Kam se ztrácejí skončené roky? Úvaha Ivana Franka z roku 1883

Ivan Franko (1856–1916) byl jedním z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů – to ví jistě většina našich čtenářů. To, že se zamýšlel před více než sto třiceti lety nad otázkou, která je a bude v nejbližších dnech zase jednou aktuální, ví daleko méně lidí. Není od věci na Ivana Franka v této souvislosti a opravdu v pravou chvíli upozornit.

Ivan FrankoPovídku „Kudy divajuťsja stari roky“ (Kam mizí, resp. kam se ztrácejí minulé roky) napsal sedmadvacetiletý Ivan Franko na konci roku 1883 a lvovský časopis Zorja ji otiskl v úvodním čísle svého následujícího ročníku. Tento text není více než 125 let po svém vzniku vnímán jako jedna z nejlepších či nejživějších Frankových próz, ale stojí za to ji připomenout a aspoň část nabídnout v převodu do češtiny.

Někde přece ty minulé roky musejí být, uvažuje Franko hned na počátku a vzpomíná na básnický výrok zapomenutého haličského autora Bohdana Didyckého, totiž že starý rok zmizel v moři věkovitých časů.

„Všechny mé zeměpisné znalosti nestačí k tomu, abych našel na nějaké mapě ono ´moře věkovitých časů´. A musí to být přece nemalé moře, když už v něm utonulo tolik tisíc starých roků a každý další rok v něm pořád ještě nachází místo. Přitom bych neřekl, že ty ukončené roky byly z cukru a rozpustily se v mořské vodě. Byly spíše ze soli, protože každý uzná, že nejeden minulý rok byl pro něj pěkně ´slaný´.

Ale kdo ví, možná ty roky vůbec nemizí, ale střídají se. Představme si například, že nejdávnější roky vylézají ze samého dna a, když se vysuší na sluníčku, vracejí se na zemi zpátky. Divné je jen to, že se chce jedněm z roků zrovna v tak chladnou dobu, před Třemi králi, lézt do vody a druhým z ní naopak vylézat. Ty ukončené roky, které z tohoto světa před novým rokem střemhlav skáčou do onoho tajemného moře, musely mít všeho na naší zemi už plné zuby, jestliže se nemohly dál porovnat s křesťanským světem a řešily to sebevraždou.

Konec konců, podívejme se do vlastního svědomí a přiznejme upřímně, zda těm ubohým, už skončeným rokům nekřivdíme. Kdo z nás kdy poví: ´Tenhle končící rok byl dobrý´? Kdepak! Každý spíše řekne: ´Díky bohu, že už skončil. Kéž by se nevracel ani ve snu! Za jeho vlády mi zemřela žena, kdežto tchyně, kterou nadarmo živím, zůstala naživu. Za jeho úřadování se neurodilo obilí, ale spíš vlčí mák a chrpy – ať jde k čertu s takovou estetikou!

Takhle si každý najde nějaký kámen, kterým by po končícím roku hodil. A právě naopak – každý vítá s otevřenou náručí onoho mladičkého kloučka a kojence, tedy nový rok, ačkoli vůbec neví, zda ten přinese aspoň polovic dobrého ve srovnání se svým nebožtíkem předchůdcem. Taková už je lidská přirozenost!

A kdo za to konec konců může, že končící rok vládl tak zlostně a špatně? On sám je sotva vinen. Jak to mohl stačit – vyrůst a dozrávat v průběhu dvanácti měsíců a ještě se navíc dobrat rozumu? Ostatně i Vy, milí čtenáři, jste ho přece rozmazlili, hned jak se narodil. Klaněli jste se mu jako bůžkovi a zdobili ho květy nejkrásnějších nadějí, hýčkali jste ho v zlaté kolébce plné skvělých očekávání. K tvrdé a rozumné práci jste ho ale nenutili! Nedivte se tedy, že se Vám urodilo místo obilí vlčí mák a chrpy a místo jisté budoucnosti klamavá fata morgána!

Je mi líto těch starých, tak nespravedlivě ukamenovaných roků. Přemýšlím o tom, že kdyby se jim, jednomu po druhém, dalo do vínku více času, potřebného k rozvoji, a poněkud pečlivější výchova, nebylo by to s nimi tak zlé.“

S touto dvojitou myšlenkou se Franko vydal pomyslně po Lvově za některými veřejnými činiteli své doby, jejichž jména nám už dnes nic neřeknou. Přimlouval se za nový rok a možnost jeho výchovy u správce domova nejmladších žáčků. Když neuspěl, zkoušel to s rozšířením délky působení nového roku (uvažoval o jeho zhruba čtyřnásobně dlouhém trvání). Probíral tuto ideu s představitelem národní obchodní organizace, s právníkem, kterého náhodou potkal na ulici i s redaktorem jednoho z tehdejších časopisů. U nikoho z nich se svým plánem neuspěl a vždy dostal patřičné odůvodnění – každý z oslovených měl důvod plán na prodlužení nového roku odmítnout.

Nezbylo než obrátit se k lidové moudrosti. Franko se vydal na lvovské Bernardinské náměstí, které zná nepochybně i dnes každý návštěvník tohoto města. Procházel kolem řad stánků s ovocem a hledal trhovkyni, která by poradila. Vybral si tu nejstarší, koupil si od ní za dva krejcary jablek a zeptal se:

„Babičko, Vy snad víte, kam se ztrácejí staré roky…“

„Vím to, synáčku, všechno vím. Z minulých roků vznikají staré dobré časy – víš, ty slavné časy, kdy babka byla ještě děvčetem…“

„No ale, říká se, že se někde ztrácejí, babičko!“

„Ano synáčku, ztrácí se všechno špatné, veškeré neštěstí a všechno zlo. A co bylo v některém tom roce aspoň trošku dobrého, to později v naší paměti roste a rozrůstá se, nabývá duhových barev a žije bez konce. Jenom ten je, synáčku, chudý, kdo nenašel v žádném z minulých roků uprostřed hromady neřádu a zbytečností ani zrníčko čistého dobra. Pro takového člověka se ty staré roky stanou zlými duchy, kteří mu nedají spát ani v posteli, ani po smrti v rakvi. Takový člověk se sám stane zlým duchem, chraň nás Duch svatý! Dobrou noc, synáčku!“

Franko nepochybně viděl, že více se už nedoví, a proto skončil svou úvahu slovy: „Vím já, jak to tedy je? Možná ta babka říkala pravdu. Její zahnutý nos svědčil o tom, že to není nějaká obyčejná baba, ale nejspíš věštkyně nebo čarodějka.“

Zdá se, že je zbytečné k tomuto novoročnímu textu něco dodávat. Je to samozřejmě jen jedna z tisíců úvah, věnovaných stejnému tématu – kolik jich jen asi přibylo od roku 1884? Odpovědět na otázku, která je obsažena v názvu Frankova dílka, přitom dnes nedokážeme o nic lépe a přesněji, než za jeho časů.

Nezbývá, než se v úplném závěru omezit na konstatování, že tento končící rok 2019, ať už odchází kamkoli, nebyl tak docela špatný, a popřát si, aby se o tom nastávajícím dalo říci, až nadejde jeho čas, totéž.

З новим роком!

(boz)

Rubriky