Zkratka UKOS dnes nikomu nic neřekne, v letech 1968 a 1969 však symbolizovala naděje českých Ukrajinců na zlepšení situace této minority v souvislosti s krátkodobými možnostmi Pražského jara ´68. Celostátní vývoj po srpnu 1968 vedl nakonec k tomu, že tento spolek Ukrajinců žijících v českém prostředí nebyl úředně povolen.

Dnes uzavíráme otiskování vítězných příspěvků soutěže o nejlepší reportáž z letošního cestování po Ukrajině. Na řadu přichází závěrečná část postřehů vítěze soutěže, pana Viktora Kozáka z Brna. Ještě jednou děkujeme všem účastníkům a doufáme, že v příštím roce příspěvků přibude a že nám Ukrajinu zobrazí z nových úhlů a s množstvím dalších zajímavých postřehů. (red.)

Rozsáhlé vzpomínkové akce připomněly letos v listopadu 30. výročí převratných událostí, které začaly měnit na konci 80. let Československo. Ty sice nakonec přivedly poněkud paradoxně tento stát k zániku, zároveň ale položily základ existence dvou následnických demokratických států – České a Slovenské republiky. Jen málo se dnes ví o tom, že po 17. 11. 1989 se zrodily nové vývojové možnosti i pro národnostní menšiny Československa.

Úvodem dvě otázky a odpovědi na ně. Kolikrát by měl jet člověk do Černobylu? Pouze jednou, nebo aspoň desetkrát. Kdy by tam měl jet? Co nejdřív, v jakémkoliv ročním období, ale léto je nejhorší kvůli vegetaci.

Čeká nás pokus o závěrečnou charakteristiku česko-ukrajinských vztahů v letech 1968 a 1969. Ještě předtím je třeba všimnout si jedné speciální, regionální kapitolky. Zakarpatská Ukrajina – někdejší Podkarpatská Rus – zůstává i dnes, po půlstoletí, regionem, který zaujímá v českém vnímání Ukrajiny zvláštní místo. Bylo tomu tak i v roce Pražského jara?