovanským“ (27. 1. 1884). Ale rok uplynul a v dopisu z 3. 11. 1884 čteme povzdech: „jediná jen cesta mezi Huculy a bylo by pomožíno.“

Vovkiv - cerkva
Vovkiv - cerkva

Řehoř si Huculy opravdu mimořádně zamiloval a byl si vědom toho, že je už poznal z osobního kontaktu i z literatury důkladně: „Bylť první Hucul příčinou, že jsem si lid ten tolik zamiloval a pak teprve psal. Jsou tomu dvě léta,“ psal 18. 2. 1883, a o tři měsíce později uvedl: „myslím, že nenajde se tak brzy druhý Čech, jenž by se Huculy tolik zabýval, jako já“ (26. 5. 1883). Souhrnně se k Huculům vyjádřil v dopisu Jelínkovi následovně:  „Jsem, vážený pane, nadšen pro ten slovanský lid a nadšení, jak známo, plodí činy, v něž nezvratně doufám za Vašeho přispění“ (2. 8. 1883).

Řehoř chtěl psát jak mírně beletrizované národopisné obrázky určené širšímu okruhu čtenářů (pro Světozor), tak studie charakteru vědečtějšího (pro Slovanský sborník). V tomto směru si rozplánoval svůj výzkum i způsob předání poznatků širšímu okruhu čtenářů. Časopisecké studie však měly být základem pro větší knižní monografii, kterou se autorovi nikdy nepodařilo vydat. Svou práci vnímal jako příspěvek k rozvíjení slovanských studií, kterým přisuzoval důležitost, protože věřil ve světový význam Slovanstva jako celku.

„Kéž by se již Slované poznali a, poznavše se, přestali na sebe sočit, neboť v čem křivdí Rusové Polákům v Kongresovce, v tom utiskují Poláci Rusíny v Haliči“, píše 18. 2. 1883. O měsíc později, 12. března, tuto myšlenku rozvinul: „Kdyby to bezčetné Slovanstvo jen s kosami se vyhrnulo, veta po výbojné Germanii! Ale Slovan je dobrák od kosti – pravda ta dost kyselého ovoce nám již přinesla /…/ Poznáním Slovanův našinec nabude trochu více kuráže – žel bohu, že se posud neznáme a že dva mohutní kmenové (tedy Rusové a Poláci – pozn. aut.) na sebe sočí. Ale bude lépe!“

Vovkiv
Vovkiv ve lvovské oblasti

Řehoř přitom nebyl nekritickým oslavovatelem toho, co poznal. Obecnějších úvah o účelu národopisu nenajdeme v dopisech Řehoře mnoho, ale 27. 6. 1884 Jelínkovi napsal: „Není účelem národopisu jen světlá stránka lidské povahy, nýbrž /.../ má se, a to zvláště u národů méně pokročilých, ukazovati na špatné směry života, jichž tím více jest, čím déle jest ponechán národ takový sám sobě“.

Kromě čtenářské vášně a snahy rozvinout kus českého národopisu stojí za zmínku Řehořův vztah k hudbě. Když zhodnotil 18. 2. 1883 nápěvy dívčích písní z Pokutí jako pěkné a lahodné, připojil malé přiznání: „Jsem totiž trochu sám hudebníkem, ale samouk“. Zároveň slíbil, že pokud by za ním Jelínek někdy do Vovkova přijel, zahrál by mu dumky a kolomyjky. Na jakém nástroji by to bylo, neuvádí.

Do Řehořova haličského bydliště však téměř žádný Čech z Království nezavítal a není příliš divu, že se v etnografových dopisech do Čech vrací motiv osobní samoty. Aspoň částečným lékem se v takových chvílích stávalo snění o Čechách a o Praze, kde byl Řehoř naposledy v roce 1874, jako sedmnáctiletý – „od té doby ji znám pouze ze svých snů“ (2. 8. 1883).

Slovanství a české vlastenectví se v Řehořově osobnosti ideálně doplňovaly. Projevem vlastenectví nebyla jen závěrečná floskule některých dopisů, kdy se Řehoř loučil „s českým pozdravem“, ale také objednávání českých knih, které nemusely být jen humanitního obsahu. Jednou je v této souvislosti zmiňována i geologická příručka profesora Jana Krejčího. Jiným projevem praktického češství bylo to, že Řehoř se iniciativně ujal shánění lístků na první představení definitivně otevíraného Národního divadla v Praze – ne však pro sebe, ale pro svého přítele, lvovského sládka Sudu (6. 10. 1883).

Jak tento pokus dopadl, nevíme. Jisté je, že bez ohledu na všechnu svou užitečnou práci v Haliči i na první publikační úspěch nepřestával Řehoř snít o trvalém přesídlení, resp. o návratu do Čech. Příležitost k tomu však na sebe nechala čekat ještě velmi dlouho – do počátku 90. let 19. století, to už se však Řehořův život chýlil ke konci.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky