Ukrajinské knihy

Zkoumání historie a současnosti ukrajinské diaspory se stává značně oblíbeným tématem ukrajinské historiografie a etnografie. Platí to i v případě tak exotické země, jakou je Brazílie. Ukrajinské vystěhovalectví do jihovýchodní části tohoto obrovského jihoamerického státu začalo téměř přesně před 125 lety.

Nedávno založená edice Hordisť naciji (Hrdost národa) chce představit čtenářům významné postavy ukrajinského života 20. století. Ke svazkům o Vjačeslavu Čornovilovi a kardinálu Ljubomyru Huzarovi přibyl další, o politikovi dosud aktivním a krymskotatarském. V úvahu nepřicházel nikdo jiný než Mustafa Džemilev.

Kyjevské nakladatelství Smoloskyp zahájilo činnost koncem 60. let na Západě, dnes patří k významným podnikům tohoto typu v Kyjevě. Nyní vydalo na počest devadesátin svého zakladatele a dlouholetého ředitele Osypa Zinkevyče text tří jeho dochovaných deníků, propojených jeho komentářem a doplněných souborem autorových studií.

Pokud by bylo sousloví „střelecké písně“ použito v češtině, zůstal by jeho obsah zcela nejasný. Ukrajinci, kteří znají novější historii své země, si ovšem v souvislosti s ním ihned vybaví soubor písní z let 1914–1918. Ty vznikly a byly zpívány příslušníky jednotek Ukrajinských sičových střelců, zřízených v rámci rakouské armády.

Markijan Kamyš je jedním z nových autorů ukrajinské prózy. Zatím píše práce, které mohou být označeny prostě jako černobylské. Kamyšův otec byl tzv. likvidátorem, to znamená, že byl v roce 1986 zapojen v okolí černobylské elektrárny do značně dramatických záchranných prací.

Pokud byl Krym odjakživa ruský, měla by se tam ve středověku rozvíjet ruská filosofie a teologie, pokud ovšem něco takového tehdy už existovalo, Mladý orientalista z Volyně Mychajlo Jakubovyč nás ovšem přesvědčivě poučí, že na území Krymu se rozvíjela mezi 15. a 18. stoletím jen a jen tatarská filozofie a že dosáhla zajímavých poznatků.

Udržet si přehled o současné ukrajinské literatuře není snadné, pomocnou ruku ale aspoň zčásti nabízejí antologie programového charakteru. Patří mezi ně i sborník pěti prozaických prací poměrně mladých autorů (dvou žen a tří mužů), nazvaný těžko přeložitelným přídavným jménem.

Nejspíš se to stalo v r. 2014 poprvé. V Praze, u českého nakladatele, vyšla poměrně rozsáhlá ukrajinská básnická sbírka, napsaná v Čechách, opatřená barevnými ilustracemi zdejší Ukrajinky, Ziny Havryljukové. Před třemi roky se mohlo zdát, že i takovouto knížkou začíná cosi nového ve vzájemných vztazích.

Knih o Majdanu už bylo v Ukrajině vydáno neuvěřitelné a jen těžko vyčíslitelné množství. Jednou z nich je velké obdélníkové album, vydané na křídovém papíře a snažící se o chronologický výklad událostí. Kniha za tím účelem propojila obrazový i textový materiál postupně vzniklý na vlnách dramatických událostí.

Absolvent pražské právnické fakulty z 20. let 20. stol., haličský Ukrajinec dr. Volodymyr Horbovyj, zůstává nejen v českém, ale i v ukrajinském prostředí nepříliš známou postavou. Právě on přitom hájil Stepana Banderu v procesech, které proti němu byly vedeny v Polsku v polovině 30. let. Formálně vykonával v červnu 1941 osm dní funkci ukrajinského premiéra, byť jen v polském Krakově.