Před 50 lety (LIII): Ohlasy Pražského jara ve vzpomínkách Oksany Zabužko

V rámci našeho cyklu přichází na řadu příspěvek, týkající se vnímání událostí Pražského jara v Ukrajině. V některých z předešlých pokračování jsem se již snažil na řadě příkladů ukázat diametrálně odlišnou recepci českých událostí let 1967–1969 čtyřmi vzájemně se lišícími skupinami Ukrajinců.

Představiteli těchto skupin byli pohlaváři komunistického režimu, kteří tehdy vedli tuto svazovou republiku nebo její regiony (Petro Šelest, ale také Jurij Ilnyckyj) a lidé z ukrajinského kulturního prostředí, žijící v skryté nebo otevřené opozici (Les Taňuk, Lina Kostenko a další). Věnovali jsme ale pozornost také ukrajinským emigrantům, žijícím v západním světě a skupině Ukrajinců, žijících tehdy v Československu, ať už v severovýchodním Slovensku (tzv. Prjašivščyna) nebo v Praze a jinde v Česku.

Míra informací, kterou měli tito lidé k dispozici, nebyla stejná. Tato, ale i jiné skutečnosti formovaly jejich odlišná názorová východiska i naprosto protikladný přístup k Pražskému jaru. Dnes se vrátím naposledy do prostředí opoziční ukrajinské inteligence či lidí, které by bylo možno nazvat trochu starosvětským způsobem ukrajinskými národovci. Jejich pozice a názory budu dokumentovat díky novému textu ukrajinské prozaičky a esejistky Oksany Zabužko (1960). Jak je patrné, v roce 1968 jí bylo pouhých osm let a zdánlivě nemůže k tématu říci mnoho. Že je opak pravdou, ukazuje její rozsáhlý doslov k novému vydání ukrajinského překladu knihy Ilji Hurníka Trubači z Jericha.

Poprvé vyšel překlad Hurníkova textu v kyjevském nakladatelství Muzyčna Ukrajina v roce 1970. Překladatelem byl otec Oksany, Stefan Zabužko. Překlad byl připravován už od roku 1966 v oblastním městě Luck, ležícím na Volyni. Před půlstoletím zde žilo zhruba 90 000 obyvatel včetně rodiny Zabužkových, dnes tento počet vyrostl na něco přes 200 000, přičemž Ukrajinci po druhé světové válce zcela jednoznačně převažovali.

Kyjevské nakladatelství Komora vydalo knihu znova v roce 2019 a připojilo k ní vskutku hutný doslov Oksany Zabužko. Má téměř padesát stran a zasluhoval by jako celek přeložit do češtiny s vysvětlujícími poznámkami. Pojednává především o druhé polovině 60. let 20. století, výklad je však zasazen do značně širšího chronologického rámce, který nejednou přesahuje až do současnosti. Češi, kteří by si text pozorně přečetli, by pochopili aspoň něco z těžké a zničující podoby ukrajinského osudu v zdánlivě odstalinštěném Sovětském svazu. A můžeme být rádi, že si toho autorka zapamatovala ze svých dětských let tolik a že to dokáže tak výrazně vypovědět.

Jak tedy vše vypadalo z perspektivy osmileté dívky, žijící v nevzdávající se, ukrajinsky smýšlející rodině z krajského centra na Volyni? Autorka poukazuje na to, „kolik Československa“ bylo v životě jejím a jejích rodičů před rokem 1968, kdy hurníkovský překlad začal vznikat. Můžeme se tomu smát, ale něco nového, jiného, mimosovětského tehdy přinášely i překlady dětských knih Josefa Věromíra Plevy nebo Ondřeje Sekory. Pak tu byly – už pro dospělé – ukrajinské knižní a časopisecké publikace z Prešova. A navíc v Lucku žili v určitém počtu lidé, připomínající českou či československou kapitolu ukrajinských dějin. Byli to ti, kdo vystudovali za první republiky vysoké školy v Praze a Poděbradech. Řízením osudu dožívali – s důstojností a jako představitelé elegantní jinakosti – v tomto ukrajinském provinčním centru. Vnímavé dítě, které vědělo něco i o ukrajinském a zároveň pražském básníkovi Olesovi, si z těchto zlomků dokázalo vytvořit představu, že česko(!)-ukrajinská hranice není neprostupná a že není nepřekonatelná, i když pro jejího otce za sovětských časů nepřekročitelná zůstala. Hurníkovu knihu sice přeložil, ale do Prahy se podívat nesměl, byl takzvaně „nevyjiznyj“ (bez práva výjezdu do zahraničí).

První léta po odsouzení kultu osobnosti dávala opravdu určitou naději, že z popsaného dědictví bude možno nějak čerpat. Představitelé generace ukrajinských „šedesátníků“ nejen z Kyjeva a Lvova, ale i z menších center se hrnuli k pootevřenému otvoru v železné oponě. To nebyla železná opona mezi Československem a západním Německem či Rakouskem, ale neméně nepříjemná hradba mezi sovětskou Ukrajinou a Československem, kterou se jen v omezené míře dařilo překonat tzv. kulturní výměně. Výsledkem nových možností se na ukrajinské straně stalo svérázné „nové slovanofilství“, které však nemělo nic společného s ruským významem toho slova, ale mělo jiný, ukrajinský obsah. Na území Ukrajiny se projevilo díky ovzduší počátku šedesátých let stálou a blízkou přítomností Československa. Jak autorka o kus dále zdůrazňuje, bylo to „slovanofilství se sklonem k čechofilství“. Oksana Zabužko o tom říká toto:

„Právě české prostřednictví, více než kterékoli z okruhu jiných slovanských prostřednictví, dávalo našim ´šedesátníkům´ možnost galvanizovat vlastní, represemi ne zcela zničenou tradici a převzít v rámci ukrajinské kultury neobvyklou a dlouhodobou soustavnost přejímání. Zpod gulagovských ledů se vynořovalo díky zahájení povolených kontaktů se „socialistickým Československem“ jiné Československo – Masarykovo, kde studovali a pak si za to po příchodu sovětů většinou odseděli své po všem tom ještě ne zcela staří, ale aktivní a čerstvě rehabilitovaní dědové a báby mého dětství.

Ukázalo se, že k dialogu s Čechy a Slováky Ukrajinci vůbec nepotřebují překladatele a spolu s tím dozorce, poslané z Moskvy. /…/ a že máme spolu se západními „slovanskými bratry“ za sebou mocnou sehranost, vytvářenou po několik generací. V šedesátých letech aktivně pracovali lidé, kteří vše předchozí ještě prožili jako realitu. A tak aktuální kultura Československa, kypícího pod pokličkou omšelého režimu, v jejímž rámci už rostli jeho vlastní „šedesátníci“ /autorka jmenuje Kryla, Formana, Kohouta, Kunderu a Patočku/ se dostala do žádostivě natažených rukou Ukrajinců. Ukrajinští šedesátníci se naslepo dotýkali tohoto nevídaného bohatství, narychlo se v něm orientovali a ´poznávali své´.“ /tedy autory, kteří jim byli blízcí a které tlumočili do svého jazyka – pozn. boz/

To vše se ovšem odehrávalo za rostoucího tlaku státně bezpečnostních orgánů, které i v Lucku hledaly „buržoazní nacionalisty“ – byli jimi ti, kteří si prostě cenili svého jazyka a kultury a nechtěli podlehnout poruštění a plné sovětizaci. V Lucku byli terorizováni, resp. byl jim znepříjemňován život, zejména od září roku 1965 do února 1966 – obnášelo to výslechy „jen“ desítek lidí a „profylaktické rozhovory“ tajné policie se stovkami jiných. Znamenalo to i nahrazení normálních mezilidských rozhovorů ve „spiklenecké společnosti“ výměnou narychlo psaných lístečků, které byly obratem spáleny. Takový normální život v zemi, která chtěla vést celý svět…

Pak přišel 21. srpen – okamžik zlomu, o kterém autorka říká: „V srpnu 1968 sovětská okupace Československa definitivně pohřbila v celém prostoru mezi Labem a Kurilskými ostrovy jakoukoli naději v ´oblevu´. Vzpomínám na zoufalství těch dní, křídově bílé obličeje rodičů a jako ve snu slyším pískání a chrčení rozhlasového přijímače – pro mne první zvukový obraz války… Tehdy právě náš příslušník šedesátnické generace, básník Leonid Kyseljov, dokázal dlouho před Kunderovou ´Tragédií střední Evropy´ jediným pramenem světla, jako bleskem, který prozářil noční tmu, vysvětlit podstatu ´tragédie střední Evropy´ a narýsovat geopoliticky přesně obrysy této ´jiné Evropy´, zahrnující také Ukrajinu.“

Na vysvětlenou je třeba říci, že v Kyseljovově básni Noc v Krakově se mluví nepochybně o noci, která od sebe oddělila 20. a 21. srpen 1968. Autor ji vnímá jako noc děsivou – první noc světové Potopy. V jeho vizi ční do temného nebe černé gotické korouhve slovanské Evropy – pražské hrady a krakovské kostely. V temném nebi vystupují jako na divadelní scéně z propastných hloubek obrysy Karpat a Vysokých Tater, české vesnice i kyjevské pahorky. Nacházíme zde tedy vizi společného údělu Čechů, Ukrajinců a v tomto případě i Poláků – údělu, který si většinou stále ještě neuvědomujeme…

Oksana Zabužko pak vzpomíná na recitování této básně v pokojíku paneláku, už nejspíše v Kyjevě, kam se rodina v létě roku 1968 přestěhovala. Vzpomíná na navlhlé, zneklidněné oči dospělých, jejichž příbuzní byli tehdy narychlo mobilizováni, na pláč poslouchající dívky a na to, jak jí samotné se stisklo hrdlo, když logika básně dospěla až ke zmínce o kyjevských pahorcích. „A hned se vše vyjasnilo: ano, tady jde i o ´naši okupaci´, o okupování nás samých. Ta okupace se šíří dál. Ukrajina byla prostě dobyta dříve.“

V textu Oksany Zabužko lze najít ještě mnoho zajímavého, např. o období normalizace a jejích česko-ukrajinských konotacích. Najdeme zde zmínku o palachovském motivu v díle dalšího ukrajinského básníka, lvovského autora Ihora Kalynce nebo o vlivu okupace Československa na nepříznivý osud ukrajinské bohemistiky. Jednak se mladí bohemisté, které otec Oksany Zabužko krátce učil na kyjevské vysoké škole, chtě nechtě také zúčastnili okupace, jednak nebylo jasné, koho z českých autorů lze vůbec v česko-ukrajinském normalizačním ovzduší překládat. Kniha Ilji Hurníka stačila ještě vyjít, ale o dva roky později, v roce 1972, v době těžkého úderu proti ukrajinské inteligenci, by se už tento záměr realizovat nepodařilo.

(boz)